Dědic, dědictví

1. Ve smyslu právním

V době patriarchů bývalo dědictví rozděleno pouze mezi syny legitimní ženy [Gn 21,10; 24,36; 25,5]; nejstarší z nich obdržel větší díl, stal se hlavou širší rodiny s povinností pečovat i o ženy. Synové ženin bývali podělováni dary [Gn 25,5-6], Za doby Soudců nedostávali synové ženin nic [Sd 11,1n]. Dcery dostávaly odbytné. Když se lid usadil v zaslíbené zemi, byly dědické poměry upraveny takto: Dědictví bylo rozděleno mezi syny, nejstarší obdržel dva díly, ostatním bylo dáno po stejném dílu [Dt 21,15-17]. Nebylo-li synů, připadlo dědictví dceři [Nu 27,8] s podmínkou, že se nevyvdá z čeledi domu svého otce [Nu 36,6n]; jinak by dědictví propadlo. Nebylo-li synů ani dcer, přešlo dědictví na bratra, a nebyl-li bratr, na strýce se strany otcovy, a když ani toho nebylo, na nejbližší příbuzné [Nu 27,9-11]. *Kšaft.

2. Ve smyslu náboženském

Dědictví označuje ve SZ ponejvíce Bohem přidělenou půdu nebo zemi [Joz 17,4; Ex 6,8; Nu 33,53n], a to buď Izraelovi jako celku nebo jednotlivým kmenům, rodinám, výjimečně snad i jednotlivcům [Joz 24,30]. Jen levité nedostali dědictví v půdě, protože „Hospodin jest dědictví jejich“ [Dt 10,9; 18,1]. Dědictví bylo výsledkem jednak Božího zaslíbení [země zaslíbená], jednak Božího losu. Tím je naznačeno, že jde nikoli o to, co Izrael sám vydobyl, nýbrž o to, co mu Bůh bez jakékoli zásluhy přidělil [Gn 12,7; 13,14-17; 15,18; 24,7; 26,3-5; 50,24]. Tohoto zaslíbení se dovolává všecka potomní tradice [Ex 6,8; 13,5; 32,13; Dt 34,4; Joz 1,2; 13,7n; 18,3; 19,49; 1Kr 8,36; 9,7; 14,15; Neh 9,8.15.35]. Poněvadž jde o rozhodnutí Boží, nesmí býti dědictví lehkomyslně předáváno jiným osobám nebo kmenům, což mělo ovšem velký vliv i na právní řád [Nu 27,1-11 sr. Ex 20,17; Lv 25; Iz 5,8; Mi 2,2; 1Kr 21,3!].

V přeneseném slova smyslu je Palestina Božím dědictvím [Ex 15,17; 2Pa 20,11; 1S 26,19; 2S 21,3]. Ale také Izrael je Božím dědictvím [Dt 9,29 sr. Ex 19,5; Dt 7,6; 14,2; 26,18; 1Kr 8,51.53; 2Kr 21,14; Dt 32,8-9; Iz 63,17; Za 2,12; Jl 2,17; Ž 33,12; 74,2; 28,9; 94,5.14; 106,5.40]. Izrael je podíl, který Hospodin přidělil sám sobě a který mu bude patřit trvale. To byla myšlenka, která zbožným přinášela sílu a útěchu za všech dob [Ž 16,5-6].

V NZ: Podle Mk 12,1-12 je dědicem Syn [Žd 1,2]. Synovství souvisí s dědictvím; protože křesťané jsou synové, jsou i spoludědicové Kristovi [Ř 8,17; Ga 3,29; 4,7]. To ovšem neznamená, že se už ujali svého dědictví, ale že jim bylo připsáno. I Syn za svého pozemského života měl dědictví jen slíbené; ujal se ho teprve po svém zmrtvýchvstání [Mt 28,18 sr. Ga 4,1n; F 2,7-11]. Dědictví je království Boží [Mt 21,43; Mk 10,17.23], nový svět, v němž bude Bůh sám a plně vládnout [Mt 5,5]. Tohoto dědictví dosahují jen synové Boží, které Bůh ze své nevyzpytatelné rady povolal [Mt 8,11n; 1K 15,20-23]. Toto povolání se projevuje věrou [Ga 3,7; Ř 4,13n; Ef 3,6]. Dědici jsou křesťané, kteří přijali zaslíbení, tak jako je přijal Abraham [Žd 6,17; 9,15].

To, co s tímto dědictvím je spojeno, bývá označováno jako spasení [Žd 1,14], sláva [Ř 8,18; Ef 1,18], milost [1Pt 3,7], požehnání [1Pt 3,9], věčný život [Tt 3,7; Zj 21,7 sr. 1Pt 1,3-4].