Skála

Skála. Tak překládají Kral. různé hebr. výrazy, jež obecně vyjadřují sílu, bezpečnost, skalisko a pod. V kopcovité a hornaté Palestině bylo mnoho skal, jež měly určitá vlastní jména. Na př. s. *Goréb [Sd 7,25; Iz 10,26], Etam [Sd 15,8, *Etam 4], *Remmon [Sd 20,45; 21,13], s. v *Lechi [Sd 15,19], s. Bóses a Seneh [1S 14,4], s. *rozdělující [1S 23,28], s-y kamzíků [1S 24,3]. Viz také *Sela. S-y byly sídlištěm orlů [Jb 39,27n], kamzíků [1S 24,3], králíků [Př 30,26; sr. Ž 104,18] a pod. Am 6,12 připomíná, že kůň nemůže běžeti po skále, a Př 30,19 se zmiňuje o nezbadatelnosti cest hada na s-e. Dt 32,13 vděčně vzpomíná na to, jak Bůh živil svůj lid medem skalních včel [Ž 81,17; sr. Iz 7,18n]. Jb 29,6 si všímá s uspokojením, že i na skalnaté půdě se někdy daří olivovníkům. Skal, zvláště pískovcových, do nichž bylo možno vydlabati umělé jeskyně, bylo užíváno jako bydlišť [Jb 24,8; 30,6; Jr 49,16]. Bývaly do nich vytesávány hroby [Iz 22,16; Mk 15,46]. Jb 19,24 připomíná nápisy, vryté do s-y. Na neúrodnost, pustotu a vyprahlost s-y naráží Ez 24,4.14, když prorokuje, že z Tyru [hebr. = Skála] učiní Bůh s-u vyprahlou [Kral. „vysedlou“, sr. Ez 24,7n; L 8,6]. S. byla vhodným útočištěm v nebezpečí a zdála se dokonalou ochranou [1S 13,6; Iz 2,14; 7,19; Jr 4,29; 48,28; 49,16; Abd 1,3; sr. Ž 27,5; 40,2; Zj 6,15]. U Jr 5,3 je s. symbolem lidské zatvrzelosti. Svržení se skály byl jeden z druhů popravy [2Pa 25,12; snad také 2S 21,6.10; sr. L 4,29]. S. nebo osamělý bludný balvan bývaly často oltářem [Sd 6,20.26; 13,19; sr. Iz 57,5].

Hospodin je ve SZ a zvláště v žalmech velmi často nazýván s-ou [Ž 18,3.47; 19,15; 31,3n; 62,3.7n; Iz 17,10; 44,8; Ab 1,12 a j.], s-ou věčnou [Iz 26,4], s. Izraelovou [Iz 30,29], s-ou spasení [Ž 95,1]. Je tím vyjádřena neměnitelnost a spolehlivost Boha jako pomocníka a ochránce vyvoleného lidu, jako bezpečného úkrytu „v zemi vyprahlé“ [Iz 32,2]. Co Izrael mínil, když Boha nazýval s-ou, je nejplněji vyjádřeno v t. zv. písni Mojžíšově [Dt 32,1-43], jež opěvuje neměnnou věrnost ke smlouvě a zaslíbením, jeho péči a ochranu nad Izraelem [Dt 32,10nn], jeho otcovství [Dt 32,18], jeho spasitelnou činnost [Dt 32,4]. S touto naprostou stálostí a spolehlivostí Boží je srovnávána nevěrnost a nespolehlivost Izraelova. Někteří vykladači se domnívají, že hebr. sûr [= skála] je dokonce jedním ze jmen Božích, protože i assyrská božstva Assur a Bel jsou nazývána „Velká skála“ [sr. Dt 32,31; Iz 31,9]. Hebr. sûr právě v tomto smyslu se vyskytuje také ve složených izraelských jménech [Nu 1,5.6.10; 3,35]. Snad je někdy i hlubší význam za obratem, že Hospodin, jeho hněv, jeho slovo rozrážejí skály, než jen náboženský popis přírodní katastrofy [1Kr 19,11; Jb 14,18; Jr 23,29; Na 1,6; sr. Mt 27,51].

V NZ to, co bylo řečeno o Hospodinu ve SZ, je přeneseno na Krista. Neboť v něm se zjevily všecky vlastnosti Boží, jež byly symbolisovány s-ou. Člověk, který vystavěl dům svého života na s-e Kristových slov, je prohlášen za moudrého muže [Mt 7,24-27 = L 6,48]. Víra v Krista je skálou, na níž je založena církev [sr. 1K 3,10-15]. Tak jest rozuměti výroku Ježíšovu u Mt 16,18: „Ty jsi Petr [řecky petros], a na téť skále [řecky petra] vzdělám církev svou“. Petros v řečtině znamená úlomek skály [petra]. Je sotva myslitelné, že by Ježíš chtěl označit Petra za skálu, na níž spočívá církev, když přece celý NZ pokládá Krista za jediný základ církve. Petr byl sice vůdcem apoštolské skupiny a její práce mezi Židy [Ga 2,7], mohl být tedy představitelem první vrstvy duchovní stavby církve [sr. Ef 2,20n], ale zdá se, že na t. zv. apoštolském koncilu nikoli Petr, ale Jakub má přední místo [Sk 15; sr. pořadí v Ga 2,9], a Pavel připomíná, že musel Petra pokárat pro pokrytectví [Ga 2,11nn]. Spíše tedy jde o Petrovu skálopevnou víru v Krista, na níž je vzdělána církev. Tak vykládali tento výrok staří exegetové, na př. Origenes: „Máš-li Petrovu víru, jsi úlomek skály jako on; máš-li Petrovy moci, máš Petrovy klíče“. Církev za všech dob spočívala na mužích, kteří měli skálopevnou víru; tito mužové byli skalami, protože byli založeni na skále [petra], jíž je Kristus sám. V 1K 10,4 Pavel výslovně jmenuje Krista petra = skála. Ovšem, zde navazuje na mimobiblickou židovskou tradici, podle níž „duchovní skála“ šla za Izraelem při putování pouští, vždy znovu připravena k napojení žíznivých [sr. Ex 17,6; Nu 20,8; 21,16-18; sr. J 7,37n]. Tuto duchovní skálu prohlašuje Pavel za preexistujícího Krista. „S. pohoršení“ [Ř 9,32n]. *Kámen. *Pohoršení.