Trest, trestání, trestati

Trest, trestání, trestati ve stč. zlým, zvláště bitím za provinění odplatiti, slovy kárati, domlouvati, napravovati, a příslušná podst. jména.

1. Význam pojmů ve Starém zákoně

Kral. uvedenými výrazy překládají nejméně 17 různých hebr. slov, z nichž uvedeme nejprve ta, jež se vyskytují ojediněle. Tak u Jb 36,31 je užito hebr. dín – souditi, takže J. Hrozný správně překládá: „Neboť tím soudí národy a pokrmu skýtá do sytosti“, t. j. svými oblaky sleduje Bůh dvojí účel: na jedné straně krupobitím, povodněmi a blesky provádí své soudy, na druhé straně deštěm osvěžuje a zúrodňuje přírodu, která poskytuje obživu v hojnosti [sr. Jb 37,12, kde je podobná myšlenka, jenže t-í je v hebr. vyjádřeno výrazem šébet = hůl, metla]. U Iz 27,8 je užito hebr. ríb hádati se, příti se, debatovati [sr. Př 25,9]. Orelli překládá: „Přiměřeně jsi jej potrestal i tenkrát, když jsi jej zapudil, zahnal jej svým tuhým větrem v den východní bouře“. Verš chce zdůraznit, že Bůh pečoval o to, aby nepřekročil míru trestu [sr. Iz 28,24-29; o větru východním viz Jr 18,17]. Bohu nešlo o zničení lidu [sr. Iz 27,7], nýbrž o spasitelné pokárání. V Ž 99,8 tak překládají Kral. hebr. sloveso nákam – mstíti se [sr. Lv 26,25]. Hebr. ‘ánaš = pokutovati [sr. Př 17,26; Dt 22,19] je užito v Př 21,11. Hebr. ‘oneš [tytéž souhlásky jako u slovesa ‘ánaš, = pokuta] je přeloženo v Př 19,19 výrazem t-í [ve 2Kr 23,33 daň]. Nejde tu však v první části verše o odpouštění, jak to chápou Kral., nýbrž o nesení pokuty. Smysl výroku je tento: „Hněvivý muž ponese pokutu; nemůžeš ho ani odpuštěním zbaviti následků jeho neukázněnosti; musíš mu znovu a znovu odpouštět, ale nic mu nepomůžeš, nezmění-li svou povahu“. V 1Kr 8,35 jde o tvar slovesa ‘áná = ponižovati, *trápiti; u Jr 21,14; 25,12; Za 10,3 o sloveso pákad [podle Fürsta = uhoditi na někoho, proti někomu], jež Kral. obvykle překládají výrazem navštíviti, vyhledávati [Ex 20,5; Jb 7,18; Ž 17,3 a j.]; u Ez 21,13 o sloveso báchan [= zkoumati, zkoušeti, sr. Ž 17,3]; v Ž 73,5.14 o sloveso nága‘ [= dotýkati se, Gn 26,11, uhoditi, trápiti Gn 12,17, raniti 2Kr 15,5]; v Ž 89,33 o podstatné jméno nega‘ [= uhození, rána, Ex 11,1; Dt 17,8]. U Ezd 9,13 je užito slovesa chásak [– zadržeti, Př 10,19, zdržeti Gn 20,6, odepříti]: „Zadržel jsi pod mírou našich nepravostí“, t. j. trestal jsi nás méně než naše nepravosti zasloužily. Někdy výraz t-í je překladem hebr. ‘ávón [= zlo, hřích, nepravost, 1S 28,10; Pl 5,7] nebo chattá’t [= hřích, Pl 4,6], při čemž se už myslí na následky nepravosti. Karafiát překládá Pl 4,6: „Větší jest nepravost dcery lidu mého než hřích Sodomy“ a Pl 5,7: „Otcové naši hřešili, není jich, my [pak] nepravosti jejich neseme“.

