Zjevení; zjeviti (se), zjevovati (se)

Zjevení; zjeviti (se), zjevovati (se)

1. Starý zákon

Tato slovní skupina bývá v SZ nejčastěji překladem hebr. gl-h, jehož původní význam je ‚obnažit‘, odhalit‘, někdy však také odvozenin kořenů jd-' [oznámit, 1S 22,6; Ž 51,8], nt-n [dát, Ez 16,57], ano i rv-m [povýšit, Ž 21,14], sm-ch [dát vzejít, Iz 43,19]. Žádné z těchto slov není vyhrazeno pro zjevovatelskou činnost Boží. Také člověk může odhalit své nitro, své úmysly [1S 20,13; Př 18,2; Jr 11,20; Jr 20,12 a j.], jindy se slova užívá o prozrazení neznámých okolností a skrytých věcí, ať k tomu dojde jakýmkoli způsobem [sr. Př. 26,26; Ez 16,57 a j.]. Zvláštním případem je použití kořene gl-h pro ‚obnažení ‘ země, t. j. pro odvedení jejího obyvatelstva do zajetí [2Kr 24,14; Iz 5,13; Iz 49,21 a mn. j.]. Největší význam mají arci výpovědi, v nichž se říká, že Bůh zjevil lidem svou bytost, svou pravdu, své pokyny, svou vůli. Tak se podle Gn 35,7 Jákobovi v Bethel zjevil Bůh, podle 1S 2,27 se Hospodin zjevil domu Eli [t. j. jeho kněžským praotcům] v Egyptě, podle 2S 7,27 Hospodin Davidovi zjevuje zaslíbení o vystavění a upevnění jeho domu, podle 1S 9,15 Samuelovi předem zjevuje příchod Saulův. Významné jsou výroky, podle nichž Hospodin zjevuje své tajemství nebo své slovo prorokům [1S 3,7, 1S 3,21; Am 3,7; Da 2,19.22.28.30.47; 10,1]. Další důležitou skupinu tvoří místa, kde se mluví o tom, že Hospodin zjevuje svou spravedlnost [Ž 98,2; Iz 56,1], svou slávu [Iz 40,5; Iz 66,5; Ez 39,21], svůj pokoj [Jr 33,6; Iz 32,17], své rámě [Iz 53,1; sr.Ž 71,18; Iz 52,10]. Zde se všude myslí na činy, jimiž Hospodin mocně zasahuje do života světa, aby svému lidu ukázal svou vůli a moc, svou přísnost i svou lásku. Výroků, v nichž se výslovně objevují výrazy zjevit [se] a pod., je v SZ poměrně málo. SZ však také mnoha jinými slovy a způsoby vyjadřuje vědomí, že Bůh není člověku samozřejmě přístupný a poznatelný a že proto jedinou možností poznat jej jest, aby on sám ze své vůle vystoupil ze Své skrytosti a dal člověku postihnout něco ze své bytosti a činnosti. Někdy se mluví dokonce o tom, že se Bůh lidem ukázal, takže ho *viděli anebo s ním aspoň mluvili tváří v tvář [Gn 18-19; Ex 33,17 – Ex 33,23; Nu 12,8; Iz 6 a j.], jindy čteme, že ho viděli ve *snu [Gn 28,12 a j.] nebo že přijali jeho vzkazy a ujištění o jeho přítomnosti skrze anděla [Gn 16,9; Gn 22,11; Ex 23,21 a j.]. Také losy [Joz 15,1, sr. Sd 1,1; 1S 28,6] nebo vytržení ducha bývají prostředkem zjevení Božího. Všecky tyto způsoby však jsou podrobovány prorocké kritice, která ukazuje jejich mnohoznačnost a nespolehlivost, založenou v tom, že se snadno stávají nástrojem lidské libovůle a náročnosti vůči samému Bohu [viz Vidění 4, Sen a dále Iz 23,27; Dt 13,2; Oz 4,12; Iz 8,19n aj.]. Zůstávají však dva základní způsoby pravého Božího zjevení – tytéž, které nám vynikly už při stručném rozboru významu slova gl-h atd.: Bůh se zjevuje slovem, které dává svým služebníkům prorokům [Am 3,7; Jr 23,16, Jr 23,25 – Jr 23,29, sr. Ex 4,10, Ex 4,12; Ex 20,1; Dt 34,10 a mn. j.]. Toto slovo se v podstatě opírá jen o vnitřní moc, jíž sevře mysl prorokovu a jíž si podmaňuje svědomí posluchačů [sr. Jr 20,7 – Jr 20,9; Iz 6; Am 7,14n a j.]. Za druhé se Hospodin zjevuje mocnými skutky, jimiž tvoří, vede, chrání, soudí i trestá svůj lid a jimiž v budoucnosti dovrší své milostivé úmysly [sr. Dt 11,7; 1Pa 16,8; Ž 46,9; Ž 66,5; Ž 103,7; Iz 12,4; Iz 28,21, Iz 28,29; Iz 32,17 a mn. j]. Tyto dvě podstatné stránky zjevení Božího navzájem úzce souvisí: slovo Boží nejen učí rozuměti skutkům Hospodinovým, nýbrž je jakožto slovo mocného rozkazu zároveň spolutvoří [sr. Jr 23,29], na druhé straně skutky Boží potvrzují pravdivost jeho slova [sr. Dt 18,22; Jr 28,15 – Jr 28,17]

