Heslo
Vychován, -í, vychovati, vychovávati
Vychován, -í, vychovati, vychovávati.
1. Terminologie kralická
V Gn 50,23 nejde o výchovu, nýbrž o zrození na kolena Josefova [Karafiát: „Zrodili se na kolena Josefova“, sr. Gn 30,3, t. j. byli přijati Josefem za vlastní. *Koleno]. V Gn 31,18 jde o označení vlastního chovu, doslovně z hebr. ‚majetek‘. Na ostatních SZ místech jde o přivedení ke vzrůstu, odchování [Iz 1,2; 23,4; 49,21; 51,18; Pl 2,22; Ez 19,2].
V NZ-ě jde o výrazy, jež všecky souvisí se slovesem trefein [= živiti, krmiti; odchovati, vychovávati L 4,16; Sk 7,21; 22,3; Ef 6,4; 1Tm 5,10].
Hebrejština má pro to, co bychom mohli nazvat výchovnou činností, vlastně jen jeden pojem: sloveso jásar [= správně vésti, držeti v kázni; Kral. překládají výrazem ‚trestati‘, Lv 26,18; Ž 94,10; ‚napraviti‘, Př 29,19 a pod.] a podst. jméno músár [= kázeň, napomínání. Kral. překládají také výrazem ‚cvičení‘, Př 12,1 a j.]. Příbuznými slovesy jsou tvary slovesa járá [= ukázati prstem, názorně vyučovati, Ex 35,34, poučiti, Jb 6,24] a hlavně tvar slovesa jákach [= kárati, volati k odpovědnosti, domlouvati], jež se často vyskytuje ve spojení s jásar [Př 3,11]. Při tom sloveso jásar se může vztahovat jak na kázeň, výchovu v mravně-náboženském smyslu, tak na poučení ve smyslu nabývání moudrosti, poznání a schopnosti úsudku, tedy jak na výchovu volní, tak rozumovou. O zvířatech se tohoto výrazu neužívá. Myslí se nejen na výchovu dětí, jež je podle SZ názoru v podstatě kázní a domlouváním, ale také učením, nýbrž i na mravní a náboženskou výchovu dospělých, jež zahrnuje i utrpení a různé tísně [Iz 26,16], a konečně i na výchovu lidu Božího jako celku, jejímž obsahem je naslouchání Božímu slovu a poslušnost jeho přikázání. Téhož slovesa se užívá také o trestech v soudnictví [Dt 21,18; 22,18. *Trest], o donucování poddaných k poslušnosti [1Kr 12,11.14] a o domlouvání, napomínání, varování [sr. zvl. Př]. Je tedy toto sloveso svým obsahem příbuzné tomu, co v řečtině znamenají výrazy paideuein [= vychovávati] a paideia [= výchova], a LXX tak skutečně překládá hebr. kořen j-s-r.
2. Výchova ve Starém zákoně
Vychovatelem byl především Bůh sám. Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu a žádá od něho naprostou poslušnost. Kdo se nepodřídil, byl vyloučen ze svazku vyvoleného lidu [Gn 17,14; Ex 12,15.19; Lv 7,20n a j. *Vyhladiti]. Bůh jako svatý žádá na svém lidu *svatost [Lv 20,26]. Bohoslužba, oběti, pravidelně se opakující svátky s písněmi a vypravováním o mocných činech Božích měly působit, aby si vyvolený lid přivykl choditi s Hospodinem, Bohem svým [sr. Jb 22,21]. Zvláště pak Zákon a jednotlivé příkazy, jdoucí až do podrobností každodenního života [Ž 119], měly mocný výchovný vliv. Krátká shrnutí Božích požadavků [Ex 20; 34; Dt 5; Ž 15; 24,3nn; Mi 6,6-8] byla ustavičně opakována. Památníky podivuhodného vedení Božího [Joz 4] a v nejstarší době i oltáře připomínaly lidu povinnost vděčnosti k Bohu.
