Peklo

Peklo, hebr. še'ól, řecky hadés nebo geenna [z aram. géhinnám, z hebr. gé'béné-hinnóm Joz 15,8], jež Kral. překládají brzy p. [Dt 32,22; Jb 11,8; Př 15,24; Iz 14,9 a j.], brzy hrob [Jb 14,13; 17,13; Iz 57,9; Ez 32,21 aj.], jindy jáma [Ž 86,13], brzy smrt [2S 22,6], brzy propast [Jb 26,6; Př 27,20; sr. Zj 9,1nn], ale vždy znamená říši mrtvých. Neboť hrob, jáma, propast a pod. souvisí s „oním světem“ [hebr. tachtijjá, tachtijjót = podsvětí, záhrobí, Kral. „nížiny“ Iz 44,23; „největší hlubokost“ Ž 63,10; „nejnižší strany země“ Ez 26,20 a p.], do něhož podle starověkých názorů sestupují zemřelí [Ž 30,10]. Jsou sice pochováni v hrobě, ale še'ól nelze oddělit od hrobu. Je to jakýsi „prahrob“ [Pedersen I., 462], který se viditelně individualisuje v každém jednotlivém hrobě tak jako Moáb se individualisuje v každém jednotlivém Moabanovi. Kde je hrob, tam je še'ól a kde je še'ól, tam je hrob. Kdo zemře, sestoupí do še'ól-u právě tak, jako je za normálních poměrů uložen do hrobu. Dátan a Abiron sestoupili „za živa do pekla“ [Nu 16,30nn], když je pohltila země. Še'ól je oblast, do níž sestupují a v níž se setkávají bez rozdílu všichni [Ž 89,49], kdo vstoupili do hrobu [Ez 32,22.24.26n.29]. Sestoupit do hrobu [do še'ól-u] za synem [Gn 37,35] je totéž jako „spáti s otci“ [Gn 47,30]. Še'ól je nejhlubší oblast světa [sr. Mt 11,23; L 10,15; Ř 10,7] právě tak jako nebe je oblast nejvyšší [Iz 7,11; 57,9]. Podle 2S 12,23; Jb 7,9; 10,21; 16,22 se nikdo z této oblasti nevrátí, leda na čas kouzelnickými zaklínacími praktikami, jež byly v Izraeli přísně zakázány [1S 2,6; 28,7nn; Dt 18,9-11; Iz 8,19]. Izraelec cítil hrůzu před tímto podsvětím, jež mu připomínalo nenasytnou obludu se širokým hrdlem [Př 27,20; 30,16; Iz 5,14; Ab 2,5]. Jindy mu připomínalo hrůzyplné paláce s mnohými skrýšemi [Jb 17,16; Př 7,27] a branami [Jb 38,17; Ž 9,14; 107,18; Iz 38,10; sr. Mt 16,18; Zj 1,18].

Tato hrůza před šᵉ’ól-em souvisela s představou, že je to oblast zkázy [Jb 17,14; Iz, 38,17], takže byla též nazývána „zahynutím“ [Jb 28,22; Ž 88,12], „zatracením“ [Jb 26,6; Př 15,11], v němž zemřelí jsou „zemdleni“ [Iz 14,10], tápají a klopýtají [Iz 59,10]. Jsou nazýváni rᵉfá’ím, t. j. malátní [Kral. „mrtví“ Ž 88,11; Iz 14,9], neboť „není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě“ [šᵉ’ól-u, Kaz 9,10], „v zemi zapomenutí“ [Ž 88,13], v oblasti zla, bolesti, úzkosti, sevření a truchlivosti [Ž 116,3]. Je to propast někde u úpatí hor, ponořených v bahnitém oceánu [Jb 26,5; Jon 2,6n; sr. Ž 40,3; 69,3.16; 71,20; 88,5n; 2S 22,5]. Hlubina, jáma, nejnižší strana, pustina – to vše jsou znaky šᵉ’ól-u [Ez 26,19-21], k nimž přistupuje ještě temnota [Jb 10,21n], mrákota, stín [Jb 38,17; Ž 88,13], v nichž není světla [Ž 49,20; 88,7].

To všecko jsou obrazy, jimiž SZ vyjadřuje přesvědčení, že v šᵉ’ól-u přestává jakýkoli styk s Bohem. Bůh na mrtvé nevzpomíná [Ž 88,4-6], nečiní před nimi zázraků [Ž 88,10-13]. Bůh je sice Pánem i šᵉ’ól-u [Ž 16,10] a nelze tam před ním uniknout [Ž 139,7-12; Am 9,2-3], ale je to místo mlčení. Mrtví neoslavují Boha [Ž 115,16 až 18; Iz 38,18n] a nevzpomínají na něho [Ž 6,6]. „Bůh není Bůh mrtvých, ale živých“ [Mt 22,32]. Právě proto se do šᵉ’ól-u jako do svého domova vracejí ti, kteří na Boha zapomněli [Ž 9,18; Př 5,5-6; 7,27]. Kdo jednou vstoupil do šᵉ’ól-u, už se z něho nedostane [Jb 7,9n; 16,22; Kaz 12,5; Iz 26,14].

