Pentateuch

Pentateuch [Pět knih Mojžíšových]. Pentateuch je řecké slovo, které značí česky „Pětidílka“. Židé nazývají tyto knihy názvem, jenž by se dal přeložit „Pět pětinek Zákona“. Častěji však užívají výrazu „tóra“, t. j. Zákon, nebo „Zákon Mojžíšův“. Tohoto výrazu je použito v užším smyslu již ve SZ [2Kr 14,6; 2Pa 30,16; Ezd 10,3; Neh 8,3], zatím co v knize Dn [9,11.13] značí tento výraz již souhrn těchto pěti knih. I NZ mluví o Zákoně, při čemž míní Pentateuch [Mt 5,17]. Výraz „kniha Mojžíšova“ se též několikrát vyskytuje: 2Pa 25,4; 35,12; Ezd 6,18; Neh 13,1, v Mk 12,26 je takto uveden citát z Ex.

Dělení na pět částí je již z doby před přeložením SZ do řečtiny [LXX], tedy před 3. stol. př. Kr. Židé označují tyto části vždy začátečním slovem té které knihy: 1. Bᵉréšít, 2. Šᵉmót, 3. Vajjikrá, 4. Bammidbár [nebo vajjᵉdabbér]. 5. Dᵉbárím. Nám jsou však běžnější názvy převzaté prostřednictvím latiny z řečtiny: 1. Genesis [Gn – Stvoření], 2. Exodus [Ex – Vyjití], 3. Leviticus [Lv – Kniha levitská], 4. Arithmoi – Numeri [Nu – Sčítání, čísla], 5. Deuteronomium [Dt – Opakování Zákona].

P. obsahuje souvislé dějové pásmo, které je však přerušováno někdy velmi rozsáhlými vložkami rázu zákonodárného, po př. bohoslužebného.

Přehled obsahu

Dějiny bádání o pramenech

Ačkoliv SZ sám nikde neříká výslovně, že celý soubor Pěti knih Zákona byl napsán Mojžíšem, přece jen židovští staří autoři Filon Alexandrinský a Josephus Flavius tvrdí, že celý P. byl napsán Mojžíšem. Talmud s tím souhlasí, avšak posledních osm veršů o smrti Mojžíšově prý napsal Jozue. Toto židovské podání o P. jako jednotném díle, které Mojžíš sám napsal, bylo pak převzato i křesťanskou církví.

Avšak již židovští vykladači 11. a 12. stol., Izák z Toleda, Šelómó Jischákí a Ibn Ezra, podle různých míst zcela oprávněně soudili, že tyto knihy celé Mojžíš napsat nemohl [Gn 36,31-39; Gn 12,6; Dt 1,1 a j.]. Podobně Karlstadt, reformátor v 16. stol., soudil podle slohu, že tato kniha není původu jednotného. Vynikající filosofové 17. stol. Hobbes a Spinoza vyslovili též oprávněné pochybnosti o uvedeném židovsko-křesťanském podání.

Hildesheimský evangelický farář Witter již r. 1711 přišel na to, že Gn je složena nejméně ze dvou různých „pramenů“, které užívají různých jmen Božích, avšak teprve když o této otázce uveřejnil pojednání r. 1753 Jean Astruc, lékař Ludvíka XIV., ujalo se toto rozlišení i mezi theology, kteří ho pak použili velmi platně k rozboru těchto knih. Astruc sám, jakož i němečtí starozákonníci konce 18. stol. Eichhorn a Ilgen, měl za to, že zde bylo použito několika starších psaných dokumentů, zatím co o málo pozdější badatelé Angličan Geddes a Němec Vater měli za to, že jádrem P. byly zákony, a ostatní vyprávění se postupně kolem nich seskupila. V 1. polovici minulého století soudili Ewald, Bleek a j., že podkladem P. byl jeden základní spis, který byl doplněn z druhého rovnoběžného spisu a rozhojněn o další dodatky. V polovici minulého století byla zase obnovena theorie o „dokumentech“, které byly jako celky pojaty a zařazeny do P.

