Anděl

Úvod

Anděl [nebo anjel], z řeckého angelos = posel. Ve starém Řecku byl tímto slovem zván každý, kdo nesl nějaké poselství. Stál pod zvláštní ochranou bohů, protože byl jediným zprostředkovatelem styků mezi lidmi. Touto sakrální [posvátnou] ochranou byla dána nedotknutelnost poslů čili vyslanců. Byli také poslové nebeští. Mohli to být na př. i ptáci, ale zvláštním nebeským poslem byl bůh Hermes. Řekové však znali i posly z podsvětí. „Poslové“ byli tedy prostředkovatelé mezi božstvem a lidmi. Později, zvláště v době, kdy hellenismus podléhal vlivům židovsko-křesťanským, nabývalo slovo angelos speciálního, technického významu „anděl“. U Filona [*Alexandrie] bývá a. ztotožňován s Logem [Slovem].

1. Starý Zákon

Hebr. mal'ak může znamenat jak lidského posla, tak bytost nadlidskou. Ve starších oddílech SZ nebyla angelologie [nauka a představy o andělích] ještě vyvinuta. Proroci [Iz 44,26; 2Pa 36,15n] a kněží [Mal 2,7] jsou v hebr. označováni týmž slovem jako anděl. Někde jsou překladači na rozpacích, mají-li číst „posel“ nebo „anděl“. Ve starších SZ oddílech vystupují a-é jako lidé [muži bez křídel, Gn 18,2; 19,1; Joz 5,13; Sd 6,11n; 13,3-6]; mluví jako lidé [1Kr 19,5], mají lidské vlastnosti: jedí [Gn 18,8], bojují [Gn 32,1n], trpí nedokonalostmi [Jb 4,18]. Na druhé straně se však mohou státi neviditelnými [2Kr 6,17] a mohou létati [Iz 6,6]. Jsou ovšem často označováni i jinými jmény než a.: synové Boží [Gn 6,2.4 t. j. božské bytosti], synové silných [Ž 89,7], velikomocní [Ž 29,1], strážní [Iz 62,6] a p. Ke staré tradici patří i představa, že Bůh je obklopen zástupem nebeských bytostí [1Kr 22,19; Jb 1,6]. Nikde však nemají tyto bytosti nějakou samostatnou funkci vedle Boha, nikde jim není prokazována božská úcta. Podle SZ zjevení má člověk co činiti s Bohem, jenom s Bohem. Víra v naprostou jedinečnost Boží zatlačila anděly do oblasti pomocných služeb: vedou člověka [Gn 24,7.40] i celý národ [Ex 23,20.23], zvláště však proroky [1Kr 13,18; 19,5n; 2Kr 1,3.15], provádějí Boží soudy na lidech [2S 24,16-17; 2Kr 19,35] a ochraňují lidi [Gn 19,15n].

V knihách, které byly napsány v době zajetí babylonského a hlavně po něm, jsou andělé prostředníky mezi Bohem a člověkem. Boží naprostá transcendence [nadsvětnost], jež se v zajetí stala hlavním článkem theologie, nutně vedla k těmto prostředníkům, neměl-li se theismus zvrhnouti nadobro v deismus. Hlavním úkolem těchto prostředníků bylo vykládati božská vidění. U Joba je jim přisuzována svatost [Jb 5,1; 15,15; Ž 89,6.8; Za 14,5; Dn 8,13], ale jen v poměru k lidem, nikoli v poměru k Bohu [Jb 4,18; 15,15]. Byli svědky stvoření [Jb 38,7], jsou přímluvci u Boha [Jb 33,23], přistupují k umírajícím [Jb 33,22]. Je však zajímavé, že v t. zv. kněžském kodexu [*Pentateuch] není o andělích zmínka. Rovněž u Ezechiele se ani jednou nevyskytuje jméno a. Všude je nahrazeno jinými jmény [„duch“ Ez 2,2; 3,12n; 11,5n; „muž“ Ez 40,3n; 9,11]. Zdá se, že tu Ezechiel ještě zápasí o přiléhavý theologický výraz [Bič 11,261]. U Daniele mají andělé už jména Michal [10,13; 12,1] a Gabriel [8,16]; andělé jsou rozděleni v různé třídy, vyšší a nižší. Bezprostředně pod Bohem stojí archanděl; Michal je ochranným a-em Izraelovým, ale i jiní národové mají své ochranné a-y [Dn 10,13.20]. Jsou také a-é strážní [Kral: hlásní Dn 4,10. 14.20 sr Mt 18,10] a počet a-ů, obklopujících Boží trůn, jde do statisíců [Dn 7,10].