Bůh však vychovával svůj lid i tresty. Celé své dějiny chápal Izrael [zvláště proroci a Dt] jako Boží výchovnou cestu [sr. Oz 7,12.15; Jr 2,19.30; 5,3; 7,28; 17,23n; 30,14; Ez 5,15; 23,48n]. Tak jako otec vychovává [Kral. ‚cvičí‘] syna, tak Hospodin vychovává svůj lid [Dt 8,5, sr. Iz 1,2]. Už zkušenosti za putování pouští z Egypta byly Božím výchovným prostředkem [Dt 11,2nn, sr. 8,2-6; Lv 26,18-28], a to nejen tresty, nýbrž i podivuhodná vysvobozování [Dt 4,36]. Nakonec však musel Bůh rozptýlit svůj lid, aby jej napravil [Jr 30,11; 46,28] a přivedl k obrácení [Jr 31,18]. Iz 53,6 mluví dokonce o zástupném nesení kázně a kárání Božího, jež se stalo prostředkem k uzdravení. Podle Ž 94,10 však Bůh vychovává nejen Izraele, nýbrž i pohany [sr. Ř 1,20; 2,14].
Teprve tehdy, když pochopíme, že Bůh je vlastně jediným vychovatelem, získáme pravé pozadí pro činnost těch, kteří v Izraeli zastupovali Boha. Ochráncem Zákona Božího v oblasti denního života byl především otec a matka [Gn 18,19; Př 1,8; 31,1]. Oni měli znovu a znovu opakovati základní příkaz Boží [Dt 6,6-9; 11,19n] a stavěti jej dětem ustavičně před oči; oni měli odpovídat na jejich zvídavé otázky při náboženských zvycích a slavnostech [Ex 12,26; 13,14; Dt 6,20]. Při tom si SZ nedovedl představit výchovu bez metly [Př 13,24; 29,15]. Neboť metla chrání dokonce před smrtí a peklem [Př 23,13n], trestání dává naději na nápravu [Př 19,18], zahání bláznovství [Př 22,15, *Blázen] a přináší uklidnění a rozkoš vychovateli, když vidí dobré výsledky své činnosti [Př 29,17] a život tomu, kdo tuto výchovu přijal [Př 4,13].
Ovšem, u Izraelců šlo také o stálou výchovu dospělých, kterou měli na starosti kněží, proroci a mudrci [*Učitel. *Učiti]. Bázeň před Bohem, t. j. svatá úcta k Bohu, je pokládána za počátek moudrosti a všeho vzdělání [Př 1,7; 15,33], jež spočívalo v sebekázni [Kral. ‚cvičení‘], v chápání rozumných řečí, v životní rozvaze [Kral. ‚opatrnosti‘], spravedlnosti, v plnění povinností a pod. [Př. 1,2nn]. Jde tedy o praktické životní zaměření, plynoucí z úcty před Bohem [Př 6,23; 10,17; 16,22]. Při tom Př zdůrazňuje důležitost ochotné dobrovolnosti v přijímání pokynů a domlouvání [Př 12,1; 13,1; 19,20.27; 23,12]. Jen blázen pohrdá cvičením [Př 15,5], jež je přece cennější než stříbro a zlato [Př 8,10]. K pravé moudrosti patří především přijímání kázně a domlouvání Božího [Př 3,11] a spoléhání na Boha [Př 3,5nn; Iz 5,21]. SZ pisatelé jsou si vědomi, že by Boží tresty, odpovídající hříchům, musely vést ke zkáze člověka [Ž 39,12; sr. 6,2; 38,2]; těší se však, že Bůh nenakládá s námi podle našich nepravostí [Ž 103,1 On] a že nás přese všecky své tresty nevydává smrti [Ž 118,18], takže ten, kterého Bůh cvičí a ze Zákona svého vyučuje, je prohlašován za blahoslaveného [Ž 94,12, sr. Jb 5,17].
V očích hellenistického židovstva [LXX, Fílo Alexandrijský, Josephus] a v apokryfických knihách se stal Zákon výchovnou knihou celého lidstva; utrpení je prohlašováno za podstatnou část Boží vychovatelské činnosti. Židé, kterým byl svěřen Zákon, pokládali se za vychovatele [Kral. ‚ředitele‘] nemoudrých, učitele nemluvňat, vůdce slepých a světlo těch, kteří jsou ve tmě [Ř 2,19n]. Odtud plynula úžasná misijní horlivost [Mt 23,15], jež ovšem podle soudu Ježíšova i Pavlova byla scestná [Ř 2,24] už proto, že *Zákon po příchodu Kristově ztratil svůj význam. Měl jen dočasnou platnost a odkazoval na Krista [Ga 3,24]. Byl vychovatelem, pedagogem, který měl přivésti ke Kristu. Jeho úloha byla sice významná, ale podružná od té doby, kdy přišel Kristus jako naplnění Zákona.
