Učiti

Učiti ve Starém zákoně

Učiti, vyučovati, poučovati, ať už jde o sdělování praktických dovedností a uvádění do nich anebo o sdělování theoretických vědomostí častým opakováním. Předpokladem této činnosti je jednak chápavost, úsudek, důvtip a ochota toho, jenž má býti učen, a autoritativní odborná znalost učícího. Hebrejština má pro učení pět sloves: kořen š-n-n [= naostřiti, nabrousiti, na př. meč, Dt 32,41, jazyk Ž 64,4; v určitém tvaru = důrazně nakázati, vštípiti v mysl, Dt 6,7], járá [= položiti základy, založiti Jb 38,6; v určitém tvaru vztyčiti ruku, ukázati Ex 15,25; Př 6,13, přeneseně učiti, dáti informaci Ex 35,34; Dt 33,10; 2Pa 6,27; Jb 6,24; 27,11; Ž 27,11; Iz 2,3; 9,15], bín [= rozeznati, rozlišiti, oddělovati, a tedy porozuměti, Ž 139,2; v určitém tvaru u., vyučovati, Neh 8,7.9, posloužiti k srozumění Jb 6,24], sákal [= dívati se, patřiti, pozorovati; v určitém tvaru vyučovati, Neh 9,20; Ž 32,8; Př 21,12; Dn 9,22; 11,33.35; 12,3, sr. Př 16,23], nejčastěji však tvar slovesa lámad [= popichovati, poháněti; kárati, držeti v kázni, přivykati, učiti se Iz 2,4; Jr 10,2; v určitém tvaru u., přivykati někoho něčemu, 2Pa 17,7; Jb 21,22; Ž 18,35; 60,1; 94,12; 143,10; Iz 40,14; Jr 2,33; 9,5; 13,21 a j.]. Z uvedených citátů je patrno, že rozsah vyučovatelské činnosti je značný. V Ex 35,34 jde o učení uměleckému řemeslu, potřebnému při stavbě chrámu, v Dt 31,19.22 o nacvičení písně; Iz 2,4; Ž 18,35; 144,1 a j. mluví o učení boji [sr. 2S 22,35], Iz 9,15 o učení *lži [sr. Jr 9,5], Jr 10,2 o učení se cestě pohanů [sr. Jr 2,33]. Ale SZ mluví převážně o učení tam, kde jde o vůli Boží a její projevy a uskutečnění v Zákoně, v přikázáních a Božích cestách. Skladatel Ž 71,17 s povděkem vyznává, že ho Bůh učil od mladosti [sr. Jr 32,33]. Podle Ž 94,10 Bůh sám učí *umění 2Pa 6,27 u-í ‚cestě výborné‘ [sr. Ž 25,4; 27,11; 32,8; Př 21,12; Iz 2,3; 48,17], podle Ž 94,12; 143,10 vyučuje ze svého Zákona činiti svou vůli, ale sám nepotřebuje, aby ho někdo učil [Jb 21,22; Iz 40,14]. Bůh u-í ustanovením a soudům [Dt 4,1], předkládá svá slova, z nichž by se lid učil bázni před ním [Dt 4,10]. Nesnadno pochopitelný je smysl Jb 33,16. Jedni to chápou tak, že Bůh potvrzuje to, čemu lidi naučil, druzí se domnívají, žeje tak označeno soukromé Boží vyučování: „Vyučuje je soukromě“ [Fürst]. Jiní mají za to, že je obraz vzat ze zvyku zapečetiti knižní svitek, když byl dopsán: „Své vyučování také ukončí“. Bůh se od model liší právě tím, že učí [Ab 2,19]. Cílem učení je Zákon Boží a jeho zachovávání i tenkrát, jde-li o prostřednictví Božího dobrého Ducha [Neh 9,20] nebo o lidské prostředníky, ať Mojžíše [Ex 24,12; Dt 4,1.5.14] nebo otce [Dt 11,19] nebo zbožného věřícího [Ezd 7,10; Ž 51,15], kněze [Lv 10,11; 2Kr 17,28], knížata nebo levity, kteří chodili po zemi, „majíce s sebou knihu zákona Hospodinova“ [2Pa 17,7nn], anebo i soudce a rádce [Ezd 7,25]. Při tom však charakteristikou SZ vyučování není jen osvícení rozumu, nýbrž usměrnění vůle. Zvláště sloveso lámad označuje nárok na celého člověka. U. znamená postaviti na Boží cesty, přísahati nikoli skrze Bále, nýbrž skrze Boha [Jr 12,16]. Právě vůle Boží, vtělená v Zákon a jeho ustanovení, měla se učením stát ženoucí silou v životě člověka. Odtud častá napomenutí o vyučování, připomínání, opakování Zákona [Dt 4,9; 6,7.20; 11,19]. Nejde o rozvoj přirozených a vrozených vloh v člověku, nýbrž o zahrnutí celé bytosti lidské do vůle Boží a vůlí Boží. Vůle Boží, jež je známa, musí být přisvojena a provedena. To je smysl SZ pojmu l-m-d. Jinými slovy: u. ve SZ-ě znamená nábožensky vychovávati, můžeme-li užíti tohoto výrazu, ať už jde o činnost Boží nebo Božích pověřenců. Cremer-Kögel připomíná, že prorocká zvěst, poselství spásy nikdy nebyly předmětem učení; předmětem vyučovatelské činnosti byla přikázání, ustanovení, Zákon, moudrost a pod. Prorocká zvěst patří do jiné oblasti než vyučování [*Kázati]. Jednou ovšem přijde čas, kdy Zákon Boží bude přímo napsán na srdci Božího lidu, takže všichni budou znát Hospodina a nikdo nikoho nebude muset učit [Jr 31,33n]. Zatím však je třeba, aby strážní lidu Božího provozovali učitelskou činnost. Nejhorší výtkou Boží je, že strážní „neumějí u., všichni k cestám svým patří“ a „učí ze mzdy“ [Iz 56,11; Mi 3,11].

