Korintským

Korintským, epištola první a druhá.

1. Sbor v Korintu

Sbor v Korintu byl založen asi na podzim r. 51 od apoštola Pavla na druhé misijní cestě [Sk 18,1-18.27 n; 19,1; 20,2n], patrně za součinnosti Silvánovy a Timoteovy [2K 1,19; Sk 18,5], ale tak, že se Pavel sám může nazývati otcem sboru [1K 9,1-2; 2K 3,1-3; 12,14]. Prvními křesťany v Korintě byli příslušníci rodiny Štěpánovy, které Pavel sám křtil [1K 1,14-16; 16,15]. Přesto, že zde práce byla začata „ve mdlobě a bázni a ve strachu mnohém“ [1K 2,3], přinesla značný úspěch. Sbor se skládal většinou z chudých lidí [1K 1,4-7; 26-29]. Bývalí Židé [Sk 18,4-8; 1K 7,18n] byli patrně ve sboru menšinou. Pavel tu působil asi půldruhého roku [Sk 18,11]. Na živobytí si vydělával v dílně Akvilově [1K 4,12; 9,11-15.18; 2K 11,7-10; Sk 18,3]. Na jaře asi r. 53 odešel do Efezu.

Sotva odešel, začal se sbor děliti ve strany, zvláště po působení alexandrinského křesťana Apolla, původu židovského [Sk 18,24], který přivedl sbor ke značnému vzrůstu [1K 3,5-9; 4,6]. Apollos arci roztržku nechtěl, což je viděti i z toho, že se přes výslovné přání Pavlovo do Korintu po druhé už nevrátil [1K 16,12]. I další zprávy od rodiny Chloe, jež se přestěhovala z Korintu do Efezu, ukazovaly Pavlovi nebezpečí tříštění sboru ve strany [1K 1,11–13]. Když pak přišla zvláštní deputace sboru korintského, snad aby Pavla pozvala k nové návštěvě [1K 16,17n; Štěpán, Fortunatus a Achaikus], napsal t. zv. 1K. Už předtím napsal nějaký list [1K 5,9.11], který je dnes ztracen. Je tedy dnešní 1K už vlastně druhým listem Pavlovým.

