Děvka

Děvka, t. j. otrokyně [Ex 20,17]. Jejich postavení nebylo vždy nejlepší, ač ve srovnání s poměry mezi pohany bylo u Izraele mnohem příznivější. Podle Ex 21,20n nebyl trestán majitel otrokyně ani tenkrát, jestliže ji zabil. Ovšem smrt nesměla následovat hned po ráně, aby nemusila být považována za bezprostřední příčinu smrti. Právo odplaty rovným za rovné [oko za oko, zub za zub Ex 21,23-25] se nevztahovalo na d. Ale poškozená v náhradu měla být propuštěna z otroctví [Ex 21,26n]. Byla-li otrokyně potrkána volem, nedostala odškodné nešťastná d., ale její pán [Ex 21,32]. Podle Ex 21,7n se předpokládá, že d. je zároveň konkubínou [sr. Gn 16,1.3.8] majitelovou, případně zvláštním majetkem ženy majitelovy [Gn 16,6.9; 25,12; 30,3]. Její povinností bylo obdělávati pole [Rt 2,8n] a dělati nejtěžší, „nejnižší“ ruční práce [1S 25,41].

Přes toto ne nejlepší postavení měla d. u Izraele určitá práva stejně jako otrok. Jako nerozlučné části majitelovy domácnosti [Ex 20,17] byla jí zaručena účast na domácí bohoslužbě [Gn 16 a 24] a sobotním klidu [Ex 20,10; Dt 12,12.18; 16,11.14]. Podle Př 31,15 pořádná paní se velmi pečlivě stará o své d. Některá z nich se mohla státi i její dědičkou [Př 30,23]. Podle Gn 16,1n; 21,13; 49,1n mohl syn d. zděditi majetek a obdržeti požehnání otcovo.

V nejstarších dobách se zákon o propouštění otroků každého sedmého roku [Ex 21,1-6] nevztahoval na d. [Ex 21,7-11], což je vysvětlitelno právě tou okolností, že otrokyně byla současně konkubínou. V tom případě nebylo dovoleno ji prodati „lidu cizímu“ [Ex 21,8]. Naopak však majitel musel připustiti možnost jejího vykoupení se strany jejích příbuzných, pakliže s ní ještě neobcoval tělesně. Mohl jí ovšem dát za manželku i svému synu [Ex 21,9].

Podle Dt 15,12-18 bylo možno propustiti i děvky, což souviselo s hlubší úctou pro vztahy manželské a ponenáhlý předpoklad, že děvka nemusela býti vždy konkubínou. *Otrok.