O tom, jak se v době SZ učilo, viz hesla *Učitel, *Vychovávati.

Učiti v Novém zákoně

Řecké didaskein [= učiti] se v NZ vyskytuje převážně v evangeliích a v první polovici Sk, kdežto v listech Pavlových pouze desetkrát. To naznačuje, že učení, poučování označovalo obzvláště činnost Ježíšovu a prvních apoštolů mezi Židy, kdežto činnost mezi pohany byla nazývána jinými výrazy [*Evangelista. *Kázání, kázati]. Ježíšova činnost v Galileji je u Mt 4,23 shrnuta ve větu, že učil v ‚shromážděních‘ a kázal evangelium království a uzdravoval, při čemž ‚shromáždění‘ = synagogy [sr. Mt 13,54; Mk 1,21; L 4,15; J 18,20]. Podobně u Mt 9,35; 11,1 se činí rozdíl mezi učením a kázáním. Podle L 4,16nn si při učení počínal Ježíš tak jako tehdejší židovští učitelé, ať už šlo o ulice [L 13,26], školu [J 6,59] nebo o chrám [J 7,14.28; 8,20; 18,20], kde nejspíše byla také zvláštní synagoga pro tyto účely. Po přečtení oddílu Písma, při čemž se stálo, se Ježíš posadil [sr. Mt 5,1; Mk 9,35; L 5,3; J 8,2] tak, jak to dělali jiní učitelé, a navázal na přečtený oddíl [sr. Mt 5,21nn; 15,3nn; 22,37nn, kde všude jde o navázání na Zákon nebo o jeho výklad]. Při tom však se nikdy nespokojil s pouhou exegesí daného oddílu, nýbrž vždy vyzýval k rozhodnutí pro anebo proti vůli Boží. Od zákoníků se lišil v této své činnosti tím, že učil ‚jako moc maje‘ [Mt 7,29], t. j. jako Syn, který autoritativně, bez ohledu na tradici, vykládal vůli Boží, obsaženou v Zákoně a Prorocích. Zákon a Proroci mu svědčili o jeho synovství [mesiášství]. Proto se posluchači ‚převelmi divili‘ nad jeho výkladem [Mt 7,28; 13,53], t. j. byli uchváceni přítomností Boží v Kristu, jenž si činil nárok na celého člověka, jeho rozum, cit a zvláště vůli. Když Ježíš učil, stavěl posluchače bezprostředně před vůli Boží. Nebyla to novost učení, jež uchvacovala, ale božská autorita Učitelova [*Mistr]. Snad by se to dalo vyjádřiti tak, že se Ježíš svým učením obracel na víru člověka a také ji vyvolával. Nešlo při tom o rozumové přitakání, nýbrž o zmocnění celé bytosti, jež byla formována sebepodrobením Kristu.

Tento rys je patrný zvláště v janovském okruhu. Ježíš praví u J 8,28, že sám od sebe nic nečiní, ale jakž jej naučil Otec, tak mluví. Nejde tu jen o bezprostřední vnuknutí Boží, o Boží zjevení, nýbrž o naprosté zformování Ježíšovy vůle vůlí Otcovou, o totožnost vůle Otcovy a Ježíšovy. Jan to jindy vyjadřuje obratem: „Kterýž mne poslal“ [J 8,26.29]. Podobný význam má zaslíbení, že Duch sv. naučí učedníky všemu, co Ježíš jim mluvil [J 14,26], t. j. přeformuje je podle vůle Ježíšovy, aby byli s to pokračovati v jeho díle. Proto věřící, kteří jsou posláni jako byl poslán Ježíš, nepotřebují, aby je kdo učil. Mají *pomazání od Svatého, t. j. Ducha sv. [1J 2,20.27], kterého přijali od Krista a jenž je přeformoval, takže se nepotřebují dát svést ani učením Balámovým ani Jezábeliným [Zj 2,14.20], zůstanou-li ‚v Kristu‘.