2. První Korintským

Byla napsána v Efezu [1K 16,8], kde Pavel už delší dobu pracoval. Datum vzniku epištoly se udává různě mezi jarem 55 a počátkem r. 56. Pravděpodobnější je jaro r. 55. Spolupisatelem je nějaký, jinak neznámý spolupracovník Pavlův Sostenes [1K 1,1, stěží totožný s představeným korintské synagogy Sk 18,17]. Doručiteli epištoly byli Fortunatus, Štěpán a Achaikus. Podnětem epištoly byly jednak zprávy o nebezpečném tříštění sboru korintského na strany, jednak jiné zprávy o závadách sborového života, ale také zřejmě dotazy na rozličné otázky víry i života, které byly ze sboru apoštolovi zaslány. Proto má tato epištola ráz příležitostného dopisu, a také svým rozvržením nerozvíjí souvislý myšlenkový postup, nýbrž postupně probírá jednotlivé konkrétní problémy: nejprve [kap. 1-4] ono stranictví, potom [5–6] mravní závady ve sboru, nato odpovídá na rozličné otázky: v kap. 7. o manželství a panictví, v kap. 8-10 o tom, zda je křesťanu dovoleno jísti maso, které přišlo nějak ve styk s modloslužbou, v kap. 11. o řádu a postupu při společných shromážděních, zejména také při stolu Páně, v kap. 12-14 o tom, jaký význam a jaký vzájemný vztah mají duchovní dary, v kap. 15. o tom, jak se vyrovnat se skutečností, že mnozí z těch, kteří uvěřili v Krista, zemřeli a nedožili se tedy jeho druhého příchodu, jak zřejmě všichni původně očekávali. Závěrem v kap. 16. apoštol mluví o sbírce pro údy jerusalemského sboru, která byla organisována v misijních sborech, a dotýká se řady jiných osobních vztahů. Řeší tu tedy samé konkrétní, praktické otázky, dané skutečným životem sboru. Je však pozoruhodné, jak apoštol tyto otázky řeší. Nikoli s krátkodechým, oportunistickým prakticismem, nýbrž tak, že je vždy staví do světla posledních skutečností zvěsti o Ježíši Kristu. Proto je tato epištola závazným příkladem jednoty pravého myšlení víry s konkrétními otázkami života, jednoty theologické „theorie“ a životní „praxe“. Pozoruhodné jest, jak apoštol často uprostřed výkladu o právě probírané konkrétní otázce vsouvá zdánlivou theoretickou odbočku, v níž ukazuje tu stránku ústřední skutečnosti zvěsti, na jejímž základě a pozadí jedině lze danou otázku správně pochopit a na ni odpovědět. Tak do napomenutí proti stranictví klade výklad o ústřednosti zvěsti kříže [1,18–25], v níž je jedině založena pravá moudrost Ducha [2,6-16] a potom oddíl o Ježíši Kristu jako jediném základu víry i církve [3,11–15]. Do výkladu o tom, jak se mají k sobě mít mužové a ženy, vkládá oddílek, v němž naznačuje, jak jeho praktické rady souvisí se základní zvěstí o spravedlnosti z víry [7,17–24]. Uprostřed odpovědí o otázce jedení masa modlám obětovaného staví delší oddíl, celou kap. 9., v níž ukazuje sám sebe jako na příklad toho, že úd lidu Kristova musí se v jistých situacích pro lásku zříci i toho, nač jinak má abstraktně řečeno plné právo. Odpověď na dotazy, které z duchovních darů jsou nejhodnotnější [kap. 12. a 14.], staví apoštol na připomínce, že největší ze všech daruje láska, spojující údy církve s Kristem i navzájem, o čemž mluví v slavné „chvále svaté lásky“ v kap. 13. A výklad o základu a smyslu víry ve vzkříšení v kap. 15. jest zajisté odpovědí na konkrétní otázky ze sboru, zároveň však také odhaluje poslední výhled, z něhož všecky odpovědi a výklady celé epištoly teprve nabývají pravého smyslu. Kdo chce této epištole správně rozumět, musí se snažit, aby takto postihl, jak jednotlivé oddíly, jednající o tak rozličných konkrétních otázkách, spolu vnitřně souvisí a jak právě v zdánlivých odbočkách je naznačena vnitřní jednotná linie apoštolových vývodů.

3. Co se stalo mezi 1K a 2K?

Nové zprávy ze sboru korintského, patrně od Timotea [1K 4,17; 16,10], přesvědčily Pavla o neutěšeném vzrůstu náboženských stran a o tom, že se ve sboru objevili lidé, kteří se neostýchali osočovati Pavla z neupřímnosti, nespolehlivosti a ze světského života [2K 1,12-2,17; 10,7; 11,6. 13.23]. Harnack se domnívá, že už v 1K 15,8 je jedna z nadávek, jimiž byl Pavel v Korintě zahrnován [„nedochůdče“]. Timoteus byl bezradný, a tak se Pavel vypravil sám do Korintu, aby věci urovnal a zjednal pořádek [2K 12,14; 13,1]. Ale nepodařilo se mu patrně najíti pravý tón [2K 10,1.10; 11,21], takže musil snésti i osobní urážky. Rozhořčen odešel do Efezu, odkudž napsal dopis, plný bolesti a výtek [2K 2,3n.9; 7,7-12]. Tento dopis se nám nedochoval. Pavel pln úzkosti očekával odpověď. Z obavy, aby dopis nepůsobil příliš neblaze, posílá spěšně Tita do Korintu [2K 2,12; 7,5n]. Od něho se dovídá, že dopis naopak vyvolal u většiny sboru pokání, že ten, který Pavla urazil, byl potrestán [2K 2,5 n] a že dokonce už i nařízenou sbírku berou znovu do rukou. Rychle posílá Tita zpět k organisaci této sbírky [2K 8,6.16-24; 9,3-5] a píše t. zv. 2K patrně na podzim r. 56 odněkud z Makedonie [2K 1,8-10; 2,12], kde po vypuzení z Efezu [Sk 20,2] pořádal sbírky pro jerusalemský sbor.

