Pomazání

Pomazání [olejem]. Už v článku *Mazání olejem bylo uvedeno, že šlo nejen o symbolické oddělení ke zvláštní službě v Božím spasitelném řádu [Gn 28,18; 35,14; Ex 30,26n; Lv 8,10], ale pokud se týkalo osob, i o vybavení k mimořádnému úkolu, na nějž nestačily přirozené lidské schopnosti, a o vtištění posvátné nedotknutelnosti [1S 26,11; 2S 1,14]. Pomazováni byli knězi [Ex 29,7; 40,13], králové [1S 10,1; 15,1; Ž 89,21] a v jednom případě i prorok [1Kr 19,16, kde šlo o přenesení prorockého úřadu, kdežto jindy vybavil Bůh proroky svým Duchem bez symbolického mazání olejem]. Olej byl obrazem radosti ze spásy [Ž 45,8; Iz 61,3] a Božího Ducha [1S 16,13].

Zvláštní rozdíl je v užívání sloves aleifein a chriein v NZ. Prvého slovesa je užito vždy jen o pomazání těla olejem. Mt 6,17 vyzývá Ježíš své učedníky, aby půst pokládali za radostnou a slavnostní záležitost bez jakékoli okázalé pošmournosti, jíž se vyznačoval půst u Židů. Proto doporučuje, aby ten, kdo se postí, pomazal [aleifein] hlavy své olejem, jak se činívalo při radostných příležitostech [sr. 2S 14,2], a umyl svou tvář. I půst se má díti v skrytě, protože je výlučnou záležitostí mezi Bohem a člověkem. Mt 26,7; L 7,38.46; J 11,2; 12,3 pomazáním popisuje prokázání úcty k hostu, jaké bylo zvykem u Židů, při čemž u Mt 26,12 přijal Ježíš toto pomazání [aleifein] za předzvěstnou předjímku pomazání svého mrtvého těla [sr. Mk 16,1]. Mazání olejem bylo v hellenismu i židovstvu užíváno i jako léčebného a vymítacího prostředku, při čemž magicko-léčebný účinek se dal těžko odlišit od vymítání ďáblů, protože téměř každá nemoc byla považována za působení zlých duchů. V NZ se mluví o tom, že učedníci vymítali ďábelství, mazali olejem mnohé nemocné a uzdravovali [Mk 6,13], a tak osvědčovali, že jsou posly i nositeli právě přicházejícího království Božího. Jk 5,14n ukládá starším církve, aby nemocného mazali olejem ve jménu Páně a modlili se za uzdravení těla a odpuštění hříchů. „Modlitba víry uzdraví nemocného… a bude jemu odpuštěno“. Vypadá to tak, jako by olej měl zde význam svátostný. Z tohoto mazání olejem [aleifein] se vyvinula v římskokatol. církvi t. zv. svátost posledního pomazání [extrema unctio], jež umírajícím měla svátostně zajistit odpuštění hříchů. Koncil ve Florencii r. 1439 tuto svátost schválil a koncil tridentský ji podbudoval učením, že odstraňuje poslední zbytky hříchu, posiluje duši a tím někdy vede i k tělesnému uzdravení. Mazání olejem předcházelo v katol. církvi také křest [jako prostředek vymítání zlých duchů] a rovněž uzavíralo křest [jako prostředek vylití Ducha sv.]. Reformace v zásadě odstranila jak poslední pomazání, tak i mazání olejem při křtu, protože ani jedno ani druhé neodpovídá principu o ospravedlnění pouhou věrou.

Řeckého slovesa chriein je užito v NZ jen tam, kde se mluví obrazně o pomazání Krista Duchem svatým [L 4,18; Sk 4,27; 10,38; Žd 1,9, kde se mluví o pomazání olejem jásání, spásy, Kral. : veselé] a o pomazání apoštolů závdavkem Ducha sv. [2K 1,21]. Jde tu o činnost Boha, který vylévá Ducha sv. Podobně jest rozuměti 1J 2,20.27, kde se mluví o „pomazání“ [chrisma = mast] od Svatého, t. j. Krista. Jde tu patrně o polemiku proti bludařským gnostikům, kteří upírali prostým věřícím dar Ducha sv. a pravou duchovní známost a nejspíše zavedli ve svém okruhu skutečné mazání posvátnou mastí [Ex 29,7; 30,25; 40,9], aby tak naznačili vyšší stupeň zasvěcení. Pisatel epištoly se vztahem na J 14,26; 16,13 ujišťuje čtenáře, že oni mají pomazání Duchem svatým od Ježíše Krista a tudíž „znají všecko“ a „nepotřebují, aby je kdo učil“ [sr. Jr 31,34]. Zde jsou kořeny reformačního učení o všeobecném kněžství [1Pt 2,9], jež spočívá na přijetí Ducha sv.