Dítě

Dítě bylo v Písmě sv. pokládáno za 1. důkaz zvláštní Boží přízně a Boží dar [Gn 4,1] a prostředek mimořádného Božího požehnání [Ž 128,3-4]. Bezdětnost naopak byla potupou, neštěstím a zlořečenstvím [Gn 16,4; 30,1.23; 1S 1,6; 2S 6,23; Ž 113,9 srov. L 1,25]. Vedlo to k různým opatřením právního rázu: při neplodnosti vlastní ženy byly děti otrokyně považovány za legitimní děti [Gn 16,2; 30,3]. Jako dar od Boha nebyly děti majetkem člověka, nýbrž Božím. To vyjadřují nepřímo zprávy o obětování dětí [Gn 22,2; Sd 11,31-39; ovšem lidské oběti byly ve SZ přísně zakázány Lv 18,21; 20,2-5; 2Kr 23,10; Jr 32,35], přímo pak Ž 127,3n [dědictví = léno, propůjčené od Boha] a Mal 2,15. I pohanky rodí děti Hospodinu, ne sobě, takže s nimi nemohou dělat, co by chtěly [Ez 23,37]. Také jména, jež Izraelci dávali svým dětem, ukazují, jak úzce spojovali děti s Bohem, svěřujíce je jeho ochraně [Samuel = Bůh uslyšel, Jonatan = Hospodin dal, Elizeus = Bůh – má spása, Nehemiáš – Hospodin potěšil atd.].

2. Péče o dítě. SZ ukazuje také na mimořádnou Boží péči o děti [„Bůh uslyšel hlas dítěte“ Gn 21,17; sr. 1Kr 14,1-13; Jon 4,11; Za 8,5]. Rodičovská péče o děti byla tedy ve SZ nábožensky zdůvodněna. Jakmile se dítě narodilo, bývalo umyto, potřeno solí [Ez 16,4, podle některých prý ke ztvrdnutí kostí; sr. však Lv 2,11.13; podle jiných k uchránění před zlými vlivy; arabské ženy dodnes trou svá novorozeňata hlínou nebo pískem] a zabaleno do plenek [L 2,7]. Chlapci byli osmý den po narození obřezáni [Lv 12,3; L 1,59; 2,21] a obdrželi jméno. Prvorození chlapci zasvěceni byli Hospodinu, a proto museli být vyplaceni zvláštní obětí [Ex 13,13; Nu 18,15 sr. L 2,22-24]. Po nějakém čase podrobila se matka obřadům očišťovacím, k čemuž přinesla jehně jako oběť zápalnou, holubici nebo hrdličku jako oběť za hřích, byla-li chudá, dvě holoubátka nebo hrdličky, jedno jako oběť zápalnou a druhé jako oběť za hřích [Lv 12,1-3; L 2,22]. Doba kojení se někdy protáhla až na tři roky, jak je tomu dodnes v Palestině. V nutných případech se užívalo kojných [Gn 24,59; 35,8; 2Kr 11,2, kde Kraličtí překládají chovačka nebo chůva]. Odstavení kojence bylo spojeno s rodinnou slavností [Gn 21,8].

3. Výchova dítěte. V útlém věku vychovávala matka děti obojího pohlaví [Př 31,1]. Chlapce se později ujal otec [Gn 18,19; Ex 13,8; Dt 4,9; Př 3,1-2; 13,24; 15,5; 22,6; 29,15; dítě sobě volné = ponechané samo sobě, tedy svévolné, rozpustilé]. V zámožnějších rodinách měli k tomu učitele nebo vychovatele [školy byly zřizovány až po návratu ze zajetí], zvláště v rodinách královských [2Kr 10,1n; 1Pa 27,32; Est 2,7]. Dcery zůstaly při matce až do provdání a byly přidržovány k domáckým pracím [1S 9,11; Př 31,19]. Hlavním cílem výchovy bylo vštípení naprosté úcty k rodičům, což ovšem mělo náboženské důvody, protože otec byl rodinným obětníkem a vzpoura proti němu byla pokládána za vzpouru proti Bohu, kterého otec zastupoval [Ex 20,12; Lv 19,3; Dt 5,16; 27,16; Př 1,8; 6,20-23]. S úctou souvisela naprostá poslušnost. Neposlušnost a vzpurnost bývala trestána i smrtí, ovšem jen v tom případě, když se na tom usnesl soud [Dt 21,18-21]. Každá nadávka a každé ublížení rodičům mohlo propadnouti tomuto trestu [Ex 21,15.17]. K této úctě patří i péče dospělých dětí o zestárlé rodiče [Př 23,22; 28,24 *Korban]. Samo sebou se rozumí, že náboženství bylo podkladem vší výchovy [Př 1,7n] a že obeznamování dětí se Zákonem patřilo k:předním povinnostem rodičovským [Dt 6,6n.20; 11,19].