Odtud lépe pochopíme výzvu zmrtvýchvstalého Krista k učedníkům, aby „učili všecky národy…, učíce je zachovávati všecko, co jim přikázal“ [Mt 28,20]. Učedníci ovšem učili už za pozemského života Ježíšova [Mk 6,30].

Zdá se, že obsahem tohoto učení byla jednak výzva k pokání, jednak k přijetí evangelia [sr. Mk 1,15] a tím i k přijetí svrchovaného nároku Ježíšova. Kral. u Mt 28,20 překládají výrazem u. dvě různá řecká slovesa: mathéteuein *[= získávat za učedníky] a didaskein [viz Žilkův překlad!]. Snad nevědomky tak vystihli obsah učitelské činnosti učedníků Ježíšových po jeho zmrtvýchvstání: u. znamenalo získat za učedníka Ježíšova. Při tom učení bylo oznamováním všeho, co Ježíš přikázal, a to tak, že vedlo k pokání a zachovávání Ježíšových příkazů. Toto rozhodnutí vůle bylo vyjádřeno přijetím křtu, jenž byl předpokladem učednictví. Bylo to učení ‚ve jménu Ježíšovu‘ [Sk 4,18; 5,28]; k tomuto učení se potom přiřadilo zvěstování moci Kristova vzkříšení [Sk 4,2, sr. 5,42; 15,35] a odpuštění hříchů [Sk 5,31; 20,21], tedy kázání a zvěstování evangelia.

Že tato učitelská činnost dostala mezi Židy často formu důkazu Ježíšova mesiášství z Písem, je nasnadě. Tak jest rozuměti obratu ve Sk 28,31: „Učil těm věcem, kteréž jsou o Pánu Ježíši Kristu“, t. j. dokládal z Písem, že Ježíš je Kristem, a to tak, že nutil k rozhodnutí víry. I zde je činěn rozdíl mezi kázáním o království Božím a učením. Podobně jest rozuměti Sk 18,25, které Škrabal překládá: „Učil zevrubně o Ježíšovi“, t. j. dokládal z Písem, že Ježíš jest Kristus.

Na půdě pohanské ovšem toto dokládání z Písem nemělo smyslu, neboť pohané nevěděli nic o Písmu a důkazy mesiášství Ježíšova na základě Zákona a Proroků by nebyly přesvědčivé. Proto ve starších Pavlových epištolách se velmi málo mluví o učení až na ta místa, kde šlo o vyzbrojení věřících proti útokům se strany židovstva, tedy tam, kde křesťanské sbory vyrostly z bývalých členů synagogy a ve styku s ní [sr. Ef 4,21; Ko 2,7; 2Te 2,15 a ovšem Ga]. Na této půdě bylo všeliké Písmo užitečné k učení, trestání, napomínání a k správě [2Tm 3,16; sr. 1Tm 4,13]. Nesmíme však zapomínati, že Pavel svou ethiku staví nikoli na Zákoně, nýbrž na lásce [sr. Ga 5,14], vtělené v kříži Kristově [sr. F 2,1nn]. Sloveso u. má u Pavla převážně smysl prakticko-ethický, t. j. jde v něm o označení návodu k utváření života podle evangelia [Ko 1,28; 3,16] a k budování církve [Ř 12,7]. Učení souvisí s napomínáním [1Tm 4,11; 6,2; 2Tm 2,2]. V 1Tm 2,12 je tato činnost ženám ve shromáždění církve zakázána [sr. 1K 14,34n], nejspíše ze zvláštních místních důvodů, jež nám dnes nejsou dost průhledné, a snad i z ohledu na běžnou praxi v židovstvu [*Učitel]. Tt 1,10n se praví, že zvláště těm, „kteříž jsou z obřízky“, t. j. bývalým Židům, nutno zabránit v učení, protože na základě falešného výkladu Písem převracejí pro hanebný zisk celé rodiny nenáležitým učením. I zde jde o prakticko-ethické pokyny. Je vidět, že to, co bylo dříve povinností všech údů církve, omezuje se nyní na vedoucí sboru, což ukazuje na pozdní vznik této epištoly.

Ve Sk 19,8 překládají Kral. výrazem u. řecké sloveso peithein = přemlouvati, slovy získati, pohnouti [ve Sk 18,4 překládají Kral. ‚k získání přivoditi‘]. I zde je tedy patrno, že nešlo jen o theoretické poučení o určitých skutečnostech, nýbrž o přesvědčivé působení na rozhodnutí člověka. Žilka překládá „Snažil se lidi přesvědčiti o království Božím“. Škrabal: „Rozmlouval a přesvědčoval o království Božím“.