3. Výchova v Novém zákoně
I v NZ-ě je vychovatelem především Bůh sám. Jde tu o řecké výrazy paideia [= výchova], který Kral. překládají cvičení [Ef 6,4], správa [2Tm 3,16], nejčastěji však kázeň [Žd 12,5.7.8], trestání [Žd 12,11] a paideuein [= vychovávati], jež Kral. překládají výrazy vyučiti [Sk 7,22; 22,3], býti poučován [1K 11,32], učiti se [1Tm 1,20], vyučovati [2Tm 2,25; Tt 2,12], potrestati [L 23,16.22; 2K 6,9], nejčastěji však trestati [Žd 12,6.7.10; Zj 3,19]. Podle Žd 12 Bůh vychovává tak, že sesílá utrpení, a tak dokazuje svou otcovskou lásku. Utrpení je záruka synovství, a tím i milosti Boží a odpuštění [Zj 3,19]. Neboť staví po bok Syna [Žd 5,8; 12,2n.7n]. Proto pisatel Žd podle lépe dochovaného řeckého čtení napomíná: „Snášejte utrpení jako výchovu“ [Žilkův překlad], jejímž cílem je věčný život [Žd 12,9], účast na Boží svatosti [Žd 12,10, sr. Mt 5,48; Lv 19,2] a pokojné ovoce spravedlivého života [Žd 12,11]. Spasitelná milost Boží nás vychovává [Kral. ‚vyučuje‘], „abychom se odřekli bezbožnosti a světské žádostivosti a žili rozvážně, spravedlivě a zbožně v tomto nynějším světě“ [Tt 2,12 v Žilkově překladu] a očekávali na zjevení slávy velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista. Podle 1K 11,32 jsme Božím soudem vychováváni [Kral. ‚poučováni‘]. Ve 2K 6,9 navazuje Pavel na Ž 118,18, když mluví o tom, že Bůh ho vychovává [trestá], ale nevydává smrti. Za všemi těmito výroky je skryta radostná jistota otcovské, a tudíž výchovné Boží lásky.
Čtenáře NZ-a jistě překvapuje, že se v něm málo mluví o náboženské výchově dětí. Ve 2Tm 3,16 se sice vyzdvihuje důležitost Písma, chápaného křesťansky, pro „učení, usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ [Žilkův překlad], ale myslí se tu zřejmě na dospělé. Nesmíme však zapomínat na to, že NZ církev byla především církví misijní, že se tedy snažila získat především dospělé, a to činností učitelskou, didaktickou [sloveso didaskein učiti, převládá v NZ-ě]. Náboženskou výchovu dětí přenechával Pavel jako pravý Žid rodině, jak vidíme z Ef 6,4 [sr. 2Tm 1,5], kde jsou rodiče napomínáni, aby vychovávali [ektrefein] dítky v kázni [paideia] a napomínání [núthesia] Páně. Jde tu o výchovu činem i slovem, kterou vykonává Pán skrze otce [proto ‚kázeň a napomínání Páně‘]. Při tom nesmíme zapomínat na to, že apoštolská církev i se svými rodinami žila pod plným vlivem Ducha sv., který probouzel obecenství a pospolitost [koinónia] tak silnou, že samo toto obecenství v rodině a v církvi se stalo nejúčinnějším výchovným prostředím. Vše v této prvotní církvi se dalo en Christó [= v Kristu]. To nebylo jen z pověření Kristova ani v křesťanství, jak překládá Žilka, nýbrž je to označení životní sféry, oblasti vší sborové činnosti. Proto i každé vyučování a napomínání bylo současně výchovou.
Později byla výchova úkolem starších, diákonů a vdov [1Tm 5,3n]. Když pak Klement Alexandrijský [160 –ca 215] napsal svého ‚Vychovatele‘ [Paidagógos], začalo mocné období záměrné křesťanské výchovy. Církev už zapustila pevné kořeny a tak se musela důkladněji zabývat i dětmi.