Obraz

Obraz. Izrael měl zakázáno jakékoli zobrazování Boha [Ex 20,4.13; Lv 26,1; Dt 27,15]. Souviselo to jednak s vírou v duchovnost Boží, jíž se nelze zmocnit ani myšlenkově, ani obrazově, jak naznačují místa, mluvící o vidění [Ex 24,9n; Iz 6,1nn] nebo slyšení Boha [Dt 4,15n], kde postava Boží vůbec není popisována, jednak s vírou, že Bůh je Stvořitelem všeho viditelného, takže přírodní živly jsou přesně od Boha odlišeny a nemohou ho zpřítomnit [1Kr 19,11n; Iz 40,12-18]. Bůh se rozhodl „přebývati v mrákotě“ [1Kr 8,12] a je tudíž nezobrazitelný. Ani zlaté tele nebylo patrně o. Božím, nýbrž pouze jakýmsi trůnem a podnoží právě tak jako truhla úmluvy, jež symbolisovala Boží duchovní přítomnost. Zobrazování Boha je výrazem neposlušnosti a svéradnosti [Oz 8,4n; 11,1n; Am 5,26].

Prorocká kázání ovšem naznačují, že Izrael nedovedl vždy zůstat v mezích bezobrazového kultu [Iz 10,11; 17,8; 27,9; 45,16; Ex 6,4; 7,20; 23,14; Oz 10,1n; Mi 5,13]. I když nezobrazoval Hospodina, přece jen se neubránil poskytovat pohostinství kultu cizích božstev [Oz 13,2] dokonce i v chrámu jerusalemském [2Pa 33,15; Jr 8,19], ale oficiální kult Hospodinův, pokud můžeme soudit ze SZ, zůstal vždy bezobrazový. Zvěrokruh a souhvězdí na chrámové oponě byly jen umělecké symboly, nikoli zobrazení Boží. Mosaiky, nalezené v mimopalestinských synagogách a znázorňující sluneční vůz s Heliem, jistě nebyly míněny tak, že by měly představovat nějaké sluneční božstvo. To jediné, co se umělci v těchto synagogách odvážili znázornit, je ruka Boží v obraze obětování Izáka a Ezechielova vidění [Ez 8,3] jako symbol Božího jednání. Ne nadarmo popisoval druhý Izaiáš se sžíravým posměchem zhotovování model [Iz 44,12-21], takže se zdá, že u poexilního židovstva bylo nebezpečí i pokušení zobrazovati Hospodina překonáno.

V důsledku Ex 20,23 se pozdní židovstvo ostýchalo znázorňovat i člověka. Bylť přece obrazem Božím! Ovšem, jak už bylo řečeno, setkáváme se i s výjimkami, ale po pravidle jen k znázornění Božího jednání s lidmi. Je jistě příznačné pro palestinské poměry, že ani Herodes Veliký, ani římští prokurátoři v Palestině se neodvážili raziti mince se svými obrazy nebo s obrazy římských císařů. Teprve nástupci Herodovi, zvl. Herodes Filip, neostýchali se raziti na mincích obraz svůj i císařův. To pohoršovalo Židy také proto, že šlo o symbol pohanské nadvlády, ale hlavní důvod byl náboženský. Na mincích byly totiž také obrazce pohanských chrámů a nápisy, jež musely urážet náboženský cit [„božský“ césar, sr. Mk 12,16]. Je známo, že Pilát pro zuřivý odpor lidu musel odstranit obrazy císařovy na vojenských standartách v Jerusalemě, zatím co lid židovský v synagogách alexandrinských – dokonce s dovolením místodržitelovým – stavěl – aspoň na čas – o-y císařovy. Klanění o-ům panovníků bylo jasně odsouzeno v Dn 3,5nn, kdy bylo vynucováno syrskými panovníky. Do podobné situace se dostali křesťané, když císařové vyžadovali pro své obrazy božskou úctu. „Obraz šelmy“ = obraz císařův [Zj 13,14n; 14,9.11; 15,2; 16,2; 19,20; 20,4].

Také první křesťanská církev důsledně zachovávala zákaz Ex 20. Teprve v 2. a 3. stol. docházelo v katakombách ke kreslení křesťanských symbolů a symbolických postav [zvl. dobrého pastýře] a konečně i k zobrazování Ježíše a jeho učedníků. Teprve pak byla rozvířena na synodách otázka, je-li podobné zobrazování přípustné. Pro porozumění některých míst NZ je třeba si uvědomit, že antickému člověku, zvláště Řekovi, nebyl o. jen podařenou nebo nepodařenou napodobeninou věci, jakýmsi jejím stínem, nýbrž přímo jejím jádrem, podstatou, na níž má věc sama bytostní podíl. Svět [kosmos], ale i člověk je v tomto smyslu o. Božím. Má podíl na jeho podstatě. Tak je rozuměti na příklad Žd 10,1, kde SZ je označován jen za „stín budoucích hodnot“ [Žilka], nikoli za sám o. [„jejich podstatu“, Hejčl-Sýkora]. Je jen nutným předobrazem milostí doby mesiášské. Podobně Ř 1,23: Kral. výraz „podobenství obrazu člověka atd.“. znamená napodobenina o-u, t. j. originálu, za nějž pohané vyměnili „slávu Boží“ [= Boha sr. Ž 106,19n], čímž má být zdůrazněna nesmyslnost a odpornost modlářství. Nejde v něm ani o originál, nýbrž o pouhou napodobeninu! Mluví-li 2K 4,4; Ko 1,15 o Kristu jako o o-u Božím, míní se tu podobně jeho rovnorodost s Bohem [sr. F 2,6; J 14,9; 12,45], jeho synovství. V Kristu si pořídil Bůh o. kvůli nám, abychom na něm viditelně poznali, co koná a žádá. Zároveň je ovšem Kristus i obnovením a uskutečněním toho obrazu Božího, k němuž je stvořen Adam, ale z něhož svou vinou vypadl. Kristus je tedy i zjevením pravého určení člověka.

I v některých jiných místech, kde mluví o *člověku [oddíl 3], navazuje Pavel přímo na Gn 1,27. Tak podle 1K 11,7 je muž o. a sláva Boží, z něhož odvozuje, že muž si nemá „zavíjeti“ [pokrývati] hlavy. Ale i tento o. je něco nedokonalého, zemského; křesťan očekává, že jednou ponese o. nebeského [1K 15,49], kdy se staneme Kristovými bratřími, takže se budeme podílet na jeho podstatě [Ř 8,29]. Toto připodobnění o-u Božího Syna je cílem Božího předzvědění a předzřízení, čímž se v pravdě uskuteční Gn 1,27 jako „svoboda slávy synů jeho“ [Ř 8,21; 2K 3,18]. O., ve který má být křesťan proměněn, je sláva Boží a Kristova. Jde o oblečení nového člověka [Ko 3,10], který bude vpravdě o-em Božím. Toto oblékání nového člověka začíná ovšem už na této zemi [sr. Ko 3,5.8.9; 2K 3,18]. *Obléci.