To nejhorší pro Izraelce bylo, když se octl v šᵉ’ól-u už za svého pozemského života, když se k němu přiblížil [Jb 33,22], na př. v nemoci nebo v utrpeních a p. [Ž 88,2-19; Jon 2]. Vytržení z těchto soužení oslavuje Izraelec jako vysvobození ze šᵉ’ól-u [Jb 33,28-30; Ž 30,2-4; 40,3; 69,2-4.15-16 sr. Ž 71,20; 116,2-4.8 n]. Bůh může uchránit před šᵉ’ól-em nebo z něho vytrhnout – to bylo přesvědčení žalmistů i proroků [Oz 13,14]. Proto se v žalmech ozývá tolikrát prosba za vytržení z hrobu. Ale jen dvě SZ místa mluví jasně o životě po smrti, který je protikladem stínového života v šᵉ’ól-u, nepočítáme-li nejasné místo u Jb 19,25n. Obě místa pocházejí z pozdní doby SZ literatury: Iz 26,19 a Dn 12,2. Jedni procitnou „k životu věčnému“, druzí „ku pohanění a potupě věčné“. Toto přesvědčení rostlo současně s apokalyptickým a eschatologickým názorem, že Bůh ospravedlní a odmění ty, kteří prošli krutým pronásledováním. Spravedliví, ač mrtvi, neztratí svou odměnu, stejně jako bezbožní neujdou trestu. V době mezi SZ a NZ panoval názor, že i šᵉ’ól má dvě oddělení, jedno pro spravedlivé [*Ráj], druhé pro bezbožné, šᵉ’ól v užším slova smyslu [„žalář“ pro nepovolné duchy 1Pt 3,19 sr. Zj 20,7]. Mezi oběma je nepřekročitelná propast. Vypravování o boháči a Lazarovi [L 16,19-31] zřejmě navazuje na tento rabínský názor. Nesmíme však zapomínat, že toto vypravování nás nechce poučit o podrobnostech posmrtného života, nýbrž o povinnosti, kterou máme v tomto životě.

Ježíš užíval běžných tehdy představ, když chtěl zdůraznit závažnost života na této zemi. Zná jednak, jak bylo uvedeno, představu o šᵉ’ól-u [řecky hades] jako oblasti, kde žijí spravedliví vedle bezbožných v oddělených prostorech [L 16,23.26], na druhé straně však navazuje také na představu, běžnou v diasporním židovstvu, podle níž bezbožní sestupují do Hádu, místa odsouzení, spravedliví však ihned po smrti přecházejí do *ráje, „oněch věčných stanů“ [L 16,9; 23,43; sr. 2K 5,8 „přijít k Pánu“, F 1,23 „býti s Kristem“, Zj 6,9 „pod oltářem“, Zj 7,9 „před trůnem“]. Pobyt v Hádu je časově omezen vzkříšením [Zj 20,13n], kdy „peklo“ bude zničeno. NZ je ovšem přesvědčen, že věřící v Krista jsou chráněni před pekelnými branami [Mt 16,18] a že po smrti odcházejí k Pánu [L 23,43; F 1,23]. Kristus je Pánem i pekla mocí svého vzkříšení [Sk 2,31; Zj 1,18]. Tato víra byla vyjádřena představou o Kristově vstoupení do pekel [1Pt 3,19nn; 4,6].

Místo odsouzení bezbožných po vzkříšení a posledním soudu má v NZ jméno geenna [Kral. peklo Mt 9,43 *Hinnom]. O tomto p-e se mluví často obrazem „ohně“, „ohnivé pece“, „jezera ohnivého“, připraveného od věčnosti „ďáblu i andělům jeho“ [Mt 25,41; sr. 13,42.50; Zj 19,20; 20,10.14n], „synům zatracení“ [Žilka: „syn gehenny“ Mt 23,15], těm, kteří se provinili proti bratrské lásce [Mt 5,22; sr. Jk 3,6]. Těmito obrazy nejsme však nikterak poučováni o přirozené povaze trestu po smrti, jak se domnívala středověká církev, která spíš navazovala na knihu Ethiopského Enocha [22,1-14] než na NZ – NZ nechce ukojit naši přirozenou zvědavost, nýbrž slavnostně varovat, abychom nebrali vážnost Božího soudu na lehkou váhu. Bůh je přísným a spravedlivým soudcem právě proto, že je svatá láska.