Antiochie Syrská

Antiochie Syrská, jedno z 37 měst, které založil Seleukus Nikator [312-280 př. Kr.], bývalý vojevůdce *Alexandra Velikého a pojmenoval nejspíše po svém otci Antiochovi. V NZ jsou jmenována 4 jím založená města: Antiochie Syrská [Sk 11,19], Seleucie [Sk 13,4], Antiochie Pisidská [Sk 13,14] a Laodicea [Zj 3,14]. A. S. byla založena na levém břehu řeky Orontes asi 15 km od moře v úrodné kotlině, v níž se stýká pohoří Libanon na severu s horským pásmem Taurus na východě. Pro svou příznivou polohu [s přístavem Seleucií bylo spojeno řekou Orontes] na hlavní karavanní cestě do Babylonie, Persie a Indie vzrostlo již za Seleukovců na čilé obchodní město s velkou kolonií židovskou. Antiochové, nástupci Seleuka Nikatora, pečovali o to, aby se město stalo vážným soupeřem *Alexandrie jak stavbami, tak učeností. Za Antiocha I. zde žil slavný astronom Aratus; překládány byly učené spisy cizojazyčné do řečtiny. Za ostatních Antiochů byly vystavěny budovy senátu, chrám Jupiterův, socha Apollonova a veliké nymfaeum na břehu řeky. Skála nad městem byla tesána do podoby Charona, pověstného převozníka duší v podsvětí. Městem táhla 8 km dlouhá, široká a krytá třída, zdobená sloupořadím. Divadlo, vodovod v každém domě, lázně – to vše dávalo královskému sídlu Seleukovců [do r. 64 př. Kr.] vzhled velkoměsta, zvláště když císařové římští prvního až třetího století město znovu opevnili a prohlásili za město svobodné. S nádherou a leskem rozšířila se zde i nemravnost, zvláště ve spojení se smutně proslulým hájem Dafné [odtud byla A. někdy zvána Epidafné], kde byly svatyně Apollonova, Venušina a Isidina s množstvím lázní, divadel, hospod a tanečních místností. Toto místo bylo tak neblaze pověstné, že římským vojákům sem byl zakázán vstup pod trestem vyloučení z armády. Když římský básník Juvenal s povzdechem nad vzrůstající nemravností Říma pravil, že Orontes se vlil do Tibery, nemohl věru dáti Antiochii horší vysvědčení. Za římské vlády stala se A. hlavním městem provincie Sýrie. Sídlil tu místodržitel, jemuž byl později podřízen prokurátor Palestiny.

Do tohoto prostředí, na něž Židé, usazení tu od časů Seleukovců, neměli velkého vlivu, přišli křesťané na útěku před pronásledováním v Jerusalemě [po smrti Štěpánově]. Zde po prvé se soustavně obrátili s křesťanskou zvěstí k pohanům, kdežto dříve zvěstovali jen Židům [Sk 11,19-26]. Vznikl tak velký sbor, v mnohém směru podobně významný jako jerusalemský. Pracovali v něm také Barnabáš a Pavel. Antiochenský sbor se stal základnou rozsáhlého misijního úsilí [Sk 13,1-4; 15,33-41; 18,23]. Úspěch této misie v samém městě A. vzbudil obecnou pozornost, takže zde po prvé byli vyznavači Kristovi nazváni kristovci. Dodnes zde ukazují Pavlovu bránu jako vzpomínku na jeho působení zde, i na to, že odtud podnikl tři misijní cesty.

V A. se ve spojitosti s misií mezi pohany ustálilo a vžilo poznání, že pohanům v Krista Ježíše uvěřivším nemusí, ano nesmí být ukládán zákon Mojžíšův, zejména obřízka. Tato věc byla předmětem velkého duchovního zápasu s některými bratřími z Jerusalema, jak o tom čteme Sk 15 a Ga 2.

Později zde byl biskupem církevní otec Ignatius, jenž byl asi r. 115 v Římě umučen. Zde se narodil i Jan Chrysostomus čili Zlatoústý a j. Od r. 252-380 se v A-i konalo 10 důležitých církevních koncilů. Za arianských a jiných sporů [r. 360 na př. byli v A-i tři biskupové a tři sbory; biskupové se vzájemně potírali], za válečných zmatků a zemětřesení [r. 526 na př. zahynulo přes 100.000 lidí] město upadalo a k původnímu svému významu se už nepovzneslo.