Připodobněn, připodobnění, připodobniti

Připodobněn, připodobnění, připodobniti (se). *Podobenství. *Podobnost. *Podobný. Hebr. dámá může znamenat býti rovný, totožný, stejný [Iz 46,5] nebo přirovnati k něčemu, k někomu [Iz 40,18.25; Pl 2,13, sr. Ž 89,7], stejně si počínati [Pís 8,14], býti jako něco, někdo, tedy: býti podobný [sr. Iz 1,9; Ř 9,29; Ž 144,4].

V NZ řecké homoiún [= přirovnati] je užito hlavně tam, kde jde o uvedení nějakého přirovnávání nebo podobenství [Mt 7,24.26; 11,16; Mk 4,30, sr. L 7,31; 13,18.20]. Ve Sk 14,11 je užito téhož slovesa ve smyslu vzíti na sebe podobu lidskou. Podle Žd 2,17 bylo nutno, aby se Kristus, v němž přebýval „věčný Duch“ [Žd 9,14], stal pravým člověkem, připodobněn ve všem bratřím; jinak by nemohl vykonávat úkol milosrdného a věrného velekněze. Nejde tu o naprostou totožnost, nýbrž o schopnost projíti všemi zkouškami jako člověk, ovšem kromě hříchu [Žd 4,15]; Ježíš Kristus byl skutečným člověkem, ale v jiné formě než my. Poněkud nesnadný je překlad i výklad Ř 6,5 podle toho, jak pochopíme a zařadíme výraz připodobnění [řecky homoióma = podoba, obraz, jenž přesně souhlasí s předmětem, který znázorňuje, ale není s ním totožný]. Mnozí jej vztahovali na křest. Tak patrně chápe věc i Žilka, když překládá: „Jestliže jsme srostli s obrazem jeho smrti, srosteme též s jeho zmrtvýchvstáním“. To, co křesťan okouší při křtu, je podle tohoto pojetí slova apoštolova postaveno na roveň se smrtí Kristovou. Jenže uvedený překlad pozměňuje přesné znění originálu, které vlastně říká: Jestliže jsme srostli s podobou jeho smrti, srosteme též s podobou jeho zmrtvýchvstáním Výraz „podoba“ tedy stěží může být přímým [byť obrazným] označením křtu, nýbrž vztahuje se přímo na osobu Kristovu a na skutečnost jeho smrti a vzkříšení. Smyslem věty jest, že jsme se již stali plně účastnými téhož odumření starému věku, jež bylo uskutečněno smrtí Kristovou, což nám dává jistotu, že se stejně reálně staneme účastnými i života zvítězivšího jeho vzkříšením. Účast na smrti je křesťanu zprostředkována křtem, plná účast na vzkříšení je skutečností budoucí, která se v přítomnosti projevuje závazkem choditi v novotě života [Ř 6,3]. Výraz podoba, obraz, připodobnění tedy pravděpodobně označuje konkrétní postavu ukřižovaného, po př. zmrtvýchvstalého Krista. Jako jsme srostli s „obrazem“ [tvarem, postavou] Kristovy smrti, tak srosteme s „obrazem“ Kristova vzkříšení. – Jsou ovšem možné ještě jiné, mystičtější výklady, které zdůrazňují svátostnou přítomnost smrti Kristovy ve křtu, jejímž důsledkem je svátostná účast na zmrtvýchvstání s Kristem.

1Pt 3,20n má jiný obraz o křtu. Jeho předobraz [typos] vidí v potopě, v níž bylo zachráněno jen osm osob „skrze vodu“ [Kral. „u vodě“]. Pisatel tu navazuje na rabínskou legendu, podle níž Noé a jeho rodina se utekli do korábu, až když už nastala průtrž mračen. Této okolnosti připodobňuje křest, jenž je mu obrazným protějškem [antitypos] úniku z potopy: také věřící budou zachráněni „skrze vodu“, t. j. křest, spojený s modlitbou k Bohu o dobré svědomí. Záchrana se uskutečňuje mocí vzkříšeného Ježíše Krista, jehož jméno je při křtu vzýváno a do jehož obecenství je pokřtěný přijat.

Žd 7,3 praví, že Melchisedech byl „připodobněn Synu Božímu“ [afómoiómenos] tím, že nemá počátku ani konce. Tak se stal protějškem Syna Božího a ve své osobě představoval to, čím je Syn Boží ve své podstatě. Žilka poněkud zužuje význam řeckého tvaru, když překládá: „Byl bez otce, bez matky, bez rodokmenu, jeho dny neměly začátku a jeho život neměl konce, ale podobně jako Syn Boží zůstává knězem trvale“. Spíš se zdá, že Žd 7,3 chápe vypravování o Melchisedechovi jako předobraz Mesiáše: to, co se stalo v prehistorii, ukazuje a odkazuje na Krista. Podle Ř 8,29 Bůh v Ježíši Kristu předzvěděl a předurčil ty, kdo ho milují, „aby byli připodobněni obrazu Syna jeho“, Žilka: „aby se jim dostalo podoby stejné s obrazem jeho Syna“ [řecky: symmorfos, sr. F 3,21]. Kristus přešel v slávu. Podobná sláva je cílem, k němuž vede Bůh ty, kdo ho milují [sr. 1K 15,49; 2K 3,18]. Je proto pochopitelné, že Pavel varuje, aby se věřící nepřipodobňovali tomuto světu [Ř 12,2], t. j. nepřijímali způsoby [řecky: syschématizein] hříšného světa.