Zjevení Janovo

Zjevení Janovo.

1. Ráz knihy

Je jedinou knihou prorockou v NZ. Patří k literatuře *apokalyptické v NZ zastoupena i kratšími oddíly Mt 24, Mk 13,2 Te 2. Tím je dána i její forma: sled obrazů, které jsou částečně řazeny do skupin. Přechody jsou mnohdy náhlé, některé rysy jsou jen volně načrtávány bez snahy o důsledné uspořádání. Ačkoliv je nesnadno zachytit stručně dějový postup Zj, je v něm hlavní nit zcela zřetelná. V následujícím obsahu se přidržujeme rozdělení Lohmeyerova (1926), které snad princip uspořádání podle čísla 7 někde přehání, avšak jako opora paměti je užitečné. Číslo [7] v závorce značí ty oddíly, kde text sám číslo 7 výslovně neuvádí. Podle tohoto dělení má Zj 7 souměrných částí [A-G], při čemž vlastní zjevení [D] je opět složeno ze sedmi částí [I-VII].

2. Obsah knihy

3. Materiál a zpracování

Jako i v jiných apokalypsách je v Zj obsaženo mnoho obrazů a dějů, které jsou dávným obecným majetkem starého Orientu, a jsou starší než SZ, avšak z velké části byly již zpracovány proroky SZ. Ve Zj není SZ citován doslova, avšak v každé téměř větě se ozývá. Pisatel Zj byl tak proniknut SZ výrazy, že se mu staly vlastním způsobem vyjadřování [srov. biblismus Komenského]. Mnohé představy jsou souběžné se židovskými apokalypsami z doby kolem narození Kristova, zvláště s těmi, které patrně pocházejí z okruhu essejského. Sotva však lze počítat s tím, že pisatel Zj upravil v duchu křesťanském nějakou starší židovskou apokalypsu. Různorodý materiál je zvládnut prorockým duchem a živou křesťanskou vírou a nadějí.

Výsledkem je jednotný sled monumentálních obrazů, které nejsou míněny jako alegorické představy, nýbrž nazírají zjevenou skutečnost. Sloh je jednotný a při vší tvrdosti řeckého výrazu mohutný. Je patrno, že řečtina sotva byla mateřštinou pisatelovou, znal však jistě hebrejsky [viz řecké výklady hebrejských jmen 2,14–15; 9,11]. I způsob uvádění SZ látek podle smyslu a nikoli podle řeckého překladu ukazuje na znatele hebrejské bible.

4. Zvěst Zj

Prorocká autorita knihy je několikrát jasně vyznačena [1,3; 22,6-10 a 18-19], obrací se v prvé řadě k maloasijským sborům, z nichž první byl efezský, avšak podobně jako u SZ proroků platí pro všechen lid Boží. Chce povzbudit sbory, kde již první nadšení vyvanulo a kde se již projevovala únava – vlažnost, roztržky, podléhání pohanským a gnostickým vlivům -, a kde naděje ve vítězný průchod království Božího byla potlačována pronásledováním a obavou z dalších útrap. Svědčí o vítězné moci Boží a Kristově, která přemůže všecka protivenství a nepřátelství.

Bůh jako svrchovaný vládce a Kristus – Beránek obětovaný, jenž je zároveň mesiášským vládcem [1,5] – stojí proti světu zcela nepřátelskému. I věrní Boží, kteří pocházejí ze všech národů [13,8], nejenom z Izraele, jsou vystaveni nepřátelství světa, které přemáhají trpělivou a oddanou vírou. Tím je dáno napětí mezi mocí Boží a silami nepřítele, jež se pak vybije v zápase posledních dní.

Síly zla, nepřátelé Boží, jsou líčeny starodávnými obrazy šelem, rohů a nevěstek, je však patrno, že jimi je míněn světovládný Řím, který v těchto dobách vystupoval ostře proti Židům [válka končící zničením Jerusalema v l. 66-70] i proti křesťanům: císař Nero dal mučit římské křesťany r. 64, císař Domitianus [81-96] ke konci své vlády zahájil prvé rozsáhlejší pronásledování křesťanů.

5. Doba vzniku

Již staré podání [Eirenaios koncem II. stol.] klade vznik Zj právě do posledních let Domitianových, tedy do doby kolem r. 95. Některé údaje snad by mohly ukazovat na situaci r. 70 [11,1-2; 17,10], avšak konečné zpracování někdy kolem r. 95 možná dosvědčuje i obrazné zachycení posloupnosti římských císařů [17,9-11]. Obyčejně je možno apokalyptické spisy datovat podle posledních historických událostí, které jsou v nich – ovšem ve formě proroctví do budoucnosti – ještě zachyceny.

6. Místo vzniku

Kniha sama se představuje jako vidění, které se udalo na ostrově *Patmu [1,9] při západním pobřeží Malé Asie nedaleko Efezu, nejvýznamnějšího střediska křesťanské církve v této oblasti. I určení listů [v kap. 2 a 3] maloasijským sborům to jasně ukazuje. Místem vzniku Zj je tedy oblast efezská.

