Oltář

Oltář v nejstarších dobách nahrazoval pevné svatyně, jež se začaly stavět mnohem později. Ale ani stálé svatyně nebyly myslitelné bez o-e. Původně to bylo jen nápadné, nijak neupravené skalisko [Sd 13,19n a 6,20n] nebo velký balvan [1S 14,33], který byl kdysi považován za sídlo božstva. Byla-li na oltář vylita krev obětního zvířete, dostala se do styku s božstvem, a to stačilo. Neboť ve starověkých obětech šlo o to, poskytnouti božstvu životodárné látky, jíž nejvíce bylo právě v čerstvé krvi. Zavedení ohně na oltář je pozdějšího původu, kdy se už věřilo v nebeská božstva, jež přijímají oběť, vystupující v kouři do výše. Rovněž v pozdějších dobách býval stavěn oltář z několika neotesaných kamenů [neotesaný kámen byl pokládán za živý, nezraněný lidskou rukou] na místo původního oltáře z jednoduchého kamene [Gn 31,46; Ex 20,25]. Řekové a Římané mívali oltáře umělecky vypravené. Oltáře bývaly stavěny na posvátných místech, posvěcených zjevením božstva [Gn 12,7; 13,4.18; 22,9; 26,25; 35,1; Ex 17,15; 24,4; Sd 2,5].

Jiným typem oltáře byl kamenný stůl, jichž se zachovalo i u nás několik na Českomoravské vysočině. I zde rozhodoval názor o oběti jako o sycení božstva. Zajímavý je doklad ze Sd 13,19n a 6,20n. V Palestině bylo podobných oltářů nalezeno velké množství. Jiným druhem oltářů je oltář z hlíny [Ex 20,24], napodobující v miniatuře kopce, jež bývaly považovány za sídla božstev [Dt 12,2]. Někdy i prostá massébá [kamenný sloup] zastupovala o. Podle Iz 65,3 někteří navrátilci z Babylona obětovali podle babylonského zvyku na o-ích z cihel, což bylo Izraelcům zakázáno.

První oltář, o němž v bibli máme zprávu, je oltář Noemův, který vztyčil po vyjití z korábu [Gn 8,20].

V zákonodárství, připisovaném Mojžíšovi, je nařízen pro oběti ve stánku dvojí druh oltářů: pro oběti zápalné a pro kadidlo.

Oltář pro oběti zápalné ve stánku byl přenosný [Ex 27,1n; 38,1n]; měl tvar čtyřhranu 5 loket [2,62 m] dlouhého a širokého a 3 lokte [1,57 m] vysokého. Zhotoven byl z dříví setim, t. j. snad akátu. Potažen byl mědí. Uvnitř byl dutý [Ex 27,8], aby byl lehčí při přenášení. Teprve na místě byl vyplňován kameny a hlínou. Na čtyřech úhlech byly rohy [Ex 27,2], obložené rovněž mědí; k nim byly přivazovány oběti [Ž 118,27]. Při svěcení kněží [Ex 29,12] a při obětech za hřích [Lv 4,7n] byla krev obětí kropena na rohy oltáře. Rohy oltáře měly význam i jako místo útočištné při určitých druzích provinění [Ex 21,13n; 1Kr 1,51; 2,28]. Proč právě rohy oltáře měly takový význam, není dosud zcela jasno. Někteří se domnívají, že šlo původně o býčí rohy, což mohlo souviseti s dobou, kdy na o. byla kladena kůže obětovaného zvířete s hlavou i rohy, anebo s nějakým kultem plodnosti. Jiní mají za to, že tu jde o znázornění rohů srpku měsíčního, případně že jde o miniaturu masseby [posvátné sloupy]. Ovšem, Izrael měl zakázáno stavět masseby [Kral. obrazy, modly Lv 26,1; Dt 16,22; Mi 5,13]. Je příznačné, že o. chrámu Šalomounova těchto rohů neměl. Objevují se až ve vidění Ez 43,15.

Uvnitř oltáře byl rošt se čtyřmi měděnými kruhy, jimiž byly prostrkávány mědí potažené sochory pro přenášení oltáře [Ex 39,39]. Asi uprostřed výšky oltáře byl ochoz pro obětující kněze, vzniklý tím, že spodní polovina o. byla širší.

V chrámě Šalomounově byl oltář hodně větších rozměrů; byl také čtyřhranný, ale o 20 loktech [10,50 m] šíře a délky a 10 loktech [5,25 m] výše [2Pa 4,1]; lišil se také tím, že byl celý z mědi [1Kr 8,64; 2Pa 7,7]. K tomu oltáři vedly schody se třemi odpočívadly. Král Achas se nespokojil s tímto Šalomounovým o-em a dal postaviti podle vzoru damašského o. ještě větší [2Kr 16,10nn]. Chrám Zorobábelův měl o. z netesaných kamenů [1Mak 4,38.44], vysoký 4,43 m, široký a dlouhý 8,87 m. V Herodově chrámě byl o. z netesaných kamenů, vysoký 6,75 m, dlouhý a široký 22,50 m. Vystupovalo se k němu z jižní strany po mramorovém svahu. O o-i Ezechielově viz Ez 43,13-17.