V době Ježíšově racionalističtí saduceové popírali víru v a-y [Sk 23,8] a josephus Flavius, který existenci a-ů nepopírá, vykládá někdy SZ zmínky o a-ích tak, že šlo o vidění ve snu. Ale apokalyptikové tehdejší doby a Essenští měli pevně vybudovanou angelologii. Rabíni však dbali pečlivě o to, aby nebyl setřen rozdíl mezi Bohem a a-y. Jsou jim pouhým stvořením a Bůh denně tvoří nové. Spravedliví stojí dokonce výš než andělé. V jerus. Talmudu [Berakot] se praví výslovně: „Přijde-li na člověka tíseň, nemá vzývat ani Michala ani Gabriela, ale Mne má vzývat a Já mu odpovím“. Ale skutečnost, že tato věta musela být napsána, svědčí o tom, že lidová zbožnost, živená judaistickou angelologií, nebezpečně narušovala přísný monotheismus.

Jediným přesněji vymezeným pojmem SZ angelologie je „a. Hospodinův“ [hebr. mal'ak Jahve]. Podle starších představ a. Boží [Hospodinův] je dobrotivý, nápomocný posel Boží [2S 14,17.20; 1S 29,9], na něhož se lze s důvěrou ve všem spolehnout [2S 19,27]. Poráží Izraelova nepřítele [2Kr 19,35], pomáhá Eliášovi [1Kr 19,7], staví se v cestu Balámovi [Nu 22,22], ochraňuje Izraelce u Rudého moře [Ex 14,19], doprovází národ [Ex 23,20] a j. V pozdějších theol. představách má sice a. Hospodinův také ještě za úkol působiti v zájmu Izraelovu [Za 1,12; 3,2; 12,8], ale není už poslem jako ostatní andělské bytosti, ale výslovným orgánem zvláštního poměru milosti Boží vůči Izraelovi, jenž souvisí se smlouvou na Sinai; je zosobněnou pomocí Hospodinovou Izraelovi [až na jedinou výjimku v 2S 24,17]. Tento a. Hospodinův může být nazván zpřítomněním, v němž se Bůh svému lidu zjevuje. Toto rozpoznání vedlo Justina, Irenaea, Tertulliana a Cypriana k tomu, aby a. Hospodinova pokládali za ztělesnění Boží mezi lidmi, téže podstaty s Bohem a přece rozdílné [Logos, druhá osoba božská].

Pozoruhodné je, jak na některých místech se mluví brzy o a. Hospodinově, brzy o Hospodinu [Bohu] samém, a to tak, že nelze postihnouti rozdíl mezi a. Hospodinovým a Hospodinem. Čtenáři je zřejmé, že a. Hospodinův a Hospodin jsou touže bytostí [Gn 16,7n; 21,17nn; 22,11nn; Ex 3,2nn; Sd 2,1nn]. Zvláštnost spočívá v tom, že o Bohu [Hospodinu] se mluví přímo, pokud je popisováno jeho vidění, slyšení a p. [Bůh slyšel hlas dítěte… Bůh otevřel její očí… Bůh byl s dítětem Gn 21,17.19.20], jakmile však má Bůh vstoupiti do oblasti člověkova vnímání, mluví se o a. Hospodinovu [„a. s nebe zavolal…“ Gn 21,17]. Podle některých badatelů původní znění těchto vypravování mluvilo bez váhání o přímém zjevení Božím. Pozdější upravovatelé textu, kteří vyznávali naprostou nadsvětnost [transcendenci] Boží, vsunuli a. Hospodinova, aby tato nadsvětnost a nepřibližitelnost Boží nebyla porušena a hříšný člověk nebyl zničen [sr Ex 33,2.5]. Je tedy a. Hospodinův orgánem Boží záchovné činnosti, jež souvisí s Boží smlouvou [sr. Mal 3,1 „a. smlouvy“]. Bůh zahaluje svou svatost a dává lidu svého prostředníka [TWz NT, heslo angelos].

2. Nový Zákon

a) Ježíš a evangelia

Jestliže Mt 11,10 par. označuje Jana Křtitele za „a. před tváří Boží“, má tímto citátem z Mal 3,1n, sr. Ex 23,20 na mysli úkol Janův zvěstovati a připraviti příchod Mesiáše, nikoli nadzemskou povahu jeho bytosti. Slova a. je tu tedy užito v podstatě v obecném významu „posel“. V jiných výrocích Ježíšových se však slovem a. podobně jako v soudobém Židovstvu rozumí nadzemská bytost. Existenci a., jejich přebývání v nebi [Mt 18,10], jejich nadřazenost lidem a vyňatost z rozdělení na pohlaví [Mt 22,30], jejich velký počet [Mt 26,53], jejich účast zejména při příchodu království Božího [Mt 16,27; 24,31; Mk 13,27; srov. Mk 14,62; L 9,26; 12,8n] se v evangeliích jakoby samozřejmě předpokládá. Připomíná se ovšem, že jejich vědění není neomezené [Mk 13,32], a zvláštní „andělé“ se přičítají i ďáblu [Mt 25,41].

