Pseudepigrafy

Pseudepigrafy vědecké jméno pro spisy židovského původu, kolující pod cizím, fingovaným jménem, ale nepřijaté do masoretského SZ kánonu ani do LXX. Byly zavrženy jak synagogou prvního křesťanského století, tak křesťanskou církví – až na IV. Ezdráše, kterého bylo užíváno až do 16. stol. také v západní církvi – takže se mnohé z nich ztratily, mnohé známe jen podle jména a jen některé byly uchovány v menších odštěpených církvích. Zavrženy byly proto, že jejich obsah byl věroučně pochybný. V Biblickém slovníku se o nejdůležitějších z nich zmiňujeme jen proto, že byly citovány některými NZ spisy. Bližší a obšírnější poučení najdeš v díle Bič, Palestina III, s. 328nn.

Aristeův dopis chce být dokumentem z 3. stol. př. Kr. Aristeus, pohanský úředník egyptského vládce Ptolemaia II. Filadelfa, píše svému bratru Filokratovi, aby zprostředkoval u velekněze Eleazara překlad SZ do řečtiny. Eleazar vyhovuje: do Egypta posílá 72 překladatelů, kteří během 72 dnů pořídí překlad SZ do řečtiny. Tak prý vznikla LXX. Dopis pochází od nějakého alexandrijského Žida, jemuž šlo o vyvýšení židovstva. V datování se badatelé rozcházejí. Jedni tvrdí, že jde o léta 145-127 př. Kr., jiní mají za to, že dopis byl napsán ještě za vlády Ptolemaiovců. Dopis je zachován v t. zv. koiné, t. j. v řečtině, jíž byl napsán také NZ.

Jubilea neboli Malá Genese. Líčí dějiny od stvoření světa po 50 obdobích, z nichž každé končí jubilejním rokem [7x7 let; *Léto milostivé], při čemž se přidržuje vypravování Genese, ale rozšiřuje ji o angelologické spekulace, mnohé rituální předpisy a mnohé legendy [na př. o preexistenci Zákona], při čemž vyzdvihuje zvláště kmen Leví. Text knihy prý přijal Mojžíš na Sinaji z úst anděla a sepsal jej na Boží příkaz. Tato kniha je zachována pouze v ethiopštině a částečně v latině. Badatelé se domnívají, že hebr. text byl napsán nějakým farizeem někdy kolem r. 120 př. Kr. Některé části snad pocházejí z doby předmakkabejské.

První kniha Enochova navazuje na SZ Enocha [Gn 5,24] a je citována v Ju 1,14. Je nám dochována pouze v ethiopštině [proto bývá nazývána též ethiopským Enochem] a částečně v řečtině. Byla nalezena při vykopávkách v Egyptě r. 1887. Enochovi, „kterého vzal Bůh“, byla dána vidění o dějinách Božího kralování na světě. Vedle toho je tu zpráva o pádu andělů, dále všelijaké astronomické výpočty, významná vidění a mravní naučení. Pro křesťanskou církev měly zvláštní význam kap. 37-71, kde se mluví o preexistentním Synu člověka a Vyvoleném Božím. Někteří badatelé se domnívají, že tu jde o křesťanské vložky; jiní to popírají poukazem na to, že v Enochovi není nic o smrti a zmrtvýchvstání Syna člověka, což by křesťanští pisatelé nikdy nevynechali. Zdá se, že kniha byla sestavena z různých apokalyptických složek nějakým stoupencem farizejských názorů, a to v době, kdy farizeové byli pronásledováni posledním hasmoneovským vládcem [*Izrael, 9], tedy asi kolem r. 100 př. Kr. Jeví značnou směsici vlivů egyptských, iránských, babylonských a řeckých. Odvrací se od přítomnosti a hledí do budoucnosti. U prvotních křesťanů byla velmi oblíbena.

Druhá kniha Enochova, t. zv. staroslověnský Enoch, je překladem řeckého spisu, vyrostlého pod vlivem enochovské literatury patrně v Alexandrii před r. 70 po Kr. Vypravuje o putování Enochově nebesy, kde se mu dostává zjevení budoucnosti až k potopě; to, co mu bylo takto svěřeno, oznamuje svým synům s příslušnými napomenutími, načež dochází k jeho vytržení do nebe. Spis, který byl později přepracován křesťansky, končí přehledem života Enochova.

Nanebevzetí Mojžíšovo, zachované, a to neúplně, v latině [Assumptio Mosis]. Je to v podstatě řeč Mojžíšova k Jozuovi, v níž předpovídá budoucí události, zvl. kolem panování Heroda Velikého, takže dobu vzniku lze klásti do prvních let po smrti Herodově [po r. 4 př. Kr.]. Zdá se, že Ju 1,9 cituje z nedochované části této knihy, když se zmiňuje o zápasu archanděla Michala s ďáblem o mrtvolu Mojžíšovu.