Nejčastěji však jde o překlad tvarů slovesa jákach [podst. jméno tôkachat, Př 1,25; 10,17; 15,10.31; Ab 2,1] a jásar [podst. jméno mûsár, Dt 11,2; Př 13,24; Iz 26,16; Jr 30,14 aj.]. Sloveso jásar v určitém tvaru znamená dovozovati, dokazovati, usvědčiti [Iz 29,21], napravovati [Jb 5,17; 33,19; Př 3,12], poučiti [Gn 20,16], domlouvati [Př 15,12], kárati [1Pa 16,21; Ž 50,21; 141,5; Iz 2,4; 11,3n; Mi 4,3]. Jde převážně o označení Boží výchovné kázně, jež je výsledkem jeho soudcovské činnosti. Určité tvary hebr. slovesa jásar znamenají napravovati metlou, ranami, Lv 26,18.28; Dt 21,18; 22,18; 1Kr 12,11; Př 19,18, slovy [Př 9,7], plísniti [Ž 6,2; 38,2], kárati [Ž 39,12; 118,18; Př 13,24; Iz 26,16; Jr 30,11; 46,28] a pod. Je příznačné, že Kral. sloveso jásar překládají také výrazem cvičiti [Dt 8,5 a j.]. Blíží se tedy výraz jásar tomu, co my dnes nazýváme výchovou, kázní, káráním, napomínáním, poučováním a trestem. LXX také tento hebr. výraz jakož i podst. jméno mûsár překládá většinou výrazy paideuein [= vychovávati] a paideia [= kázeň, výchovné kárání].

2. Boží trestání

Z bibl. pojetí Boha jako svrchovaného, svatého a spravedlivého Pána, který vyžaduje poslušnost a věrnost, vyplývá, že každá neposlušnost, nevěrnost a pýcha musí být potrestána. Tak byli potrestáni Adam, Eva i Kain [Gn 3,16nn; 4,11nn]; pro své hříchy byla zničena Sodoma [Gn 18,20n; 19,13], pro pýchu byli potrestáni stavitelé babylonské věže [Gn 11,7n], pro nedověrnost David [2S 24,12nn] i Uza [2S 6,6n], pro neposlušnost Azariáš [2Kr 15,4n] a pod. Celá bible je svědectvím toho, že Bůh „navštěvuje“ nepravosti nejen jednotlivců [Ex 20,5; 34,7; Nu 14,18; Dt 5,9], ale i celých národů [Iz 13,11; Jr 48,44], ano celé země [Iz 26,21; Jr 25,12]. Bůh sice trestá podle skutků [Jr 21,14], ale při tom výše trestu je určena cele jeho svrchovaností [Lv 26,18.24.28; Iz 40,2].

Poměrně častý výskyt sloves jákach a jásar však dokazuje, že Boží tresty, zvláště pokud jde o lid smlouvy, nejsou jen reakcí svatého Boha na hřích, nýbrž také výchovným prostředkem. Bůh ve svém milosrdenství netrestá tak, jak toho člověk zasloužil [Ezd 9,13; Ž 130,3]. Bůh ani trestem neposkvrňuje své smlouvy a neodnímá své milosrdenství [Ž 89,33nn], trest není jeho poslední slovo [Jr 30,11; sr. Ž 118,18], trestá přiměřeně [Iz 27,8; sr. Jr 30,11; 46,28 „podle zákona“], takže někteří SZ pisatelé došli k závěru, že Bůh trestá ty, které miluje [Př 3,12], protože je chce přivést na správnou cestu [Jr 31,18; sr. Př 1,25; 10,17]. Je jistě příznačné pro SZ zbožnost, že ani potrestaný Kain nebyl zbaven Boží ochrany [Gn 4,15]. A v Ž 99,8 čteme, že Bůh býval otcům milostiv, i když je trestal pro „výstupky“. Nadto už v Ex 20,5n se praví, že Bůh trestá jen do třetího a čtvrtého pokolení, ale milost prokazuje do tisícího [sr. Ez 18,20]. V eschatologické [mesiášské] době pak podle Iz 2,4 bude Bůh souditi mezi národy a „trestati“ [tvar slovesa jákach] mnohé lidi. Výraz „trestati“ lze snad lépe s Hegerem překládati „bdíti nad právem“. Kral. pak v Poznámkách k místu správně poznamenávají: „Hospodin bude všecky vyučující se cestám jeho milostně spravovati, svědomí jejich skrze ducha svého i služby své pokojiti, jedny s druhými, jakkoli cizí a od sebe vzdálené, láskou svatou a ovocem jejím jednotiti a vázati“; o čemž i níže kap. 11,6; 66,12; Ž 72; Ef 2,14. Podobně se mluví o mesiášské činnosti u Iz 11,3n; Mi 4,3n.

3. Trestní zákoník izraelský

Vychází z přesvědčení, že hřích musí být potrestán, nemá-li vyvolený lid vypadnout ze smlouvy s Bohem a ztratit kultickou čistotu.