4. Předpokladem náb. výchovy dětí bylo přesvědčení, že i dítě může ve zvláštních případech slyšet Boží hlas a že tedy má schopnost samostatného náboženského života [sr. 1S 2,11; 3,4n; 1Pa 29,1; Ž 115,13; Jl 2,28]. Proto také kultický život starého Izraele měl silně pedagogický podklad. Bylo to názorné vyučování [Dt 6,6-9; 31,12n; 32,46]. Při zřizování pamětních sloupů bylo jistě pamatováno také na děti [Joz 4,6-7]. SZ si ovšem nikterak nezakrývá, že už děti podléhají všeobecné lidské rozpolcenosti mezi dobrým a zlým. Proto je pln ustavičných výzev ke kázni a trestání [Ž 14,1; Př 22,15], přiměřených dětskému věku [Př 22,6].

5. Ježíš tento poměr k dětem jen ještě prohloubil. Měl pro děti zvláštní pochopení. Při jeho kázání můžeme předpokládat jejich přítomnost. Pedagogové se domnívají, že proto užíval hojně obrazů a podobenství [L 9,47]. Děti ve smyslu SZ pokládal za předmět zvláštní Boží péče [Mt 18,10] a službu dětem hodnotil stejně jako službu dospělým [L 9,1-6.10.46-48]. Staví dokonce děti za příklad svým učedníkům, jak je patrné ze známého vypravování o dětech, jež bylo příznačně zařazeno do rozhovoru o manželství, abychom příliš překotně nevykládali pojem „dítě“ v přeneseném slova smyslu jako „děti u víře“, t. j. počátečně věřící [Mk 10,1-16; Mt 19,1-15; L 18,15-17, kde je v řečtině užito pojmu „kojenec“]. Nejde tu o nějakou výbornost nebo jinou vlastnost dítěte, nýbrž o to, že děti jsou důvěřivé a učelivé, že jsou závislé na dospělých a dychtivé poučení a vedení od nich. Touto otevřeností, dychtivostí, novostí přístupu jsou děti vzorem toho vztahu, který je jedině místný vzhledem k Bohu a jeho království [Mk 10,15]. Bylo by ovšem hrubým neporozuměním, kdyby chtěl někdo z těchto Ježíšových slov vyvozovat učení o přirozené dobrotě a nevinnosti dětí.

6. Starokřesťanská církev ve své misijní činnosti pracovala především mezi dospělými a nemluví často o dětech. Pavel na dětech dovozuje všecku nezralost, nedokonalost, nedostatečnost a nerozvitost, kterou nemá míti dospělý křesťan [1K 14,20; 3,1n; 13,11n sr. Žd 5,12-14]. Ale i podle Pavla děti křesťanských rodičů jsou v očích Božích pokládány za svaté, protože prostřednictvím rodičů patří do oblasti církve [1K 7,14]. Je-li epištola Titovi skutečnou epištolou Pavlovou, pak v ní máme doklad, že i děti mohou býti podle jeho názoru věřící [Tt 1,6]. Celkem však nutno říci, že starokřesťanská církev měla co činit především s dospělými, kázala dospělým a křest udělovala pravděpodobně výhradně dospělým. Děti svěřovala vyučování a napomínání rodičů, jak to činil v podstatě i SZ [Ef 6,4].