Apokalyptika

Apokalyptika vyrostla z eschatologických nadějí lidu izraelského. Upíná se tudíž na konec tohoto věku, který zajde ve strašném soudu. Jen „ostatky“ budou zachovány. Styčných bodů s očekáváním SZ prorokuje mnoho, ale důležitější je zásadní rozdíl mezi Proroky a apokalyptickou literaturou. Ta spadá časově do období poexilního, kdy lid ztratil čistou věroučnou linii starozákonní. Působí tu různé vlivy východní, zčásti babylonská mythologie, zčásti perský dualismus – a později i řecká filosofie, jež všechny oddalovaly Hospodina z denního života, ponechávajíce mu místo jen na začátku dnů při tvoření světa a pak až jednou v budoucnu, při posledním soudu. Zatím co biblickému člověku byl Bůh blízký kdykoliv a kdekoli, je Židovstvo poexilní odkázáno stále víc na sebe samo. Bůh je vzdálen a člověk začíná spekulovat o jeho cestách. Věří v něho jako Stvořitele a ví, že přijde jednou jako Soudce. Ale nyní je skryt. Jak poznat jeho příchod? Jak se připraviti včas? Takovým vypočítáváním předznamenání na nebi [zatmění, padání hvězd a pod.] i na zemi [války, mor atd.] oplývají mnohé spisy židovské od 3. stol. př. Kr. [sr. *Pseudepigraf]. Ve SZ se jim blíží Daniel a částečně Ezechiel. V NZ k nim náleží *Zjevení Janovo. Jinak v prvotní církvi tento duch nepřevládal, protože nový věk vlastně už nastal příchodem Kristovým. Až teprve, když se jeho příští začalo oddalovat do neurčita, mohly se apokalyptické vidiny uchytit i v církvi. Novozákonní postoj k nim však je jasně odmítavý: „Neníť vaše věc znáti časy aneb příhodnosti časů, kteréž Otec v moci své položil“ [Sk 1,7]. Křesťan má být svědkem Páně [v. 8], ne svévolně chtít odhalovat tajemství Boží a zaměňovat pokornou poslušnost víry za všetečnou fantasii svých tužeb. Židovstvo tu svými apokalyptickými spekulacemi znamená odklon od biblické zvěsti, jež je stejná ve SZ i NZ.