Antiochové

Antiochové, panovníci syrští z rodu Seleukovců, kteří panovali v době mezi Starým a Novým Zákonem, takže jsou jmenováni pouze v apokryfních knihách [I. Makkabejských]. Pro život národa židovského měli však dalekosáhlý význam. Nejdůležitější z nich byli:

1. Antiochus III., Veliký

[223-187], otec Seleuka IV. a Antiocha IV. Epifana. Pokoušel se bezúspěšně vyrvati Palestinu z ruky Ptolemaia IV. r. 217. Pokus se mu zdařil až r. 198. R. 190 byl těžce poražen od Římanů u Magnesie, když se pokusil zasahovat do řecké oblasti, kterou Římané považovali za svou výhradní mocenskou sféru. Musel odstoupiti větší část Malé Asie.

2. Antiochus IV

Epifanes [175-164], který strávil 15 let jako rukojmí v Římě a nastoupil po svém bratru Seleukovi IV. Proslul svou náboženskou nesnášelivostí, která byla částí snahy zavést všude hellenistickou kulturu, řečtinu a jednotné státní náboženství. Prudkost tohoto úsilí se částečně vysvětlí snahou vnitřně upevnit stát po velkých pohromách, které utrpěl z ruky Římanů. Ještě r. 168 byl od Římanů těžce pokořen, když se pokusil zasahovat v ptolemajovském Egyptě. Odškodnění a zabezpečení hledal ve vnitřní konsolidaci své zbylé říše. Proto chtěl odstranit zvláštnosti židovské, překážející úplné hellenisaci státu. Vyloupil jerusalemský chrám, postavil sochu Jupiterovu ve svatyni svatých [„ohavnost zpuštění na místě svatém“ Dn 11,31; 12,11], pobořil zdi Jerusalema, nařídil obětovat vepře na oltáři Hospodinově, zakázal obřízku, zničil dosažitelné rukopisy SZ. Ne nadarmo jej Židé nazývali Epimanes [= šílený: Epifanes = osvícený, ano: zjevný, totiž: zjevené božstvo]. To vše vedlo ke vzpouře, kterou vedli Makkabejští. O jejich odboji, nakonec úspěšném také pro podporu se strany Říma, vypravuje I. kniha Makkabejská, napsaná hebrejsky mezi 105 a 63 př. Kr. a přeložená do řečtiny. *Makkabejští.

3. Antiochus V

Eupator [163-162], nezletilý syn Antiocha IV., který nastoupil po smrti otcově a panoval pouze dva roky za vedení otcova generála Lysiáše, jenž oblehl Jerusalem po vítězství nad Judou Makkabejským, ale byl nucen uzavřít mír se Židy, když se dověděl, že se blíží Filip, nevlastní bratr Antiocha IV., usilující sám o trůn. Trůnu se však zmocnil bratranec Eupatorův Demetrius Sóter [162-150 př. Kr.]. Antiochus Eupator a Lysiáš byli popraveni.

4. Antiochus VII.

[139-129] uzavřel smlouvu se Šimonem Makkabejským, po r. 142 za římské diplomatické podpory uznaným za samostatného vládce Judstva. Později však se pokusil tuto smlouvu zrušit. Jeho pokus o vyloupení chrámu jerusalemského byl zmařen Šimonovými syny Judou a Janem Hyrkánem. Po smrti Šimonově r. 135 však znovu oblehl Jerusalem a obnovil na čas nadvládu nad Judou. Říše Seleukovců stále slábla vnitřními zápasy i vnějšími neúspěchy. Konec jí učinili Římané [r. 55 př. Kr.].