Nejde tu jen o odstrašování druhých [Dt 13,10n; 17,12n; 19,19n, 21,20n], nýbrž o udržení svatosti lidu a země [Nu 35,33; Dt 21,8n]. Nepotrestaná nepravost poskvrňuje všechen lid [Lv 20,4n] a uvádí hněv Hospodinův na Izraele [Nu 25,4.11; Dt 21,8; Joz 7,11-15]. V tom ohledu byly izraelské zákony velmi přísné. V řídkých, zcela výjimečných případech docházelo k vyhubení celé rodiny provinilcovy buď přímým zasažením Božím nebo na jeho rozkaz [Nu 16,32n; Joz 7,24n; 2Kr 9,25n], ale Zákon výslovně zakazoval, aby otcové byli trestáni na hrdle za syny [Dt 24,16; 2Kr 14,6; 2Pa 25,4]. V některých případech smilstva a krvesmilstva, zvláště u kněžských dcer, byl předepsán trest smrti ukamenováním a pak spálením [Lv 20,14; 21,9, sr. Gn 38,24; Joz 7,15.25]. Neboť oheň byl nejsilnějším a nejúčinnějším očišťovacím prostředkem. U dcer kněžských je vysvětlitelná tato přísnost snad tím, že „měly své osobité poslání v kultu“ a že snad byly vázány nějakým slibem cudnosti [Bič II., 130]. Ženě, jež by chtěla pomoci ve sporu svému muži tím, že by poškodila přirození jeho odpůrce, měla být uťata ruka [Dt 25,11n]. Starověký zákon odvety „oko za oko, zub za zub“, platný jak u Řeků a Římanů, a ovšem i u starých Babyloňanů [*Amrafel], byl v jistých případech uznáván také Izraelci [Ex 21,23nn], ale jindy se mohl vinník vyplatit [Ex 21,29n]. Na rozdíl od zvyklostí u současných národů nebylo dovoleno vynucovati přiznání mučením [sr. Sk 22,24n] a bičováním [sr. Mt 27,26; Sk 16,22]. Odsouzenci také nebyli vhazováni do cirkusů, aby zápasili spolu anebo s divokými šelmami [sr. 1K 15,32] a pod. Tím se lišil izraelský zákoník velmi příznivě od právní praxe starověku. Vykonávání rozsudku bylo u Izraelců věcí celé obce; žalobci se museli osobně zúčastnit na vykonání ortelu. I to vedlo k zábraně unáhlených obvinění. *Soud, soudce 2.

Trestána byla především provinění proti náboženským povinnostem, vyplývajícím ze smlouvy s Hospodinem. Trest smrti byl vynášen v pěti případech: za obětování modlám [Ex 22,20; Lv 20,2; Dt 13,6-17; 17,2-7, sr. 2Kr 10,18-25; 11,18; 23,20], čarování a spiritismus [Ex 22,18; Lv 20,27, sr. 1S 28,3.9], znesvěcení soboty [Ex 31,14n; 35,2, sr. Nu 15,32-36], rouhání jménu Božímu [Lv 24,10-16, sr. 1Kr 21,13] a falešné proroctví [Dt 13,1-5; 18,20, sr. 1Kr 18,40]. Trest byl prováděn ukamenováním. Jiným trestem bylo vyloučení z náboženské a tím i národní pospolitosti. Tento trest stihl ty, kteří ohrožovali řády a bohoslužebná ustanovení, plynoucí ze smlouvy s Bohem, na př. odmítnutím obřízky [sr. Gn 17,14], porušením předpisů o slavnosti přesných chlebů [Ex 12,15; Nu 9,13] a dne očišťování [Lv 23,29n], jedením tuku a krve, patřících k oběti [Lv 7,25-27; 17,14], obětováním na nepatřičném místě [Lv 17,4], zabitím obětního zvířete bez obětování pokojné oběti a jedením obětního masa třetího dne [Lv 7,18; 17,9; 19,8], užíváním posvátného oleje a kadidla k obecným potřebám [Ex 30,33.38], nedbáním předepsané kultické čistoty [Lv 22,3; Nu 19,13.20]. Někteří vykladači se domnívají, že obrat „vyhlazena bude duše ta z prostředku shromáždění nebo Izraele“ [Ex 12,15.19; Lv 20,18; Nu 19,13] zahrnuje vždy trest smrti. Židovští vykladači však myslí na exkomunikaci, vyloučení z práv vyvoleného lidu, po případě psanectví a přenechání Božímu soudu [sr. Gn 17,14 s Ex 4,24; Lv 17,10; 20,3,5n; 23,30]. V době Ježíšově trvalo vyloučení 30 dní, kdežto prokletí vylučovalo navždy z náboženské společnosti a jakýkoli styk s člověkem takto postiženým byl považován za nedovolený. Rozlišovalo se ovšem mezi proviněním náhodným [Lv 4; Nu 15,27nn] a svévolným [Nu 15,30].