Na základě těchto prací a názorů byla pak vypracována theorie, která se spojuje se jménem německého profesora theologie a pak semitské filologie Julia Wellhausena [1844-1918], avšak jako jeho předchůdci si zaslouží býti uvedeni Alsasan Reuss, Němec Graf a Holanďan Kuenen. Wellhausen však shrnul jejich přípravné práce ve svých spisech o komposici Hexateuchu [t. j. P. a kniha Joz] a o dějinách Izraele. Podle Wellhausena byly čtyři veliké „prameny“, z nichž se pak sestavil P.: t. zv. Jahvista asi z 9.-8. stol. př. Kr., t. zv. Elohista z 8.-7. stol. př. Kr., Deuteronomium v užším slova smyslu z r. 622 př. Kr., a t. zv. Kněžský kodex z doby zajetí babylonského nebo po něm. Toto datování bylo umožněno tím, že již r. 1805 de Wette zjistil, že předpisy o sjednocení bohoslužby v Dt souhlasí s reformou krále Joziáše [2Kr 22-23], a tak mohl právem předpokládati, že ona kniha nalezená při opravě chrámu byl právě základ naší knihy Dt [kap. 1-30], po př. jen zákony v nich obsažené. Wellhausen dovedl toto pojetí podat způsobem myšlenkově i slohově velmi přesvědčivým, takže téměř všichni SZ badatelé ho následovali a dále rozvíjeli jeho theorii.

Koncem minulého století zahájil berlínský profesor Gunkel zkoumání jednotlivých slovesných druhů, písní, prorockých výroků, zákonů, vyprávění a pod., avšak vše to konal na půdě uvedené theorie o čtyřech „pramenech“. Jiní pokračovatelé zase se pokoušeli uvnitř jednotlivých „pramenů“ najíti dvojí rovnoběžná pásma.

Ovšem i proti této theorii byly a jsou vyslovovány námitky se strany učenců jak konservativních, kteří usilují udržeti staré podání o tom, že Mojžíš byl autorem těchto knih – k nim patří i český katolický bohoslovec Šanda: Mojžíš prý Gn napsal sám, ostatní čtyři knihy nadiktoval Jozuovi -, tak i tradicí nevázaných. Někteří třeba popírají, že by byl t. zv. Elohista samostatným „pramenem“, jiní podávají jiné literární theorie, někteří, jako Holanďan Eerdmans a prof. jerusalemské university Gassuto, popírají možnost užíti rozličných jmen Božích jako hlediska pro rozlišení „pramenů“. A konečně skandinávská škola SZ přináší mnohá nová hlediska, ovšem nedovedla dosud podat vypracovanou theorii, která by mohla theorii Wellhausenovskou nahradit. Kodaňský filolog Pedersen poskytl cenné podněty, které mohou rozlišit části původně izraelské od částí rázu již hodně kananejského, uppsalský theolog Engnel po jeho příkladu zdůrazňuje též význam ústního podání vyprávění i zákonů, avšak jeho vývody mnohdy jdou příliš daleko.

I čeští evangeličtí badatelé o SZ profesoři Daněk a Bič [III.181nn] vyslovili své námitky proti theorii o čtyřech „pramenech“ P. Avšak převážná většina SZ badatelů Wellhausenovy theorie v různé úpravě dosud používá jako základu, i když v jednotlivostech má výhrady. Zastánci i odpůrci této theorie zdůrazňují v poslední době náboženskou motivaci, kultovou tradici i anonymitu SZ literatury, což jsou veličiny jiného rázu a nelze jich použít pro řešení literární otázky o existenci t. zv. pramenů. Bude tedy s prospěchem, když český písmák pozná tuto theorii důkladněji.

Theorie o „pramenech“ P-u není jen nějakým chvilkovým nápadem, je to výsledek dvou století pilné a důmyslné práce filologické a theologické. Některé jednotlivosti jsou a mohou být právem kritisovány, avšak ten, kdo by chtěl celou theorii popřít, musí místo ní podat nějakou celkovou lepší, a nelze říci, že by se to doposud někomu podařilo, naopak, zdá se, že další zkoumání spíše onu theorii v jejích základech posiluje.

