Učitel

Učitel. *Vychovávati. *Učiti. V kral. SZ-ě jde nejčastěji o překlad tvarů hebr. slovesa j-r-h – ukazovati, říditi, učiti [2Pa 15,3; Jb 36,22; Př 5,13; Iz 30,20; Ab 2,18], jednou o tvar slovesa l-j-s = vykládati, tlumočiti [Iz 43,27], jednou o tvar slovesa s-v-h [= dávati rozkazy, předpisy, Iz 55,4], dvakrát o tvar slovesa ch-k-k = dávati zákony [zákonodárce, Ž 60,9; 108,9], jednou o tvar slovesa l-m-d = *učiti [Ž 119,99]. U Ezd 7,21 jde o aramejské podstatné jméno sáfar = písař [sr. Ezd 4,8n]. Totéž slovo je přeloženo u Ezd 7,12 výrazem ‚umělý [v zákoně]‘. U Neh 8,1.4 jde o hebrejský výraz sófér = muž knihy, písař [Ž 45,2], NZ zákoník, ten, který se vyzná v Písmech [sr. Ezd 7,6].

V nejstarších dobách prvními u-i byli také u Izraelců rodiče, od šestého roku zvláště otec, který uváděl syny nejen do svého řemesla a povolání, ale především do náboženských zvyklostí. Neboť každé řemeslo a každé povolání bylo odvozováno z učitelské činnosti Boží [sr. Iz 28,23nn] a jejich úspěšnost závisela na správném poměru k Bohu. Otec vyučoval tak, že vypravoval o velkých skutcích Božích v minulosti, zvláště v souvislosti s výročními náboženskými slavnostmi [Ex 10,2; 12,26n; 13,8. 14; Dt 4,9; 6,7.20-25 a j.], matka pak uváděla prakticky do plnění základních požadavků mravně-náboženských [úcta k rodičům, starším a pod. Sr. Ex 20,12; 21,15.17; Př 1,8; 6,20.23; 19,26; 20,20; 31,1-9, a také 2Tm 1,5]. V zámožnějších rodinách mívali i domácí učitele. Syny královské vychovávali někdy i proroci. Základní metodou vyučovací bylo ústní opakování, až se nábožensko-mravní zásady nesmazatelně vtiskly v paměť a srdce a staly se součástí celé bytosti. Začínalo se opakováním známého „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest“ [Dt 6,4, t. zv. šema'], pak některými vybranými příslovími a ovšem i zpěvy, jimiž byla doprovázena veřejná bohoslužba. Bylo to tedy vyučování sluchem. Ze Sd 8,14, kde náhodně chycený ‚mladík‘ uměl sepsat jména knížat sochotských, jež si Gedeon přečetl, se soudívá na všeobecnou znalost čtení a psaní u Izraelců. Pravděpodobně však jde o mládence kněžského a také u Gedeona nutno míti na zřeteli jeho zvláštní poslání! Zvláště ti, kteří byli ve vztahu ke svatyni, musili ovládat čtení i psaní. Důležitým mezníkem tu bylo nalezení knihy Zákona r. 622 př. Kr. [2Kr 22 n]. Čtení a psaní vyučovali původně nejspíše jen kněží. Od doby Ezdrášovy se Izraelci i v širokých vrstvách stali ‚lidem knihy‘. Lid se totiž zavázal přijmouti ‚knihu Zákona Mojžíšova‘ za normu svého života po všech jeho stránkách. Není divu, že Písma sloužila také za slabikář. Kdo neuměl číst, nebyl pokládán za pravého Izraelce [sr. 2Tm 3,15]. Každý dospělý Izraelec směl později předčítati v synagoze oddíl z posvátných knih [L 4,16n]. Zřejmě tedy bylo čtenářské umění značně rozšířeno [sr. Sk 15,21]. Ezdráš je nazýván u-em [zákoníkem, Neh 8,1.4.13]. Zdá se, že také všechna sobotní shromáždění měla za úkol vyučovati ve znalostech Zákona. Odtud pochází jméno ‚škola‘ pro synagogu. Vedle toho snad zákoníci učili i na křižovatkách městských ulic a v branách [Př 1,20n]. Od dob Makkabejců byli