Přečiny proti mravopočestnosti, jež poskvrňovaly lid i jeho zem, byly trestány různě. Smrt byla vynášena za cizoložství a znásilnění [Lv 20,10; Dt 22,22-26], za pohlavní výstřednosti [Ex 22,19; Lv 20,13.15n], za krvesmilství [Lv 20,11n. 14], za smilství dcery knězovy [Lv 21,9]. Provinění proti mravopočestnosti, jež byla považována za méně ohavná, byla trestána vyloučením z pospolitosti Izraele. Bezdětnost byla pokládána za Boží trest na takové přečiny [Lv 20,17-21]. O trestu utětí ruky byla už zmínka [Dt 25,11n]. Kdo svedl pannu, musel ji pojmouti za manželku, zaplatit manželské věno a v určitých případech i pokutu [Ex 22,16n], při čemž ztrácel právo na rozvod [Dt 22,28n].

Také nepodřízenost a vzpoura proti uznávaným autoritám bývala trestána smrtí: neúcta k rodičům, kteří zastupovali v rodině Boha [Ex 21,15.17; Lv 20,9], nenapravitelnost dětí, spojená s účastí na pohanských pitkách [Dt 21,18-21], vzpurné nedbání na rozhodnutí kněze nebo soudce [Dt 17,12] a pod. O velezradě sice není v Zákoně žádné ustanovení, ale v době královské byla trestána smrtí a zabavením majetku [1S 20,31; 22,16; 2S 16,4; 19,29; 1Kr 2,8n; 21,13.15].

Zločiny proti osobě, životu, pověsti, majetku byly trestány smrtí, jen šlo-li o úmyslné zabití [Ex 21,12] nebo o zavlečení do otroctví [Ex 21,16; Dt 24,7]. Ublížení na těle bylo trestáno podle okolností buď odškodněním anebo podle zásady „Oko za oko, zub za zub“ [Ex 21,18-36]. Křivé svědectví přineslo vinníku totéž odsouzení, jaké by bylo stihlo toho, proti němuž svědčil [Dt 19,16-19]. Neoprávněné obvinění novomanželky z toho, že při vstupu do manželství nebyla pannou, bylo trestáno pokutou 100 lotů stříbra a ztrátou možnosti rozvodu [Dt 22,13-19]. Krádež musela být podle okolností buď úplně nahrazena právě tak jako poškození majetku, na př. pole nebo pastviny [Ex 22,4n], nebo nadto se 100% úroky [Ex 22,1-15]. Jiné podrobnosti viz u Biče I., 305nn.313. O soudech viz *Soud,2.

Smrt byla prováděna buď ukamenováním, v závažnějších případech po ukamenování ještě spálením těla anebo připevněním mrtvého těla na kůl [Nu 25,4]. Tělesný trest nesměl překročit 40 ran [Dt 25,3]. O trestu mrskáním viz Lv 19,20; o utnutí ruky viz výše! V mimořádných případech se trestalo mečem, probodnutím nebo zastřelením šípem [Ex 19,13; 32,27; Nu 25,1-8; 1Kr 2,25]. Později slyšíme i o věznicích, v nichž bývaly i klády na sevření nohou a rukou [Ezd 7,26; Jr 20,2; Sk 5,18].

4. Trestání v Novém zákoně

V Novém Zákoně jde o překlad sloves elenchein [*Potrestati, Mt 18,15; L 3,19; J 3,20; Ef 5,11.13; 1Tm 5,2; 2Tm 4,2; Tt 1,13; 2,15; Žd 12,5; Jk 2,9; Ju 1,15], kolazein [Sk 4,21; 2Pt 2,9], paideuein [L 23,16.22; 2K 6,9; 1Tm 1,20; Žd 12,6.7.10; Zj 3,19] a podst. jmen paideutés [Žd 12,9] a paideia [Žd 12,11]. Některé z těchto výrazů se vyskytují také jinde v NZ-ě, ale Kral. je tlumočí jinak.