7. Původce

Z knihy samotné se dovídáme jen jméno Jan [1,1.4.9; 22,8]. Označuje se jako služebník Kristův [1,1] a bratr [1,9], považuje se za proroka [viz odst. 4], jenž má vidění a slyšení ve vytržení ducha [1,10] a je povolán k své službě podobně jako proroci SZ [sr. Zj 1,20 s Iz 6, Jr 1, Ez 1]. Pobýval na Patmu „pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista“ [1,9]. Teprve kolem r. 200 byla tato slova vykládána, jako by tam byl ve vyhnanství, což však není nikterak jisté. V polovici II. stol. byl tento Jan ztotožněn s apoštolem Janem, synem Zebedeovým, jedním z dvanácti, avšak způsob, jakým Zj mluví o apoštolech [18,20; 21,14], tuto možnost vylučuje. Kolem r. 260 se v alexandrijské škole uplatňoval názor, že pisatel Zj Jan byl presbyterem sboru efezského. Je tedy patrno, že tyto starocírkevní tradice jsou nespolehlivé a že byly vyvozeny z biblických pramenů pozdě a ne zcela správně. Odpůrce sekty montanistů, kteří se dovolávali Zj, římský presbyter Gajus kolem r. 200 ve svém odporu proti Zj připisoval tuto knihu – ovšem zcela nesprávně a bez důvodu – heretiku Kerinthovi.

8. Janovský okruh v Efezu

Stará církevní tradice považuje Jana apoštola za autora evangelia, tří epištol i Zj. Mezi evangeliem a Zj jsou sice některé podobnosti [na př. důraz na „svědectví“], avšak rozdíly jazykové, slohové i obsahové jsou tak značné, že není možno je připsat jednomu původci. Lze spíše předpokládat, že vznikly ve společném duchovním prostředí, jež přijímalo podněty od náboženského společenství essejského, které bylo základnou i Janu Křtiteli. V Efezu byla skupina lidí pokřtěných křtem Janovým [Sk 19,1-3], která se po kázání Pavlově připojila k církvi křesťanské. V křesťanských sborech, kde působily tyto přímé i nepřímé vlivy essejské, vznikala vyjádření tohoto typu křesťanství, jež byla označena a spojena jménem Janovým [sr. Gyllenberg 1954]. Pro Efez je existence tohoto typu výslovně doložena. Způsob, jakým Zj vykládá SZ, je obdobný essejskému výkladu Abakuka, kde se tvrdí, že Bůh sice dal zjevení prorokům, ale nezjevil jim „vyplnění času“, to bylo dáno teprve onomu vykladači. Podobně Zj ukazuje pravý smysl SZ proroctví: Zj 11,4, sr. Za 4; Zj 20,8-9, sr. Ez 38-39.

9. Místo Zj v souboru Nového zákona

Do NZ bylo Zj zařazeno jako jediný představitel hojnější literatury apokalyptické [Zjevení Petrovo, Pastýř Hermův aj.], avšak se značnými obtížemi. Uznával je za svatou knihu Papias [kolem r. 150] a církevní otcové Eirenaios, Klemens Alexandrijský a Tertullianus [kolem r. 200]. Avšak jiní měli proti němu věcné výhrady jako proti prameni chiliasmu [Gajus, viz odst. 7]. Origenes a jeho žák Eusebios mu zřejmě nebyli nakloněni. Celkem v západní církvi se těšilo Zj větší úctě. Ve východní církvi bylo dlouho odmítáno, zvláště školou antiochijskou. Kolem r. 400 bylo Zj severoafrickými synodami definitivně přijato do kánonu biblického. Reformátoři Luther, Zwingli i Calvin měli proti němu též výhrady, avšak reformace kánon NZ ponechala beze změny.

Téměř ve všech rukopisech i vydáních NZ zaujímá Zj místo v pořadí poslední.

10. Pozdější výklady

Zj vyjadřuje mocně víru v konečné vítězství Boží a nabádá k trpělivosti. Proto bylo se zvláštní oblibou čteno a vykládáno v dobách protivenství pro křesťany. Avšak jako málokterá kniha biblická bylo vystaveno různému neporozumění: jednak byla příliš zdůrazňována a od celku víry odtrhována jeho eschatologie, což vedlo ke vzniku sekt, které pak často zacházely až za hranice křesťanství [montanisté koncem 2. stol. a mn. j.], jednak ho bylo zneužíváno k zcela nekřesťanskému hádání a věštění vytrháváním jednotlivostí bez přihlédnutí k celku [na př. různé výklady čísla *Šest set šedesát šest ve Zj 13,18].

Koncem středověku nacházela ve Zj oporu předreformační hnutí, zvláště lidová. Též husité vztahovali Zj na události současné: v rozsáhlém „Výkladu na Zjevenie Janovo“ od Jakoubka ze Stříbra je opět Babylonem a nevěstZjeviti-Zjevovati (se) kou Řím, tentokrát jako sídlo papežovo, a šelmou ryšavou císař Zikmund. I náboženská lidová hnutí v době předtoleranční se sílila touto knihou [písně o králi marokánském z vých. Čech a pod.]. Náboženská poesie a výtvarné umění nacházelo mnohou inspiraci v důrazných slovech a mohutných obrazech Zj [na př. píseň „Prospívej, prospívej“; Dürerovy obrazy k Apokalypse].

11. Význam

Zj není knihou věšteb o průběhu budoucích dějin, ani popisem událostí na konci světa a nebeské slávy, ani pouhým vyjádřením mimočasového duchovního jádra prastarých bájeslovných představ. Používá těchto představ tak, jak byly přetvořeny v dlouhé apokalyptické tradici, aby církev své doby – sklonku I. stol. po Kr. – napomenula i povzbudila zvěstí o blízkosti moci a soudu přicházejícího Ježíše Krista. Přitom kreslí mohutné obrazy některých základních typických zjevů a situací, s nimiž se vždy znovu setkáváme v dějinách církve i světa. Tímto vystižením významu jednání Božího v dějinách pokračuje v linii SZ proroků. Výslovněji než jiné NZ knihy ukazuje, že spasení přinášené Ježíšem Kristem se netýká toliko jednotlivé duše, nýbrž celé šíře lidského pospolitého, dějinného života. Proto je právem pokládána za prorockou knihu NZa, z níž církev všech dob může a má slyšet slovo napomenutí i potěšení pro své hříchy, úzkosti a úkoly.