Ohavnost

Ohavnost. *Ohava. *Mrzkost. Kral. tak překládají čtyři hebr. výrazy a jeden řecký [bdelygma]. Hebr. jsou: nejčastěji to‘ébá [Gn 43,32; Lv 18,20; Dt 14,3; Iz 1,13; v Gn 46,34 „mrzkost“], šekes [term. techn. pro zapovězená kulticky nečistá zvířata Lv 11,10-13.20.23.41. 42; Iz 66,17; „nečistý“ v Lv 7,21; „ohyzdný“ u Ez 8,10], šikkús [téměř vždy o modlářství [1Kr 11,5.7; Ez 5,11; Za 9,7]], piggúl [term. techn. pro obětní maso, jež nebylo snědeno v předepsané době Lv 7,18; 19,7; Ez 4,14].

Primitivní člověk měl přirozenou ošklivost a posvátnou hrůzu přede vším, co nějak souviselo s cizími kulty [Ex 8,26 sr. Dt 17,1] a neznámými silami. Egypťané na př. si ošklivili společné stolování s Izraelci [Gn 43,32] a pastýři stáda jim byli mrzkostí [Gn 46,34]. Izraelci měli v ohavnosti některé národy a vylučovali je ze své pospolitosti. O některých národech však je výslovně přikázáno, že je v ohavnosti míti nemají [Dt 23,7]. Zákaz některých zvířat jako nečistých souvisel původně patrně s tím, že tato zvířata byla předmětem pohanského kultu [Dt 14,3-20; Iz 66,17]. Tak se ponenáhlu výraz o. stal výrazem pro vše, co nějak souviselo s modlářstvím, a o. se stala souznačným jménem pro modlu [Dt 32,16n; Ez 5,9.11; 6,9]. Sloužiti cizím bohům = o. [Dt 13,13nn], jež musí být vyhlazena [Dt 20,17n] jako věc proklatá [propadlá Bohu], i s lidmi, kteří se jí dopouštějí [Dt 13,5.17; 17,4n]. To se týká zvláště kultických rytin [Dt 7,25n; 27,15 sr. Ex 20,4]. To, co je o-í, co se oškliví Hospodinu, musí mít v o-i i člověk, který má s Bohem smlouvu [Ezd 9,1.11.14; Ez 44,6n; Mal 2,11; Jr 8,7.12]. O. označuje tedy každou modlářskou praktiku [2Kr 21,2nn; 23,13; Ez 8,6-18]. „O. zpuštění“ [Dn 11,31 hebr. šikkús mešómém, pohrdlivé označení božstva ba'al šámajim = Pán nebe], „o. hubící“ [Dn 12,11], t. j. modla, která budí ošklivost a přináší zpustošení [sr. Dn 9,27] v člověku a je symbolem odporu proti kralování Božímu, byla vykládána ve vztahu k nařízení *Antiocha Epifana z r. 168 př. Kr., podle něhož byly zakázány denní oběti v jerusalemském chrámě a vnesen měděný oltář, na němž bylo obětováno Jupiterovi [Dn 11,31; 1Mak 1,54; 6,7; 2Mak 6,2]. Proroctví Dn se vztahuje ovšem na mesiášskou dobu [Dn 9,27] a na boj království Božího a jeho konečné vítězství.

O. jako modlářská bohoslužba byla spojena ovšem i s pohlavní nezřízeností, zvláště s kultickou prostitucí [Dt 23,18; Jr 13,27; Ez 16,16nn]. Pohlavní nezřízenost je mrzkostí a o-í Hospodinu [Lv 18,6-23]. Tak se ponenáhlu o. dostává do oblasti ethické [Př 6,16-19 sr. Dt 25,13-16; Jr 4,1n; Ez 11,18nn; Am 6,8; Ž 5,7; 119,163; sr. Jb 15,16, kde je o. opakem toho, co odpovídá zákonu Hospodinovu] a konečně i estetické [ošklivý, zoškliviti], a o-í je vše, co se protiví vkusu a mravní přirozenosti člověka [Př 8,7; 16,12; 13,19; 24,9; 29,27; sr. Dt 22,5] a ovšem především mravním požadavkům Božím [Př 3,32; 11,1.20; 12,22; 15,8n.26; 17,15; 21,27].

Mk 13,14 [= Mt 24,15] je citátem z Dn 12,11. Míněn je tu Antikrist [sr. 2Te 2,3n]. Ovšem, významná poznámka [patrně opisovačova] „Kdo čteš, rozuměj“ [Mt 24,15] měla asi politický smysl. Obyčejně se vykládá na císaře Caligulu, který r. 40 po Kr. nařídil postaviti svou sochu do jerusalemského chrámu. Jen smrt Caligulova tomu zabránila. Ale i 2Te 2,3n byla vztahována na římského císaře. – Podle Ř 2,22n nestačí mít pouze v o-i modly a přitom přestupovat Zákon Boží [sr. Tt 1,16]. Koflík o-í v Zj 17,4n je obrazem neřestí, spojených s pohanstvím. Ale do svatého města nevejde nic „působícího ohyzdnost“ [Zj 21,27 sr. 21,8, kde je užito v řečtině téhož výrazu, překládaného jinde „ohavnost“], t. j. žádné pohanství. – V jiném smyslu je užito o. u L 16,15, kde lidská pýcha a samospravedlnost je před Bohem o. Bohu se pyšní protiví a Bůh se protiví pyšným [sr. 1Pt 5,5].