Kámen, kamení

Kámen, kamení. Palestina je bohatá na kámen. V Zajordání je to čedič, z něhož byly zhotovovány i žernovy, v hornatině západojordánské vápenec. Kamenů bylo tolik, že rolníci je museli vybírati každoročně z polí [Iz 5,2]. Studny nepřátel a jejich pole bývaly zahazovány kamením [2Kr 3,19.25].

Kamene bylo užíváno ke stavbě hrází, hradeb, domů, chrámů, mostů, vodovodů a p. Bývaly také kamenné podlahy [Est 1,6]. To vše vyvolalo v život živnost kamenickou. Kameník byl odborníkem nejen na lámání k., ale i na osekávání až po postavení zdí. Je zajímavé, že užívali už olovnice [2S 5,11; 1Kr 5,18; 1Pa 22,2; Ezd 3,7]. Pamětní sloupy [Jr 31,21]. a oltáře byly zhotovovány z k. [Gn 31,46; Ex 20,25]. Hromady k. byly navršovány na hroby bezbožníků [Joz 7,26; 8,29; 2S 18,17]. Jednotlivých velkých k. bylo užíváno k uzavření studní, cisteren a hrobů [Gn 29,2; Mt 27,60; J 11,38], k označení mezí [Dt 19,14] a rozcestí [sr. Jr 31,21]. V římské době byly v Sýrii a Palestině kamenné milníky. K-y s nápisy byly vztyčovány na paměť osob nebo událostí [Gn 31,45]. Snad to souviselo se starodávným názorem, že k. je příbytkem božstev nebo duchů [Lv 26,1; Dt 29,17; 2Kr 19,18; Iz 57,6]. Za kultické kameny byly považovány obzvláště meteority [povětroně]. Také Izraelci zasvěcovali k-y zvláštní podoby Bohu [Gn 28,18-22; 1S 7,12; Iz 19,19] a vztyčovali je poblíž oltáře anebo oltáře poblíž takového k. [Gn 31,51-54].

K. bylo užíváno i ve válečnictví [Sd 20,16; 1S 17,40; 2Pa 26,15], v obchodě jako závaží [Dt 25,13] a v soudnictví [*kamenování], v nejstarších dobách pak k rozdělávání ohně a k pořizování primitivních nožů [Joz 5,2]. Nejstarší dokumenty bývaly vyryty do k. [Ex 24,12]. Obětní stoly [Kral. : štoky Ez 40,42] byly kamenné. V primitivních dobách, ale i později byly z k. vyhlubovány nádoby [sr. J 2,6].

Obrazně k. naznačuje tvrdost, zatvrzelost [Ez 36,26], pevnost a sílu [Jb 6,12; 41,15], také krásu [Pís 5,14; Iz 54,11-12; Pl 4,7], ale také bezvědomí [1S 25,37]. K. bývá ve SZ i obrazem Mesiáše [Ž 118,22; Iz 8,14; 28,16; Dn 2,34n.44n; snad také Ex 17,6; Nu 20,7nn; Za 4,10]. Tak chápali tato místa nikoliv teprve NZ pisatelé, nýbrž už starší židovští vykladači SZ.

K. drahé je vypočítáno v Ex 28,17–20 a Zj 21,11.19-21. Kromě toho připomíná Ez 3,9 adamant [Kral.: „kámen přetvrdý“], likurius a sardius [Ex 28,19; Zj 4,3]. Některé z těchto k. nedovedeme přesně ztotožniti.

V NZ se mluví o k. ve vlastním [žernov = mlýnský kámen L 17,2; Zj 18,21; kamení Mt 3,9; L 3,8; hrobový kámen Mk 15,46; 16,3n; J 11,38n.41; kamenná socha Sk 17,29; drahokam Zj 17,4; 18,12.16; 21,11-21] i v přeneseném slova smyslu. L 19,40 mluví o kamenech, jež by volaly a obviňovaly učedníky, kdyby si dali zakázat radostné uvítání Ježíše, beroucího se do Jerusalema [sr. Ab 2,11]. Podle Mt 3,9; L 3,8 má Bůh moc vybaviti k. schopností roditi syny Abrahamovy [sr. Iz 51,1–2]. Jde tu o zdůraznění nikoli bezcennosti, ale mrtvosti k. jako obrazu duchovní mrtvosti. Ve smyslu SZ míst je Ježíš Kristus přirovnán jednak k úhlovému kamenu [Mk 12,10; L 20,17], jednak ke kamenu, jenž rozrazí nevěřící [Mt 21,44; sr. L 2,34]. Úhlový kámen znamená pravděpodobně níkoli kámen, jenž spojuje dvě zdi v jejich úhlu, nýbrž klenák, t. j. prostřední kámen v klenbě [*hlava úhelní] chrámu [církve Sk 4,10n; Ef 2,20-22]. Ovšem, Ježíš je pokládán i za základní kámen [1Pt 2,4-6; Ř 9,33]. L 20,18 [Mt 21,44] navazuje na Dn 2,31–45 a Iz 8,14, když mluví jednak o zkáze těch, kteří se obracejí proti Ježíši Kristu, jednak o posledním soudu [sr. Ř 9,32n; 1Pt 2,8]. Neboť Kristus je výrazem jak Boží milosti, tak Božího soudu: nevěřícím Židům pohoršení, věřícím Židům i pohanům „poctivost“ [1Pt 2,7; sr. L 2,34]. Křesťané sami mají být živým kamením v duchovním domě právě tak, jako Kristus je živým k. [1Pt 2,4n; Ef 2,20]. Někteří vykladači soudí, že „živý“ znamená zdravý, neporušený, nerozpukaný. Pravděpodobněji však tento přívlastek má ukázat, že jde o obraz. Při tom však jde také o zdůraznění, že křesťané mají svůj život pouze z Krista, živého kamene. *Skála.

K. bílý ve Zj 2,17 je různě vykládán. Někteří myslí na k., jehož se užívalo k losování, jiní na střepinu, nesoucí jméno kandidáta při volbách v Řecku. Jiní zase myslí na oblázek, vydávaný soudem v Řecku na znamení obžalovanému, že byl zproštěn žaloby, jiní opět na znamení vítěze olympijských her anebo na plochý kámen ke psaní. Bělost označuje nebeský charakter věřícího, jenž zvítězil. K. byl označen jménem na stvrzení budoucí slávy.