2. Nový zákon

V NZ jsou slovy ‚zjeviti se‘, ‚zjevení‘ překládány hlavně odvozeniny dvou řeckých slov: apokalyptein – odhaliti a fanerún = učiniti zjevným. Je mezi nimi jen malý významový rozdíl, takže se jich do velké míry užívá záměnné. Někdy se jimi označuje jen odhalení nebo prozrazení lidských myšlenek, při čemž ovšem v pozadí bývá poukaz na Boží konečný soud, při němž se odhalí všecko skryté [Mt 10,26; L 2,35; J 3,21; 1K 3,13; 1K 14,25; Ef 5,13; i v 2K 7,12 jde o zjevení Pavlovy horlivosti před Bohem, ovšem v rámci jeho pozemského vztahu ke korintskému sboru]. Nejčastěji se však pojmem zjevení označuje eschatologický skutek Boží: příchod království Božího L 19,11 [zde je slovo anafainesthai, příbuzné s fanerún] zejména příchod Ježíše Krista [L 1,79n; L 2,32; J 1,31; 1Tm 3,16; Tt 1,3]. Zvláštní význam má zjevování vzkříšeného Pána jeho k tomu ustanoveným svědkům [J 21,1, sr. 14, 22; Sk 1,3]. Slovem zjevení a t. d. se nazývají také základní výsledky díla Kristova. Zjevena je v něm Boží spravedlnost bez zákona Ř 3,21, víra, k níž zákon ukazoval Ga 3,23, cesta ke svatyni Žd 9,8 [sr. v. 26]. V Ježíši Kristu je zjevena Boží láska 1J 4,9 a proto pravý život 1J 1,2, sr. 2K 4,10. Už v evangeliích se mluví o zjevení skryté bytosti Otcovy skrze Ježíše Krista Mt 11,25 – Mt 11,27, sr. J 2,11; J 14,21. Na druhé straně bylo Ježíšovo kristovství a synovství Šimonovi Petrovi zjeveno od Otce Mt 16,17. Podobně mluví Pavel o svém setkání se Vzkříšeným Ga 1,16 i o svých mimořádných duchovních zkušenostech 2K 12,1 jako o zjeveních Božích. Též jiným údům církve se ve shromážděních dostává zjevení, t. j. mimořádných projevů Ducha 1K 14,26, sr. 2,10; Ef 1,17. Také vedení Boží k hlubšímu a plnějšímu pochopení pravdy evangelia F 3,15 i pokyn Ducha jíti do Jerusalema Ga 2,2 [sr. Ef 3,3] může apoštol nazvati zjevením. V jednom místě mluví dokonce o tom, že se Bůh ve svém stvoření zjevil všem lidem [Ř 1,19n] –jenže lidé si toho nevážili a ve své neposlušnosti zmařili toto zjevení a zvrátili je v pošetilost pohanské modloslužby [Ř 1,21 – Ř 1,32]. Až posud jsme jednali o výrocích, kde se mluví o zjevení, které se již stalo, které je přítomné v Ježíši Kristu. Pojem ,zjevení, ‚zjevit se‘ bývá však v NZ zvlášť těsně spojován s očekávaným budoucím příchodem Ježíše Krista ke konečnému vítězství a soudu, takže se příslušná slova někdy stávají skoro ustálenými [technickými] výrazy pro tento druhý příchod [L 17,30; Ř 2,5; 1K 1,7; 2Te 1,7; 2Te 2,8; 1Tm 6,14; 1Pt 1,5, 1Pt 1,7, 1Pt 1,13]. Také o eschatologickém vystoupení antikristovského člověka hříchu se užívá téhož výrazu [2Te 2,3 – 2Te 2,8]. V NZ je tedy myšlenka zjevení zvlášť výrazně zaostřena na Boží jednání, jehož středem je postava a cesta Ježíše Krista. Z povahy věci plyne, že zjevením se nazývá také postižení a uchvácení tohoto díla Kristova ve víře, jež je darem Božím. Také jednotlivé pokyny Ducha i hlubší pochopení Boží moudrosti [1K 2,10] i postižení jeho tajemství [Zj 1,1] mohou být nazvány zjevením. Na posledním z těchto významů je založena základní myšlenka knihy *Zjevení Janovo. Ale ústřední náplní nz pojmu zjevení není prozrazení tajemných skutečností ani sdělení věroučných vět, nýbrž Boží svrchované milostivé jednání v Ježíši Kristu, jehož jest možno se uchopit jen oddanou, poslušnou a proto také chápavou osobní vírou.