zákoníci učiteli lidu. Kniha Př mluví o jiných u-ích [Př 5,13]. Byli to zbožní lidé, naplnění ‚moudrostí‘, kterou se snažili vštípit mladým. Své žáky nazývali syny [Př 1,8; 2,1; 3,1; 4,1 a j.], své učení ‚řečmi [slovy] moudrých‘ [Př 1,6; 22,17; Kaz 9,17; 12,11]. Zdá se, že byli sdruženi právě tak jako později zákoníci v jakési cechy, ale vzájemný poměr těchto cechů není nám zatím dost jasný. V době Jezusa ben Siracha [kolem 180-170 př. Kr.] obě instituce nejspíše splynuly. Kniha Př [*Přísloví] nám ukazuje na zásady a metodu vyučovací těchto ‚moudrých‘. Základem všeho vyučování bylo přesvědčení, že „bázeň Hospodinova je počátek [t. j. podstata, základ] umění“ [Př 1,7], že prvními u-li jsou otec a matka [Př 1,8; 4,1–4; 6,20; 30,17], že metla je užitečným prostředkem výchovy [Př 13,24; 22,15; 23,13n; 29,15.17], ačkoli rozumnému stačí jedno domluvení [Př 17,10] a *bláznu nepomůže ani nejpřísnější trestání [Př 27,22]. Podobným duchem je naplněna i kniha „Ecclesiasticus aneb Moudrost Jezusa, syna Sirachova“ [*Apokryfy], ačkoli už prozrazuje vlivy řeckého ducha. Podle 1Mak 1,15; 2Mak 4,9.12 bylo zřízeno v Jerusalemě před povstáním Makkabejců jakési gymnasium podle řeckého vzoru k velikému zármutku zbožných Izraelců. Ale po vítězství Makkabejců byla tato škola zrušena. To však vedlo ke zřízení povinných škol po celé zemi, aby bylo čeleno řeckému vlivu. Židovská tradice mluví o tom, že první pokus o to se stal za vedení proslulého zákoníka Šimona ben-Šetacha, bratra královny Alexandry [vládla od r. 76-69 př. Kr. *Makkabejští], ale teprve – podle babylonského talmudu – Jozue ben-Gamla [Gamaliel], velekněz od r. 63-65 po Kr., dokonale zorganisoval obecné školství v každé větší obci s povinnou návštěvou dětí od šestého až sedmého roku. Tyto školy ovšem úzce souvisely se synagogami. Při učení žáci seděli obyčejně na zemi u nohou učitele, jenž seděl na nízkém stupínku [L 2,46; Sk 22,3; sr. L 10,39]. Ve výjimečných případech u. nebo žáci stáli [Sk 13,16; Mt 13,2].

V době Ježíšově možno rozeznávati tři druhy u-ů: u. obecné školy [hebr. chazzán], zákoník, jenž učil na vyšší škole [bét ha-midráš = dům studia, výkladu], připravující budoucí znalce Zákona, a konečně ‚mudřec‘, který se snad lišil od zákoníka pouze tím, že nebyl vázán každodenní učitelskou povinností [sr. Mt 23,34]. Všichni dohromady tvořili cech ‚u-ů zákona‘ [L 5,17]. Učilo se metodou globální. Žáci se nejprve pokoušeli překreslovat celá slova, když se jakž takž naučili kreslit písmenka, nejprve na střepiny hrnců, potom na destičky, potažené voskem [L 1,63] a po dokonalém vyučení teprve na papyrus. Nejznámější z vyšších škol v Jerusalemě byly t. zv. škola Hillelova a Šammaiova. Vnuk Hillelův Gamaliel byl učitelem Saula z Tarsu [Sk 22,3]. Učebná metoda byla otázková. Užívalo se hojně podobenství, obrazů, jinotajů, vypravování a pod. Snad i vyšší školy měly několik stupňů [Bét séfer a bét talmúd v Jerusalemě]. V nich byl vykládán Zákon a jeho praktické užití ve všech okolnostech života. Tak povstala t. zv. mišná [hebr. šáná = opakovat; učit], jež vykládala těžší místa Písma. Měla šest oddílů, nadepsaných takto:

1. Seménka
2. Svátky
3. Ženy
4. Právo
5. Svaté
6. Očišťování

K mišně byl pořízen výklad a rozmnožen o nové části, čímž byl dán základ k talmudu [= učení].

U-é byli ve velké vážnosti, což naznačuje už způsob, jakým byli oslovováni [*Rabbi]. Byli považováni za ukazovatele cesty Boží podle Božího zákona. Měli učit zdarma, ale je těžko představitelné, že by na př. u-é obecných škol nepřijímali žádné odměny [sr. 1K 9,3-18]. Zvykem bylo, aby u. měl nějaké řemeslo, jež by mu poskytlo nutnou obživu [sr. Sk 18,3].

To, co bylo řečeno, vztahovalo se na muže. Ženě nebylo dovoleno *učiti. Rovněž neženatý u. nesměl vyučovati ve školách. O vzdělání dívek se musela postarat rodina.

V NZ-ě jde především o překlad řeckého didaskalos [= učitel], jež se vyskytuje 58 krát. Ale Kral. toto slovo překládají většinou výrazem *mistr nebo i *doktor [L 2,46]. Jde vesměs o ty, kteří na základě Zákona ukazují na cestu Boží, ať už jde o Jana Křtitele [L 3,12] nebo o u-e, sedící v chrámě [L 2,46] nebo o skupinu falešných u-ů [2Tm 4,3, sr. 2Pt 2,1, kde je užito řeckého pseudodidaskalos – lživý, nepravý u.] nebo o samého Ježíše. Rozdíl mezi židovskými u-i a Ježíšem jako u-em je popsán v heslech *Mistr a *Učiti. Na třech místech jde o překlad nomodidaskalos [= učitel Zákona, L 5,17; Sk 5,34, sr. 22,3; 1Tm 1,7]. Jinde jde o překlad řeckého grammateus [= písař, tajemník, písmař Sk 19,35], jímž bývají označeni znalci Mojžíšova Zákona, rabíni, ordinovaní theologové [Mt 2,4]. Kral. tento výraz překládají obyčejně slovem *zákoník.

O křesťanských u-ích je užito tohoto posledního výrazu u Mt 13,52 [sr. 5,19; 16,19; 18,18; 23,34], častěji však didaskalos. V 1K 12,28n [sr. Ř 12,7] stojí u-é za apoštoly a proroky jako nositelé zvláštního úkolu ve sboru [sr. Ef 4,11, kde jsou u-é až na čtvrtém místě za apoštoly, proroky, evangelisty a pastýři. Sr. také Sk 13,1], jenž asi pozůstával v jasném odvození důsledků zvěsti apoštolů [po případě evangelistů] pro křesťanskou životní praxi. Nejde tedy patrně o hodnostní pořadí funkcionářů církve [apoštolé, proroci, u-é atd.], nýbrž o pořadí věcné: nejdříve musilo být kázáno evangelium a tím probuzena víra, aby na takto získaném základě mohl být budován křesťanský život. U-é tedy měli v křesťanské církvi tentýž úkol, jako ‚moudří‘ ve SZ-ě. Jinou stránkou učitelského úkolu bylo uchovávání podání o Ježíši Kristu i prvotních formulací apoštolské zvěsti. Patřil k tomu i christologický výklad SZ-a. Někdy ovšem musel apoštol a kazatel vykonávat i úkol u-e [1Tm 2,7; 2Tm 1,11]. *Učiti.