4. Obsah druhé Korintským

Tato druhá [vlastně čtvrtá] epištola má tři hlavní části: 1-7,8-9,10-13, z nichž 10-13 bývá někdy považována za zbytek onoho ztraceného třetího dopisu nebo za nějaký pátý dopis Pavlův, který napsal, když se dověděl, že odpůrci podezírají i Tita [2K 12,18] z nečestného jednání. Ale není nutno oddělovati tuto část od celého listu. Stačí připomenouti, že Pavel patrně nenadiktoval tak dlouhý dopis najednou, že tedy mezi 1-9 a 10–13 uplynul nejeden den, čímž snadno lze vysvětliti značný rozdíl v tónu i náladě Pavlově. Nadto lze míti za to, že 1-9 je psána většině sboru, která se podrobila a dala Pavlovi satisfakci, potrestavši vinníka, kdežto 10–13 jsou psány menšině sboru, která dosud stála proti Pavlovi. I tato okolnost měla značný vliv na změnu tónu. Ale i tak zůstanou v dopise mnohé záhady, jež snad lze vysvětliti tím, že v dnešní podobě je 2K patrně přepisováním a předčítáním ve sborech porušena. Je to patrno zvláště na vsuvce 6,14–7,1, která může býti docela dobře vynechána, aniž se tím poruší souvislost mezi 6,13 a 7,2. Mezi kap. 8. a 9., jež paralelně jednají o téže sbírce, uplynula snad také nějaká přestávka.

