Apokryfy

Apokryfy [z řec. = skryté, tajemné věci] jsou ve SZ spisy, jež nebyly kanonisovány [*Bible], jejichž užívání při bohoslužbách nebylo pokládáno za žádoucí, jež jsou sice obsaženy v LXX, ale chybějí v hebr. kánonu. Ježíš je nikdy necitoval. Stará křesťanská církev je doporučovala k soukromému čtení katechumenům, ale zavrhovala jejich závaznost pro věrouku. Koncil Tridentský je většinou prohlásil za kanonické. V Kralické šestidílce jsou v 5. dílu jako samostatný celek zahrnuty také apokryfy. Dnes však protestantské církve většinou tisknou své bible bez těchto knih.

Rozeznáváme pro snadnější přehled a. historické, naučné a prorocké. K „historickým“ jsou počítány:

1. První kniha Makkabejská, jež vypravuje o utrpení Židů za Antiocha IV. Epifana r. 175 př. Kr. až do smrti velekněze Simona r. 135. Vypravuje tedy o době makkabejského povstání. Původně byla sepsána hebrejsky kolem r. 100 př. Kr. Její obsah jest převážně, nikoli však výlučně, historický.

2. Druhá kniha Makkabejská vypravuje skoro totéž, co první, ale nábožensky vzdělavatelně [její poměr k I. Mak. je asi týž jako poměr I. a II. Par. ke Knihám královským], a sahá pouze do r. 161. Byla sepsána řecky asi v polovině 1. stol. př. Kr. nějakým Židem z diaspory. Žd 11,35 naráží na vypravování 2Mak 6,18-7,42.

3. Třetí kniha Makkabejská líčí, jak se z ukrutného nepřítele Ptolemea IV. Filopatora [221-203 př. Kr.] stal příznivec Židů, jenž nakonec pro ně uspořádal sedmidenní hostinu. Byla napsána pravděpodobně ke konci 1. stol. př. Kr., podle některých však až za císaře Kaliguly kolem r. 40 po Kr.

4. Třetí kniha Ezdrášova, nazvaná tak proto, že bibl. Ezdráš je v Septuagintě pokládán za 1. knihu, Nehemiáš za 2. knihu Ezdrášovu. Ve skutečnosti je to rozšířené opakování látky z bibl. knihy Ezdrášovy. Začíná náboženskou reformou Joziášovou a končí uprostřed reformního díla bibl. Ezdráše. Proti kanonické knize obsahuje však i místy podstatně odchylné podání. Nejzajímavější v ní je vypravování o soutěži zpěváků před Dariem. Zvítězí Zorobábel chvalozpěvem na ženu a pravdu. Kniha byla původně napsána patrně hebr. nebo aram. někdy v posledních 3 stol. př. Kr. Ve Vulgátě, lat. překladu Písma, je připojena k NZ.

5. Kniha Juditina (Judit) líčí legendární pomstu Juditinu nad Holofernem, vojevůdcem Nabuchodonozorovým, při obléhání Bethulia. Judita mu ve spánku usekla hlavu jeho vlastním mečem a zachránila tak s nasazením vlastního života svaté město. Kniha byla napsána hebr. nebo aram. krátce po vítězném makkabejském povstání, t. j. kolem 2. stol. př. Kr.

6. Kniha Tobiášova [Tobit] vypravuje o oslepnutí Tobitovu z pokolení Neftalímova v Ninive, o cestě jeho syna Tobiáše pod ochranou anděla Rafaela do Ekbatany, o jeho ženitbě s panenskou vdovou a jeho návratu a uzdravení Tobitovu žlučí zázračné ryby. Kniha byla napsána asi začátkem 2. stol. př. Kr. nejspíše aramejsky pravděpodobně v babylonské diaspoře. Je dochována v řečtině, latině a aramejštině a náležela k nejoblíbenějším knihám apokryfním.