Základní důležitost však má skutečnost, že andělé v evangeliích nejsou samostatným předmětem zvěsti ani dokonce spekulací, jaké dobře známe z židovské apokalyptiky. Andělé se jakožto poslové z Božího světa objevují zejména na hranicích pozemského zjevu a života Ježíšova: při jeho zrození [L 2,9nn], pokušení [Mk 1,13 Mt 4,11], zápasu v Getsemane [L 22,43], vzkříšení [Mk 16,5; Mt 28,2]. Přítomnost andělů tedy zvěstuje, že Ježíš ve své osobě přináší království Boží, že svým původem, určením, dílem nepatří jen do světa pozemské historie. Na anděly se proto neklade žádný zvláštní důraz: Ježíšova přítomnost a sláva je zatlačuje do pozadí.

b) Andělé ve Skutcích

Ve Sk vystupují andělé častěji než v dobách tělesného pobytu Ježíšova mezi lidmi [5,19; 10,3; 12,8; 8,26; 27,23-24]. Zdá se také, že v té době bylo rozlišováno mezi a. a duchem [Sk 23,8-9]. Andělé jednají ve prospěch apoštolů [12,15 ochranný a., jehož hlas i podoba připomíná toho, kterého chrání], a vyřizují vůli Boží a Kristovu anebo trestají nepřítele církve [12,23]. Ale i zde ustupuje a. před Pánem [18,9]. Tomu však nelze rozumět tak, že by Kristus byl andělskou bytostí, byť vyššího řádu. Kristus je Synem a má docela jiné postavení než a. [Mk 13,32].

c) Andělé podle Pavla

Podle Pavla je tvůrcem a-ů Kristus [Ko 1,16]; mají sice zájem o lidský život [1K 4,9; 11,10; Ř 8,38; 1Tm 5,21], ale Bůh nepotřebuje a-ů k vyřizování svého poselství lidem a jejich účast na vydání Zákona je činí relativně méněcennými ve srovnání s tím, co vykonal Kristus [Ga 3,19; sr Žd 2,2]. Podobně podle 1Pt 1,12 andělům není dáno uzříti to, co je připraveno věřícím v Krista. V Ko 2,18 se mluví přímo proti uctívání andělů [„náboženství andělské“]. Je to polemika proti gnostickému učení o andělích, jež vedlo k jejich uctívání. Podle 1K 11,10 má mít žena „obestření na hlavě pro anděly“. Někteří vykladači tohoto nejasného výroku mají za to, že ochranní andělé jsou strážci starých dobrých zvyků a vkusu, jiní, že tu apoštol má na mysli zlé, nástrahy připravující anděly.

d) Andělé v Židům a Zjevení

V ep. k Židům [1,14] a ve Zjevení Jana se mluví o andělích podobně jako ve SZ. Jsou to služební duchové [Zj 19,10] těch, kteří mají svědectví Ježíšovo. Zvláštní zmínky zasluhují a-é sedmi církví [Zj 1,20; 2-3 kap.]. Někteří vykladači se domnívají, že tu jde o biskupy a presbytery nebo dokonce o posly sborů nebo předčitatele [„blahoslavený, kdož čte“ Zj 1,3] církve. Jiní zase mají za to, že jsou míněny nebeské bytosti, zvláštní ochránci sborů [Dn 12,1 mluví o nebeském zastánci lidu Božího]. Jiní konečně tvrdí, že jde o zosobnění [personifikaci] sborů, nikoli o skutečné bytosti, stejně jako sedm hvězd [2,1] a svícnů je pouhý obraz a symbol sborů a sborových správců.

3. Padlí andělé

V 2Pt 2,4 se naznačuje, že prohřešivší se andělé byli Bohem strženi do žaláře, kde jsou chováni ke dni odsouzení. Patrně se tu myslí na pád andělů, k němuž snad došlo při pádu prarodičů anebo při příběhu, zaznamenaném Gn 6,1-4, který byl v židovství často vykládán za pád andělů. Ve Zj 12,7-9 se mluví o svržení ďábla a všech jeho a-ů a v 1K 6,3 připomíná Pavel, že křesťané budou soudit také a-y [sr. Iz 24,21n].

4. Náboženské ocenění

Víra v a-y není význačným rysem křesťanství. Vyskytuje se i v pohanství, a to v míře rozsáhlé tam, kde jde o znázornění nadzemské vznešenosti a moci Boží, jež se ne vyčerpává pouze ve světě přirozeném a lidském, ale má nekonečné možnosti i v jiných světech. Pro křesťany ovšem blízkost Boží zprostředkují nikoli a-é, nýbrž Kristus a shromáždění věřících. Ap. Pavel nepopírá jejich existenci. Záleží mu však na tom, aby vyzdvihl slávu Kristovu a jeho plné a konečné přemožení i jejich vlivu [1K 15,24; Ř 8,38].