Sloveso elenchein znamená v klasické řečtině usvědčením zahanbiti, přesvědčiti, vyvrátiti, kárati. LXX tímto slovesem překládá většinou hebr. jákach a jeho odvozeniny [viz výše: Význam pojmů ve SZ-ě]. V NZ-ě jde o takovou domluvu, aby byl člověk usvědčen z hříchu a přiměn k pokání. Může se tak státi mezi čtyřma očima [Mt 18,15; Ef 5,11, sr. Lv 19,17] anebo veřejně představitelem sboru [1Tm 5,20; 2Tm 4,2; Tt 1,13; 2,15]. Jde o obviňování z hříchu, jak k němu dochází pod vlivem Ducha sv. [sr. J 16,8, kde je užito téhož slovesa] a o kárání, jež z lásky provádí vyvýšený Kristus vůči své církvi [Zj 3,19] a jednou bude provádět při posledním soudu [Ju 1,14 n]. Jan Křtitel tak usvědčoval z cizoložství Heródesa tetrarchu [L 3,19], takže se cítil v svědomí obviněn [sr. J 8,9]. Ježíš u J 3,20 praví, že každý, kdo páchá zlo, nenávidí *světla a nepřichází k světlu, aby nedošlo k usvědčení jeho zlých skutků [Kral. „aby nebyli trestáni skutkové jeho“, sr. Ef 5,13]. Bůh sám takto usvědčuje toho, koho přijímá za syna [Žd 12,5n, sr. Jb 5,17; Př 3,12] právě tak, jak to činí Zákon [Jk 2,9], když vede k pokání. Jde o výchovné, spasitelné usvědčování.

Řecké kolazein znamená původně ochromiti, pak držeti v hranicích, překážeti, trestati [Sk 4,21]. 2Pt 2,9 překládá Hejčl: „Pán umí… nespravedlivé uchovávati ke dni soudu k potrestání“. Spíše však nutno překládat: „Pán umí nespravedlivé uchovávat ke dni soudu za [stálého] trestání“, t. j. doba mezi smrtí a posledním soudem je pro nespravedlivé naplněna tresty. Je tu náznak pozdějšího učení o mukách, jež musí snášeti nespravedliví ještě před tím, než dojde ke konečnému jejich odsouzení.

Řecké paideuein znamená v klasické řečtině důkladně se zaměstnávati dítětem, bdíti nad jeho vzrůstem tělesným i duševním, a to vedením, vyučováním, kázní i trestem, tedy to, co dnes nazýváme výchovou [*Vychovávati. *Vyučovati] a vzděláním. V LXX jde o překlad hebr. jásar, jež znamená, jak bylo nahoře ukázáno, držeti v kázni, kárati, napravovati a pod., při čemž jedním z prostředků může být i tělesný trest. Tak jest rozuměti kral. překladu u L 23,16.22, kde jde o tělesné ztrestání [mučením, zbičováním], jež obvykle bylo úvodem k ukřižování. Pilát však měl v úmyslu Ježíše nepopravit, ale propustit. Tělesným ztrestáním Ježíše chtěl naklonit velekněze, vládce i lid k souhlasu, aby jej mohl propustit. V Žd 12,6. 7.10 jde o utrpení jako o výchovný Boží prostředek, kterému se věřící má radostně podrobit, tak jako řádný syn se podrobuje trestům otce, kterého Žd 12,9 označuje jako vychovatele [řecky paideutés. Žilka překládá: „Měli jsme své tělesné otce za vychovatele“]. Právě utrpení je pisateli Žd důkazem synovství, a tím Boží přízně, milosti a odpuštění. Nadto pak utrpení [Kral. trestání], přijímané jako kárání nebeského Otce, staví věřícího do jedné řady s Kristem [Žd 12,2n] a má za cíl věčný život [Žd 12,9] a účast na Boží svatosti [Žd 12,10; sr. Mt 5,48 s Lv 19,2]. Trestání [kázeň, řecky paideia] není sice nic radostného samo o sobě, naopak je bolestné a krušné, ale jeho ovocem je spravedlnost v pokoji Božím [Žd 12,11]. Podobně ve Zj 3,19 se praví, že Bůh kárá (elenchein) a trestá (paideuein) ty, které miluje, aby podnítil k horlivému pokání a vyburcoval z vlažnosti. Právě káráním a tresty tluče Kristus na srdce, aby mohl vejít [sr. 1K 11,32; Žd 12,6]. Boží tresty jsou věřícímu zjevením Boží milosti [sr. 2K 12,9; Tt 2,11n], takže může přes všecky těžkosti míti jistotu vítězného překonání smrti a věčnou radost [2K 6,4-10; 11,23; sr. Ž 118,18]. Dokonce i satan musí sloužit Božím cílům [sr. 2K 12,7], takže „vydání satanu k ztrestání“ [1Tm 1,20, řecky paideuest-hai = býti vychováván] nemá za účel konečnou zkázu, nýbrž nápravu prostřednictvím nemocí, tělesné slabosti a jinými bolestnými navštíveními [„aby se učili nerouhati se“]. Sr. Jb 1,12; 2,6n; L 13,16; 1K 5,5.