7. Přídavky ke knize Ester obsahují modlitby Mardocheovu a Esteřinu, sen Mardocheův a jeho výklad/výnosy Asverovy z popudu Amanova a Mardocheova a zázračné zachránění Židů před nepřátelskými úklady směřujícími k jejich vyhlazení. Knihu cituje už Josephus, ale datum vzniku nelze dosud určit, snad kolem 100 př. Kr., podle jiných až 40 po Kr.

Mezi spisy a. rázu „naučného“ se počítají:

1. Moudrost Ježíše, syna Sirachova [Ecclesiasticus], je sbírka přísloví, seřazených do 51 kapitol, podobná bibl. knize Přísloví a Jobovi. Byla napsána původně hebr. krátce po 200 př. Kr. a přeložena do řečtiny vnukem autorovým kolem r. 117 př. Kr. v Egyptě.

2. Moudrost Šalomounova tvoří přechod mezi naučnými knihami bibl. a filosofií Filonovou. Moudrost je chápána jako bytost, jež je prostředníkem mezi Bohem a světem. Mluví se tu o preexistenci duše, t. j. o existenci duše před jejím vtělením, o jejím uvěznění v těle – tedy myšlenky platónské filosofie. Některé části připomínají Ef 6,14-17; Žd 1,2-6; Ř 1,19-32. NZ však tuto knihu nikde necituje. Pochází od nějakého alexandrijského Žida z posledního předkřesťanského stol.

3. Čtvrtá kniha Makkabejská ukazuje na mučednictví Eleazarově a jeho 7 synů, jak lze věrou a rozumným myšlením ovládnouti přirozené vášně a tak dojíti pravého štěstí. Kniha stojí pod vlivem stoické filosofie. Byla napsána řecky v Egyptě krátce před r. 70 po Kr., nejdříve koncem 1. stol. př. Kr.

4. Modlitba Manassesova je rozvedením 2Pa 33,11-13. Líčí obrácení Manassesovo ve vězení babylonském. Pochází pravděpodobně až z doby křesťanské a byla původně sepsána řecky.

5. Žalmy Šalomounovy, sbírka 18 písní podobných SZ Žalmům, svým rázem připomínající farizejskou zbožnost. Ž 17 a 18 obsahují mesiášské naděje své doby. Všechny vznikly v letech 63-30 př. Kr.

K „prorockým“ knihám apokryfním patří:

1. Kniha Baruchova, písaře Jeremiášova. Líčí, jak hluboký vliv mělo proroctví Baruchovo na zajatce babylonské, jak tato kniha byla poslána do Jerusalema s peněžitou částkou na oběti a s výzvou, aby se Židé modlili za Nabuchodonozora. Dále je zde Baruchova výzva k pokání a k návratu k prameni moudrosti. Závěr pak přináší povzbuzení a zaslíbení, že lid bude vysvobozen. Není jisto, kdy kniha povstala. Snad koncem 2. stol. př. Kr. nebo až kolem 70 po Kr.

2. List Jeremiášův je napodobeninou Jer 29. V LXX stojí za Pláčem Jer. Je to polemika proti uctívání model v Babylonii. Vznikl mezi 200-175 př. Kr., nejspíše v babylonské diaspoře.

3. Přídavky ke knize Danielově obsahují modlitbu Azariášovu, zpěv tří mládenců v ohnivé peci, vypravování o tom, jak Daniel zachránil ctnostnou Zuzanu, a o draku v Babylóně, kterého Daniel zabil, začež byl po druhé uvržen do lví jámy. Vznikly pravděpodobně v 2. stol. př. Kr.

Výrazem apokryfy bývají též někdy nazývány některé starokřesťanské spisy, zejména pozdější evangelia, vzniklá v starokřesťanských sektách a vyloučená z církevního kánonu.

Pro dobu NZ jsou důležitější než apokryfy t. zv. *Pseudepigrafy.