Mučednictví a nanebevstoupení Izaiášovo s legendou o rozřezání pilou proroka Izaiáše, uzavřeného v dutém stromě, za krále Manassesa. Zdá se, že na tuto legendu, jež má obdobu v iránské legendě o Džemidžidovi, navazuje Žd 11,37, aspoň v jednom z řeckých rukopisů, kde místo „pokoušáni“ čteme „rozřezáni“ [Hejčl i Žilka]. Spis, který je zachován v ethiopském překladu [byly nalezeny také zlomky řecké, latinské i staroslověnské], byl přepracován a rozšířen kolem r. 100 po Kr. nějakým křesťanem o vidění Izaiášovo, v němž předvídá příchod Kristův, založení církve a poslední soud. Ve 2. stol. po Kr. byla přidána část o nanebevzetí Izaiáše, jenž se dostává až do sedmého nebe a vidí sestoupení, narození, ukřižování i zmrtvýchvstání Kristovo. Teprve ve 3.-4. křesťanském století nabyl spis konečné podoby. Jeho židovský základ snad pochází z doby hned po Antiochově pronásledování Židů [koncem 2. stol. př. Kr.].

Zjevení Baruchovo, t. zv. Druhý Báruch na rozdíl od apokryfního Bárucha [*Apokryfy] nebo Syrská apokalypsa, líčí události před pádem a po pádu Jerusalema r. 586 př. Kr., aby tak zákrytně mohl mluvit o vyvrácení Jerusalema Římany r. 70 po Kr. Báruch pláče na rozvalinách města. Je ujištěn Bohem, že i ostatní národy budou potrestány Bohem za své hříchy, že přijdou těžké doby na celý svět, ale pak nastane nová doba příchodem Mesiášovým, všeobecným zmrtvýchvstáním a soudem. Spis vznikl nejspíš mezi r. 100-130 po Kr., kdy na rozptýlené Židy těžce doléhaly otázky po smyslu dějin. Byl zachován úplně pouze syrský text a některé řecké zlomky. Řecky, ethiopsky, armensky a staroslověnsky byl zachován i t. zv. III. Báruch [výměna dopisů mezi Jeremiášem a jeho písařem, návrat Židů ze zajetí, odštěpení Samaritánů, mučednická smrt Jeremiášova]. Řecká apokalypsa čili IV. Báruch [Nanebevstoupení Báruchovo] pochází z 2. stol. po Kr. Vypravuje o vytržení Báruchově až do pátého nebe. Spis, původně židovský, byl přepracován křesťany v podání řeckém a zkráceném staroslověnském.

Čtvrtá Ezdrášova [*Apokryfy] byla napsána podobně jako Zjevení Baruchovo po pádu Jerusalema r. 70 po Kr., ačkoli své vidění datuje 30 let po r. 586. Obsahuje sedm vidění, jimiž se snaží utěšiti ty, kteří zápasili s jobovskou otázkou, proč trpí nevinní a plesají bezbožní, poukazem na přicházející nový věk s příchodem Mesiášovým a návratem desíti severních kmenů do zaslíbené země. Věří, že lidé v tomto věku budou naplněni Duchem Božím, takže budou mluviti jazyky. Kniha končí zprávou, že Ezdráš, naplněn Duchem Božím, nadiktoval pěti písařům 24 kanonických knih, určených pro veřejnost, a 70 apokalyps, určených pro zasvěcence. Kniha vznikla krátce před r. 100 po Kr. Dochovala se v latině, syrštině, ethiopštině, arabštině, armenštině a j. jazycích, což dokazuje její oblíbenost ve všech starých církvích Předního Orientu.

Závěti dvanácti patriarchů je spis, uchovaný ve dvou řeckých versích, pak v podání armenském, staroslověnském a latinském s mnohými křesťanskými vložkami, jež však chybějí v armenském podání. Každý z dvanácti synů Jákobových tu vystupuje se svým životopisem a s naučením, jež z něho plynou pro potomky. Přitom jsou nejvíc vyznamenáváni Lévi a Juda. O Lévím se vypravuje, že byl vytržen až do sedmého nebe. Zdá se, že tu jde o synagogální kázání o praotcích z různých dob, zpracovaná v jeden celek kolem r. 70 po Kr., ve smyslu asketicko-pietistické zbožnosti, odvracející se od světa.

Sibylly, celkem 14 knih, z nichž se uchovalo 12, částečně původu židovského, částečně křesťanského, sebraných pod sběrné jméno orientální stařeny – věštkyně, přejaté i do věštní praxe současných Řeků. Židé prohlašovali Sibyllu za snachu Noemovu. Poněvadž pak podobné knihy s rozmanitými předpověďmi byly hojně čteny, staly se Sibylly dobrou propagační židovskou pomůckou k šíření monotheismu a víry v příchod Mesiáše. Proroctví jsou psána v řeckých hexametrech. Nejstarší části této knihy pocházejí z druhého stol. před Kr., nejmladší z prvního a druhého křesťanského století [zmínka o výbuchu Vesuvu r. 79 po Kr. a o nástupcích Hadrianových do r. 180 po Kr.]. Sbírka byla uzavřena v 6. stol. po Kr.

Ódy Šalomounovy, celkem 42 písní, připomínajících Žalmy. Jsou dochovány pouze v syrštině a v koptštině. Původně snad byly psány řecky. Badatelé tvrdí, že pocházejí z 2. stol. po Kr. Podle Sellina jsou to křesťansko-gnosticky přepracované gnostické písně židovské.

Vedle těchto nejdůležitějších pseudepigrafů jsou známy ještě jiné, na př. Knihy Adamovy, Závěť Abrahamova, Jobova, Mojžíšova, zjevení Eliášovo, Sofoniášovo, Ezechielovo a j. *Apokryfy.