Temnost, temný, tma, tmavý

Temnost, temný, tma, tmavý. Tak překládají Kral. ve SZ-ě většinou hebr. chóšek [= tma], chªšéká [= temnota] a 'ófél [od slovesa 'áfal = zapadati, o slunci], ªfélá [= mrákota, soumrak, temnota] v protikladu proti 'ór [= světlo], a to nejprve v obvyklém slova smyslu [Gn 1,2nn; 15,12; Ex 10,21n; Dt 28,29; Ž 139,12; o podzemních prostorách, Jb 28,3; o vězení, Iz 42,7; 47,5; 49,9; o hustých mračnech, Ž 18,12, sr. Ex 14,20; o slepotě, Iz 29,18 a pod.]. V NZ-ě jde o překlad řeckého skotos a skotia, jež znamenají přirozenou, fysickou tmu, na př. u Mt 27,45; Mk 15,33; L 23,44; J 6,17; 20,1; Sk 2,20; 13,11 a j. Ale nejčastěji jde v bibli o obrazné a přenesené užití výrazů t., t-ý, tma, tmavý jako označení neštěstí, zkázy a smrti, kdežto *světlo je obrazem života a zdaru [Est 8,16]. Tak tma a stín smrti jsou souběžné výrazy u Jb 3,5; Ž 107,10.14; Iz 9,2; Mt 4,16; L 1,79 právě tak jako temnota a kluzkost, plzkost v Ž 35,6, tma a hořkost u Iz 5,20, mrákota a úzkost u Iz 5,30, tma a zlé u Iz 45,7 a pod. Soužení, těžkosti, bezradnost nazývají 2S 22,29; Jb 17,12; 19,8; Ž 18,29; 112,4; Kaz 11,8; Iz 58,10; Mi 7,10 temností a tmou. Ž 88,13 myslí zřejmě na podsvětí a smrt. Podobně 1S 2,9. Být ve tmě znamená často býti vzdálen od Boha a jeho spasitelné činnosti [Iz 9,2; 1Te 5,4n; 1Pt 2,9; 2Pt 2,17; Ju 1,13]. „Temnosti zevnitřní“ = nejvzdálenější od světla, nejzazší temnota, tedy zahynutí, odsouzení [Mt 8,12; 22,13; 25,30].

Poněvadž vzdálenost od Boha a jeho spasitelné činnosti souvisí s hříchem, může se temnota státi obrazným výrazem pro hříšníkův stav a jeho následky [Př 2,13]. Zvláště NZ užívá uvedených výrazů pro stav člověka, který pravou skutečnost už ani nevidí nebo vidí jen falešně: malé se mu zdá velkým, velké malým; pohybuje se brzy tím, brzy oním směrem; neví, kam jde [J 12,35]. Temnost oslepila jeho oči, takže nevidí ani bratra, anebo jej zná jen „podle těla“. Buď ho podceňuje, odmítá, zanedbává a nenávidí [1J 2,9-11] anebo přeceňuje, vyvyšuje, protože „přijímá osobu“ [Jk 2,9]. Tma je pro NZ oblastí zla, hříchu a proti božských sil, které nad padlým člověkem a světem vykonávají skutečnou moc. Mluví-li Ko 1,13 o „moci temnosti“, myslí na tuto démonickou sílu, jíž podléhají ti, kteří jsou vzdáleni spasitelné činnosti Boží [sr. L 22,53; Sk 26,14].

2K 4,4 mluví dokonce o „bohu tohoto světa“, který oslepuje mysli, Ef 6,12 pak o „světa pánech temností věku tohoto“, kteří vedou ke skutkům temnosti [Ř 13,12; Ef 5,11]. Toto oslepení, tato ztráta duchovní soudnosti se netýká pouze těch, kteří neznají Boha, nýbrž – rozumíme-li dobře Mt 6,23 – právě těch „náboženských“, je-li jejich „náboženství“ falešně orientováno. Ježíš tu mluví „o světle, kteréž jest v tobě“. Světlo je běžný obraz pro poznání Boha a duchovních hodnot. Je-li toto poznání falešné, je-li tedy to, co mělo být světlem, tmou, pak tato temnota zachvátí všecek náboženský i mravní život. Škrabal překládá: „Jestliže tedy světlo v tobě je temnota, jaká to temnota?“ Neboť zachvátí celého člověka [sr. L 11,34nn; Ř 1,18nn]. Právě ti, kteří říkají, že mají obecenství s Bohem [1J 1,6], jsou v nebezpečí chození ve tmě, jak se ukázalo v době Ježíšově na náboženských vůdcích Izraele, kteří ztratili pro něj všecku duchovní vnímací schopnost [J 1,5], takže v okamžiku, kdy vztáhli na něj ruce, moc temnosti, které podléhali, vyvrcholila [L 22,53, sr. J 3,19]. Příkladem této duchovní zaslepenosti ve SZ-ě byli ti, kteří se domnívali, že den Hospodinův bude dnem světla [Am 5,18.20; Jl 2,2].

Člověk musí být vytržen z této moci temnosti a přenesen do království Syna Božího [Ko 1,13], má-li se stát způsobilým k účasti v údělu svatých ve světle. Na to právě přišel Kristus Ježíš, aby „kazil skutky ďáblovy“ [1J 3,8], t. j. lámal moc temnosti nad člověkem. Kdo věří v něho, nemusí zůstat ve tmě [J 12,46], kdo ho následuje, nebude choditi v temnostech [J 8,12; sr. 1J 2,8nn]. Odtud výzvy Pavlovy, v jejichž pozadí je skutečnost, že věřící byl vytržen z moci temnosti, Ef 5,8.11; 2K 6,14; Ř 13,12 [sr. J 12,35]. Království Syna Božího na rozdíl od království satanova je světlo. Zdrojem tohoto spasitelného světla je Bůh sám, neboť Bůh je světlo skrz naskrz [není v něm ani špetky tmy, 1J 1,5, sr. Zj 12,5] právě tak jako je Bůh láska [není v něm ani stínu nelásky, 1J 4,8]. Světlo a láska nejsou pouhými Božími přívlastky, nýbrž jeho podstatou. Bůh je ovšem Pánem i tmy, což poznali už SZ věřící [Iz 45,6n]. Jeho světlo osvěcuje vše, co je skrytého ve tmě, a zjevuje rady srdcí [1K 4,5; sr. Jb 34,22; Ž 139,11n]. Odtud nenávist těch, kteří si libují ve tmě [J 3,19, sr. Kaz 2,14; Iz 5,20].