První část 2K [kap. 1-7] je ovládána úsilím, ano zápasem o utvrzení plné vzájemné důvěry mezi apoštolem a sborem. Zajisté, Pavel s radostí zjišťuje, že nejvážnější nedorozumění bylo už rozptýleno [2,1–11; 7,6-16]. Přesto však je ještě potřebí vysvětlováním odstraňovat všelijaká podezření [1,17–24, snad i 4,2.5 a j.], zejména však je potřebí, aby celý vzájemný vztah byl postaven na pravý základ. Tím nejsou žádné vnější důvody, dokonce ne doporučení vnějších autorit [doporučující dopisy 3,1], nýbrž jedině vzájemné rozpoznání, že oba, sbor i apoštol, jsou zajedno v Kristu. Na tomto základě je možno, aby se navzájem chápali, ano: navzájem do sebe viděli podobným způsobem, jako do nich vidí Bůh [5,10–11]; proto se apoštol nechce opírat o jiné doporučení než je to, které sám Bůh skrze svého Ducha působí ve svědomí Korintských [4,2; 5,11 sr. 1,12]. Projevem, jakoby pečetí toho, že toto Boží doporučení je apoštolovi dáno, je ovšem sama skutečnost, že Korintští prvotně uvěřili skrze jeho službu: oni sami jsou jeho nejlepším doporučujícím dopisem! [3,2n]. O tuto skutečnost se opírá jeho autorita, jež je autoritou služebníka nové smlouvy [3,6-4,6], zvěstujícího slovo smíření [5,18–21]. Proto má v této epištole významné místo motiv konkrétně zvěstovaného slova jako způsobu, jímž jsou lidé stavěni před konečné rozhodnutí života i smrti [2,14-17; 4, 5-6]. Všecko je však konkrétně soustředěno okolo oné otázky vzájemné důvěry: 5,14–17 lze pochopit jako jakousi odbočku, v níž se odhaluje christologické a soteriologické umožnění vzájemného pochopení a důvěry mezi údy církve. Podobně jako v 1K je i v 2K v nerozlučnou jednotu spojen konkrétní podnět se zvěstným a věroučným pozadím; konkrétním podnětem je tu však osobní vztah apoštola a sboru, což této epištole dodává zvláštní intimnosti a naléhavosti, ale v jednotlivostech ji namnoze činí nesnadno srozumitelnou. – V kap. 8-9 apoštol získává Korintské k tomu, aby podle svého dřívějšího závazku hojně přispěli ke sbírce pro chudé údy sboru jerusalemského; i tuto velmi praktickou otázku staví do světla posledních pravd víry [christologická odbočka 8,9!]. V oddílku 9,12-15 je jemně, ale naléhavě naznačeno, že význam sbírky a důležitost jejího plného zdaru se zakládá v tom, že tato sbírka je konkrétním projevem a utvrzením jednoty misijních sborů se sborem jerusalemským, jednoty, která byla tak vážně ohrožena [Sk 15; Ga 2,1-10 sr. Ř 15,31]. – V závěrečném oddíle [10-13] Pavel znovu vykládá, co už naznačil v oddíle prvním, že se totiž jeho autorita neopírá o žádné vnější důvody a opory, nýbrž o vnitřní autoritu jeho zvěsti a o vedení Ducha. Činí to však mnohem ostřejším a polemičtějším způsobem, což právě zavdalo podnět k úvahám, zda tento oddíl mohl původně být závěrem dopisu, začínajícího smírným oddílem 1–7 [viz výše]. V průběhu tohoto polemického výkladu Pavel ukazuje, že se vnějších opor své autority nezříká proto, že by se nemohl vykázat žádnými zřetelnými přednostmi: i on se může „pochlubit“, činí to však jako „v nemoudrosti“, ne jako by chtěl ukázat vlastní, pravý základ své autority [11,16-19; 12,11]. V průběhu této nevlastní, „nemoudré“ „chlouby“ mluví nejen o tom, že nežil na útraty sborů [11,20n, sr. 11,7n; 12,13-17 sr. 1K 9,6-18], nejen o mnohých nebezpečích a útrapách svého apoštolského úřadu [11,23-33], nýbrž také o mimořádném vytržení ducha, jehož se mu kdysi dostalo [12,1–5]. Je zajisté pozoruhodné, že se o tom zmiňuje, ale ještě významnější je, jak o tom mluví; ne jako o vlastním základu svého apoštolského poslání, nýbrž jako o mimořádném daru, který vlastně má zůstat jen osobní věcí mezi ním a Pánem. Jeho autorita je založena v něčem jiném, v milosti Boží, která se projevuje právě uprostřed jeho lidské slabosti [12,5-10].

5. Některé jednotlivé problémy

a) Jak vypadaly a jak se konkrétně od sebe lišily korintské strany [1K 1–4], nelze zjistiti jinak než dohady podle charakteru osob, jejichž jména si vzaly na štít, a kombinacemi těchto údajů s některými narážkami v epištole. Tak lze míti za to, že strana alexandrijsky vzdělaného Apolla vytýkala Pavlovi nedostatek výmluvnosti a „moudrosti“, t. j. rétoricko-filosofického vzdělání [1K 2,1.13 sr. 2K 10,10; 11,6], že se strana Petrova klonila k judaistickému zdůrazňování Mojžíšova Zákona a že snad Pavlova strana se nejen skládala z jeho osobních přívrženců, nýbrž také zdůrazňovala křesťanskou svobodu; snad v jejích řadách je třeba hledat „silné u víře“ z 1K 8. Potíž působí slova „já pak Kristův“ 1K 1,12. Byli to snad lidé, kteří stavěli na tom, že v svých ekstatických zkušenostech mají přímý vztah ke Kristu, a proto pohrdali zvěstovaným slovem i autoritou jeho nositelů, apoštolů? Je to svůdná domněnka vzhledem ke mnoha zjevům, dotčeným v obou listech do Korintu. Logice výroku, zejména bezprostřednímu vztahu k v. 13, však lépe odpovídá pochopit toto slovo tak, že zde mluví Pavel za sebe, chtěje říci: nechci znát žádných stran, nechci ani ze sebe činit vůdce strany, nýbrž sám chci být jen Kristův a vás také zvu k tomu, abyste byli jen Kristovi [sr. 1K 3,21-23].

