Makkabejští

Makkabejští nezasahují přímo do dějin Starého a NZ, ale tvoří důležitý článek v politickém vývoji národa po návratu z babylonského zajetí. Jméno M. je různě vykládáno. Může znamenat kladivo [hebr. makkébet, aram. makkábá], může však být také odvozena z počátečních písmen hebr. věty „Kdo podobný tobě mezi silnými, Hospodine?“ [Ex 15,11] nebo „Co je jako můj otec?“ nebo konečně „Připomínání Hospodina“ [Iz 62,6]. Jméno bylo dáno po prvé Judovi, třetímu z pěti synů kněze Matatiáše [Jan †160 př. Kr., Šimon †135, Juda †161, Eleazar †162, Jonatan †143], a přeneseno pak na celou jeho rodinu a všecky, kdo měli účast na osvobozovacích bojích. Jinak rodina Matatiášova měla jméno Hasmonovci po jednom z historicky nezjistitelných předků. Matatias z Modinu zahájil povstání proti Antiochovi IV. Epifanovi Syrskému, jenž z touhy po hellenisaci své říše postavil v chráme jerusalemském sochu Diovu a na oltáři Hospodinově dal obětovat vepře. Matatiáš zabil královského úředníka a Žida, jenž se hotovil obětovat podle Antiochova rozkazu, srovnal se zemí pohanský oltář a se svými pěti syny uprchl do hor, kde se k němu připojili jiní revolucionáři s celou řadou „zbožných“ [Chasidovci], předchůdců farizeů. Po jeho smrti se ujal vedení partyzánské války jeho syn Juda Makkabejský [167-161 př. Kr.], jenž porážel jednoho syrského generála za druhým, až se konečně v prosinci r. 165 př. Kr. opět zmocnil Jerusalema [kromě pevnosti, jež zůstala v rukou Syrských], znovu posvětil chrám [od té doby bylo každoročně slaveno „posvícení“ sr. J 10,22] a zařídil pravidelnou bohoslužbu. Když Juda r. 161 padl, ujal se vedení jeho bratr Jonatan [161-143 př. Kr.], jenž byl současně veleknězem. Jeho nejstarší bratr Jan byl zabit kmenem Jambriovců a krátce předtím mladší bratr Eleazar byl rozdrcen slonem, kterého zranil v boji. Za občanských nepokojů v Syrské říši uzavřel Jonatan smlouvu s Římany – už předtím Juda žádal Římany o pomoc, což rozhořčilo „zbožné“, kteří Judu opustili – a se Spartou; byl však úkladně zavražděn syrským generálem Tryphonem r. 143 př. Kr.

Vedení se ujal Šimon [143-135 př. Kr.], poslední z pozůstalých synů Matatiášových, Hyrkán se zmocnil vlády [135-105] a rozšířil svou zemi o území Idumejců, kteří tak splynuli s Židy. Po třicetileté úspěšné vládě nastoupil jeho neukázněný syn Aristobulus I. [105–104], schopný politik, jenž dovedl využít zmatků v Syrské říši. Za příslib spojenectví kandidát syrského trůnu Demetrius [II.] zaručil Židům nezávislost. Šimon dal razit mince se svým jménem. Byl také zvolen za nejvyššího kněze „na věky dokud nepovstane věrný prorok“. Velekněžství se tak stalo dědičnou funkcí v rodině Makkabejských. Šimon však byl se svými dvěma syny r. 135 zrádně zavražděn při hostině svým zetěm Ptolemaiem. Zbývající syn Jan, který uvěznil svou matku, jež podle poslední vůle Hyrkánovy měla vládnout, a svého bratra Antigona, kterého z počátku ustanovil svým spoluvládcem, zavraždil. Dal se nazývat králem a tak přeměnil „theokracii“ v království. Po roční vládě nastoupil jeho bratr Alexandr Jannaeus [104-76 př. Kr.], jenž se oženil s královnou-vdovou Alexandrou. Někteří SZ badatelé tvrdí, sotva právem, že jemu a jeho ženě byl věnován akrostichický Ž 2 [první písmena veršů tohoto žalmu prý dávají větu „Jannaeovi a jeho ženě“]. Jeho 27 letá vláda byla zmítána hádkami a občanskými válkami mezi přívrženci saduceů a farizeů, v nichž prý zahynulo na 50.000 Židů. Po něm vládla jeho velmi schopná vdova Alexandra [76-69 př. Kr.], jež si za rádce vybrala farizeje, zatím co saduceje pověřila správou pohraničních pevností. Jen její smrt zabránila občanské válce.

Její dva synové Hyrkán a Aristobulus se po její smrti svářili o vládu. Hyrkán byl už veleknězem za jejího života, energičtější Aristobulus však se zmocnil vlády politické [69-63 př. Kr.], ale v občanské válce, do níž zasáhl Idumejec Antipater za podpory arabského krále Aréty, Římané, kteří byli voláni na pomoc, sesadili po delších průtazích a bojích Aristobula, odvedli jej do zajetí v Římě, a slabošského Hyrkána jmenovali veleknězem bez titulu královského. Mnoho Židů bylo odvezeno do Říma, kde se stali zárodkem pozdější židovské čtvrti [r. 63 př. Kr]. Židovský stát se stal poplatníkem Říma. Hyrkán II. [63-42] byl slabým vládcem. Jeho rádcem však byl Antipater, jenž se stal prokurátorem judským, zatím co Hyrkán zastával funkci velekněžskou. Konečně však po smrti Aristobulova syna Antigona, jenž byl popraven r. 37, vsadili Římané korunu na hlavu Antipaterova syna *Heroda, jenž se oženil s Marianinou, překrásnou dcerou druhého syna Aristobulova, Alexandra. O všech těchto událostech vypravují t. zv. knihy Makkabejské. *Apokryfy.