Podle Lv 6,12-13 měl býti na oltáři udržován stálý oheň na znamení ustavičné bohoslužby.

Umístění oltáře před vchodem do svatyně mělo znázorňovat, že přístup k Bohu má jen hříšník očištěný obětí [Ex 40,29].

Oltář kadidlový, zvaný také zlatý oltář, na rozdíl od oltáře pro oběti zápalné [oltář měděný Ex 38,30], byl pro stánek úmluvy zhotoven rovněž z dříví „setim“ a potažen čistým zlatem. Jeho rozměry byly 1 loket [52,30 cm] zdéli a zšíři a 2 lokte [1,04 m] zvýši. Jako oltář zápalný měl rohy a kruhy [Ex 30,1-10] a byl postaven ve svatyni před oponou, „za kterou je truhla smlouvy“ [Ex 30,6]. Oltář kadidlový v chrámě Šalomounově byl z dříví cedrového a rovněž potažen zlatem [1Kr 7,48; 1Pa 28,18]. Oheň na tento o. byl přinášen z o-e zápalného. O zhotovení kadidla viz Ex 30,34.37. Tento o. symbolisoval modlitbu.

Tyto dva o-e byly jedinými oficiálními a stálými o-i [Dt 12,2.5-7]. Zmínili jsme se však také o jiných o-ích [Sd 2,1-5; 6,20-25; 13,15-23] mimo oficiální svatyni. Jozue vystavěl o. na hoře Hébal [Joz 8,30-35 sr. Dt 27,5-8], který byl na čas oltářem všeho Izraele. Zajímavá příhoda se vypravuje v Joz 22,10-34: Dva a půl kmenů izraelských postavilo nad Jordánem „o. veliký ku podivení“, avšak s výslovným připomenutím, že to není o. pro zápaly a oběti, nýbrž na připomínku duchovní příbuznosti s ostatním Izraelem. Také prorok Samuel vztyčil o. v Ráma a obětoval na různých místech [1S 7,9.17]. V 1Kr 3,2.4.15; 2Pa 1,3-6 výslovně čteme, že lid i král obětovali na výsostech. Podle Jb 1,5 se zdá, že o. byly zřizovány i v domácnostech. Vykopávky objevily značný počet takových o-ů. Po rozdělení říše čteme, že Eliáš obnovil na Karmélu starý o. Hospodinův [1Kr 18,30.32; 19,10]. Jeroboám ovšem vystavěl v Bethel vzdorosvatyni s novým o-em, což mu bylo vyčteno jako modlářství [1Kr 13,1-10]. V době náboženského úpadku se objevily také v ulicích jerusalemských o. tvoru nebeskému [Jr 44,17.21]. Podobné o-e byly zřizovány na střechách [Jr 19,13; 32,29 sr. 2Kr 23,10nn] a v údolí Hinnom [Jr 7,31; 19,1-13; 32,35]. Patrně po pádu Jerusalema, t. j. po r. 586, postavili Židé, bydlící v horním Egyptě v Elefantině, o. Hospodinu s chrámem, podobně jako to učinili později [ve 2. stol. př. Kr.] Židé v Leontopolis.

V NZ čteme o zápalném o-i u Mt 5,23n; 23,18nn.35; L 11,51; 1K 9,13 [Dt 18,1-3]; 10,18; Žd 7,13; Zj 11,1; o kadidlovém o-i v L 1,11; o jiných o-ích SZ kultu u Jk 2,21 [Gn 22,9n]; Ř 11,3; o o-i v nebeské svatyni ve Zj 6,9; 8,3.5; 9,13; 14,18 16,7; o o-i v přeneseném slova smyslu v Žd 13,10, kde se snad myslí na Večeři Páně, které se nemohou účastnit „služebníci stánku“, t. j. Židé.

Zákoníci ve své kasuistice, kterou se snažili uniknout závaznosti přísahy na oltář, pomáhali si tak, že ten, kdo při přísaze nemyslil na oběť na o-i, není povinen přísahu splnit, protože byla neúplná [Mt 23,18nn]. Ježíš odhaluje toto pokrytectví a ukazuje, že oběť je posvěcena právě tím, že leží na o-i, nikoli naopak, a že přísahat na o. je v každém případě závazné. O. je podle něho jedním z opisů jména Božího, takže přísahat na o. = přísahat při Bohu [sr. Mt 5,34nn]. – „Být účastníkem o-e“ [1K 10,18] je formule, kterou hellenističtí Židé opisovali jméno Boží a nejužší poměr k němu. Pavel této formule užívá, aby ukázal neslučitelnost účasti na Večeři Páně a na pohanské obětní modloslužbě.

Zvláštní představu o nebeském o-i má Zj 6,9. Pod ním jsou chovány duše spravedlivých učedníků v mimořádné blízkosti Boží, takže je pro ně konečná spása naprosto bezpečná a jistá.

Podle Sk 17,23 spatřil Pavel v Athénách „o. neznámému Bohu“. Nevíme, jak tento o. vypadal. Ale byly nalezeny votivní tabulky s podobnými nápisy v Řecku i v Malé Asii [Pergamu, viz obrázek na str. 47].