b) Obtížná je i otázka, kde vlastně spočívá hlavní váha Pavlových výkladů o manželství a panictví 1K 7. Chce doporučit panictví těm, kteří po židovském způsobu považovali manželství za samozřejmou, přímo i náboženskou povinnost každého dospělého úda, či naopak chce ztlumit asketické výstřelky nějaké skupiny ve sboru? Sama možnost, že oba vlastně protikladné výklady přicházejí v úvahu, ukazuje, že apoštolovo hledisko neusilovalo o řešení obecným předpisem zákonického rázu. Sám se asi klonil spíše na stranu těch, kteří varovali před zapletením do světských ohledů a starostí, které s sebou nese manželství, vždyť on sám žil mimo manželství [v. 7], ale ukazuje, že nelze z toho činit obecný závazek. Jde o to, aby si každý uvědomil, že žije na pokraji konce věků [v. 26.31], aby pochopil, že změna v jeho vnějších poměrech – oženit se či rozvázat manželský svazek – není podmínkou toho, co nakonec jedině rozhoduje, totiž žití před tváří Boží a v očekávání příchodu Páně [sem patří zejména oddíl v. 17–24]. Celý výklad tak jako mnoho jiných Pavlových napomenutí a „etických“ rozborů lze správně pochopit jen tehdy, všimneme-li si, že apoštol se vší vážností předpokládá, že Bůh jednotlivým údům církve dává rozličné dary [v 7], přiděluje jim rozličnou výměru víry [sr. Ř 12,3] a vede je zvláštními cestami, při nichž od každého může žádat rozličný postup; jde o to, aby každý postihl, kterou cestou vede Pán právě jej, aby v této své cestě byl utvrzen a aby neodsuzoval bratra, který je veden cestou jinou [Ř 14,1-13].

