Hlava

Hlava podle biblického názoru byla sídlem života [sídlem rozumu bylo srdce], a proto se těšila mimořádné úctě, jak naznačují věty, v nichž hebr. „hlava“ je často překládáno „život“ [„strážný života – hlavy“ 1S 28,2; „přikrýváš hlavu mou v čas boje“ Ž 140,8; „přísahati skrze svou hlavu“ Mt 5,36]. Hlava jako sídlo života byla vyhledávanou válečnou kořistí [Sd 7,25; 1S 17,54.57; 31,9; 2S 4,7n; 20,21n; 2Kr 10,6nn]. V této skutečnosti snad se obráží víra primitivů, že ukořistěná hlava přenáší na nového majitele i životní energii zabitého člověka. Usušené hlavy bývaly pokládány za amulety. Odtud lze vysvětliti, že hlava Saulova byla přibita v chrámě božstva Dágon [1Pa 10,10 sr. 1S 17,54]. Izraelci obětovali na oltáři i hlavu zabitého zvířete.

Přenesený význam hlavy je „vůdce“. Dt 28,13 [sr. Iz 9,14] se mluví o „hlavě a ocasu národa“ a míní se tím „první i poslední“, „vzácný a opovržení hodný“. „Vyvýšiti, povýšiti něčí hlavu“ znamená dáti úspěch a vítězství [Gn 40,13.19; Ž 27,6; 110,6; sr. L 21,28; Iz 35,10]. „Nakloniti hlavu“ = zemříti [J 19,30], „skloniti hlavu“ = odpočinouti [Mt 8,20; L 9,58]. „Potřásati hlavou“ je výrazem posměchu [Ž 22,8; 44,15; 2Kr 19,21; Mt 27,39; Mk 15,29]. „Shromážditi uhlí řeřavé na hlavu jeho“ [Př 25,22] znamenalo asi pomstu [sr. Gn 19,24; Ž 11,6]. Sr. Ř 12,20, kde je vše chápáno ve smyslu Př 24,17n n. „Vložiti ruku na svou hlavu“ bylo znamením smutku [2S 13,19; Jr 2,37] stejně jako posypání hlavy popelem a prachem [2S 1,2; Pl 2,10] nebo prosté přikrytí hlavy [2S 15,30; Est 6,12; Jr 14,3n]. „Odkrýti hlavu“, t. j. odvinouti turban a nechat vlasy neupravené, bylo znamením truchlení [Lv 10,6; 13,45; Ez 24,17]. „Holení hlavy“, obecný zvyk na východě [Jb 1,20; Iz 15,2; 22,12; Ez 7,18; Am 8,10] na znamení smutku [znetvoření hlavy], bylo zakázáno kněžím [Lv 21,5] a v určité formě všem Izraelcům [Lv 19,27; Dt 14,1]. Souviselo to s odporem proti pohanskému kultu [tammúzsko-adonisovskému], kde znetvořování hlavy bylo podstatnou složkou.

Oholení hlavy bylo dovoleno jen v určitých případech na znamení smutku [Dt 21,12] anebo nazarejského znečištění [Nu 6,9; Sk 18,18] a levitského očišťování [Nu 8,7]. Jinak však oholená hlava [Kral. : lysina] byla znaměním Božího soudu [Iz 3,24; 22,12]. „Vzkládání rukou na hlavu“ bylo jednak symbolickým odevzdáváním života při oběti [Lv 16,21], jednak výrazem požehnání [Gn 48,14] a zasvěcení [Nu 27,23; Sk 6,6]. Hlava člověka je totéž jako člověk. Spáchá-li zločin, trest a soud postihne jeho hlavu [1S 25,39; Neh 4,4; Ž 7,17; Ez 9,10; 11,21; 16,43; Sk 18,6].

Poněvadž hlava byla pokládána za orgán, jenž ovládá všecky životní projevy a udržuje pohromadě celé tělo, snadno pochopíme NZ přesvědčení, že Kristus je hlavou těla církve [Ef 1,22n; 4,15n; Ko 1,18; 2,10.19] a tedy jejím životním principem. V podobném smyslu je muž hlavou ženy [1K 11,3; Ef 5,23nn]. Tímto obrazem je vyjádřena naprostá životní spojitost a jednota Kristova s církví, ale také jeho svrchovanost, jeho panství nad církví. Tím obraz „hlavy“ doplňuje a zpřesňuje obraz církve jako těla Kristova, známý z Ř 12 a 1K 12. Kristus je „úhelní hlavou“, t. j. kamenem, v němž se sbíhají zdi a jenž tyto zdi spojuje a udržuje [1Pt 2,7; Ž 118,22 sr. Mt 21,42 a par.]. Vyjmout tento kámen znamená zhroucení stavby. V církvi má Kristus-hlava své tělo; v ní je Kristus přítomen na tomto světě. On sám si své tělo vzdělává [buduje] svým Duchem [Ef 2,15; 4,12. 15n]. Toto budování anebo lépe „vrůstání“ těla do hlavy u víře, v poslušnosti a v lásce je nebeským cílem života církve.

Ovšem Kristus je také hlavou všeho stvoření [Ko 1,15-18; 2,10]. Tím, že je Kristus hlavou církve, dostalo i stvoření svého Pána [Ef 1,22], který mu ovšem byl ustanoven od věků [Ef 3,9n], ale teprve v církvi se stalo zjevným toto odvěké tajemství Boží, jehož obsah je cílem „dějin“, totiž, aby v Kristu bylo shromážděno všecko v jedno, věci nebeské i zemské [Ef 1,10].