c) To je také základním předpokladem odpovědi, kterou Pavel podává na otázku jedení masa modlám obětovaného 1K 8–10. Vývody apoštolovy jsou dosti složité z toho důvodu, že se tu křižuje dvojí konkrétní problém, s dvojí polohou pravého věroučného řešení. Šlo totiž o případy sice příbuzné, ale ne totožné: na jedné straně otázka, zda křesťané jsou povinni vůbec se vystříhat požívání masa, které se prodává ve veřejných trzích a které bylo vzato ze zvířat poražených nejspíše ve spojení s nějakým pohanským modlářským obřadem [8,4; 10,25]; na druhé straně otázka, zda se křesťan, ujištěný ve své víře, že pohanská modla nic není, snad nesmí zúčastnit i hostin, pořádaných v místnostech při pohanských chrámech [8,10; viz Žilku v překlad: Kralická nepřesně místo „sedíš v modlářském chrámu“ překládá „při pokrmu modlám obětovaném“, čímž zakrývá konkrétní smysl výroku]. K prvnímu problému Pavel odpovídá: zajisté, modla nic není [8,4n], a na mase, které přišlo do nějakého styku s modloslužbou, netkví žádná hmotná poskvrna: proto je možno jíst je bez rozpaků, bez vyptávání [10,25]. Jenže skutečnost, že na takový postup máme právo, není jedinou a poslední odpovědí. Což když někdo jiný nemá takovou jasnost a jistotu víry a jí maso modlám obětované se špatným svědomím? [8,7]. Snad je to projev slabosti víry [8,7.9.11], ale výměru víry dává přece Bůh [Ř 12,3], a proto ani bratr slabý u víře nesmí být nucen jednat proti svému svědomí, nesmí být nucen ani psychologickým nátlakem příkladu, jejž by mu dával bratr silný: kdyby takto jednal proti svému svědomí, zahynul by [8,11]. Proto se „silný“ musí umět z lásky vzdát i svého práva [sr. 10,27-30] – jako se apoštol zříkal svého práva dát se živit na útraty sborů [1K 9]. Možnost, že by křesťan ve víře silný dokonce šel na hostinu pořádanou v modlářském chrámu, je pak zásadně jiný případ. Pavel zřejmě ani ji nezamítá s absolutním zákazem, upozorňuje však, že podobný bravurní počin možná vyplývá z nesprávného domnění, že ten, kdo je opatřen křesťanskými úkony křtu a stolu Páně, je tím tak samozřejmě a přímo čarodějně zabezpečen, že si může dovolit cokoli. To však je velký omyl – vždyť už lid staré smlouvy měl skutečné, byť předobrazové svátosti, a nic mu to neprospělo, když neposlouchal a oddal se modlářství [10,1-14]. To je výstrahou proti oné bravuře domněle „silných u víře“. Nejde o to, že by „modla něco byla“ [10,19], že by v ní tkvěla nějaká věcná zhoubná moc. Ale účastí na modlářské hostině se chtě nechtě hlásíš k pohanskému kultu, a to nelze sloučit s účastí na stolu Páně, která je vyznáním víry a poslušnosti k němu [10,15-22]. Právě proto, že nejde o nějaké kouzelné síly, nýbrž o vyznání, je stůl Páně neslučitelný s aktem přiznání k pohanské modloslužbě, jímž se takřka nutně stává každá účast na hostině – byť snad jen společensky míněná -konané v místnostech pohanských chrámů.

d) Popěrači vzkříšení, proti nimž je namířena 1K 15, patrně nebyli náboženští skeptikové ani popěrači věčného života – vždyť je zřejmé, že věřili ve zvěst o vzkříšení Ježíše Krista – nýbrž lidé, kteří se domnívali, že svým vštípením v lid Kristův, svým křtem byli učiněni účastníky vzkříšení Kristova [sr. Ř 6,3-5] v plném, definitivním smyslu, takže už mají zaručeno, že se dočkají okamžiku nového příchodu Kristova a přejdou bez jakéhokoli přeryvu a jakékoli proměny do jeho věčného království. Podobné názory měli patrně ti, kteří učili, že „vzkříšení již nastalo“ [2Tm 2,18]. Protože již nastalo, nebylo třeba a nebylo ani možno očekávat ještě budoucí vzkříšení. Těmto lidem ovšem působila velké potíže skutečnost, že mnozí z údů sboru se příchodu Krista nedočkali, nýbrž zemřeli. Znamená to snad, že nebyli ve skutečnosti pravými jeho údy a že jsou proto vyloučeni z jeho království? Jim Pavel vykládá, že ve skutečnosti věřící v Krista ještě nejsou v plnosti a definitivnosti účastníky království Božího. Čeká je ještě přeryv smrti a vzkříšení anebo, kdyby se dočkali druhého příchodu, radikální proměna [15,51, sr. 1Te 4,13-18]. Je to potěšením pro ty, kteří truchlí za zesnulými, ale také napomenutím těm, kteří přeceňují vlastní dokonalost; je totiž pravděpodobné, že ono poněkud blouznivé přeceňování dosaženého již stupně účasti na věčné dokonalosti, ono zanedbávání hranice, která nás ještě dělí od konečného království, bylo zdrojem rozmanitého mravního anarchismu, s nímž měl apoštol mnoho práce v Korintu i v některých jiných sborech [sr. např. 2Te 3,6-12!].

6. Přehled obsahu obou epištol

První Korintským

Druhá Korintským

[J. B. Souček, Výklad první ep. Pavlovy Korintským, 1940; W. H. Griffith Thomas]