Každý čtenář bible si může povšimnouti, že některá vyprávění se s malými obměnami opakují: na př. Abraham v Egyptě Gn 12,10-20 a v Geraru Gn 20,1-18, Izák v Geraru Gn 26,1-11. Nebo na př. v Gn 6,19 je psáno, že Noé vzal do archy po jednom páru od každého druhu zvířat, zatím co o něco dále [7,2] čteme, že vzal od zvířat čistých po sedmi párech a od nečistých po jednom páru. Nebo v Gn 37,25 se vypráví, že Josef byl prodán Izmaelitským, zatím co podle v. 28 byl vzat z cisterny Madiánskými. Vyprávění o stvoření v Gn 1,1-2,4 je jiného rázu než souběžné vyprávění v Gn 2,4-25. Takovéto zjevy vedly ke zkoumání příčin, a tu se zjistilo, že v některých oddílech Gn a Ex 1-5 je Bůh jmenován Jahvé, což překládáme do češtiny Hospodin, zatím co v jiných oddílech je jmenován ’Elóhím, což značí Bůh. Vysvětlení je podáno přímo v SZ: viz Gn 4,26; Ex 3,15; 6,3. [Že byly určité důvody, proč se někdy používalo toho jména Božího a jindy zas jiného, je patrno i ze srovnání Ž 14 s 53, viz v. 5-7]. T. zv. Kněžský kodex užívá do Gn 17 výrazu Bůh, do Ex 6 [Bůh] Všemohoucí, a nadále pak Hospodin.

V jedné části se pro horu, kde dostal Mojžíš Zákon, užívá názvu Sinai, kdežto jinde je nazývána Oréb, v odpovídajících místech jsou pohanští obyvatelé Palestiny nazýváni Kananejští, zatím co jinde se užívá pro ně názvu Amorejští. Různé části mají i různé názvy na př. pro otrokyni, pro výraz „uzavříti smlouvu“ a pod. Takových jazykových odlišností, které však se navzájem sdružují, jsou stovky.

Zatím co v některých částech – v t. zv. Kněžském kodexu – je slavnostní, poněkud jednotvárný sloh, časté výpočty, rodokmeny a pod., t. zv. Jahvistický „pramen“ vypráví velmi živým a názorným způsobem.

Ruku v ruce s těmito jazykovými a slohovými rozdíly jdou i rozdíly obsahové, náboženské, bohoslužebné a mravní. Ve vyprávění o Agar je dvojí míra vzdálenosti mezi Bohem a člověkem: v Gn 16,4-14 sestoupí Boží anděl na zem, zatím co podle 21,8-21 Agar slyší jen Boží hlas s nebe. Zatím co vyprávění o Abrahamovi v Egyptě [Gn 12] nikterak se nepozastavuje nad Abrahamovým jednáním, souběžné vyprávění [Gn 20] již Abrahama omlouvá: on nelhal, neboť skutečně byla Sára jeho poloviční sestra [v. 12]. Zvláště výrazné bohoslužebné motivy vidíme v Dt, které žádá naprosté soustředění bohoslužby na jedno místo. T. zv. Kněžský kodex veškeru bohoslužbu odvozuje od Mojžíše, oběti byly možné až teprve, když skrze něho se dostalo Izraeli poučení o nich [Lv 9 a dále]. Proto také tento „pramen“ neuznává oběti v době před Mojžíšem, a tudíž také ne rozdíl mezi živočichy čistými, které je možno obětovat, a nečistými [sr. Gn 6,19 podle tohoto „pramene“ s Gn 7,2].

Z uvedeného přehledu je patrno, že různé theorie o vzniku P. různě kladly důraz buď na souvislé nitě vyprávění, nebo na zlomkovitost součástí, avšak je přece jasno, že lze zřetelně rozeznat v podstatě čtyři výrazné a od sebe odlišné „prameny“. Patrně si je nemůžeme představovat každý z nich jako souvislé knihy, jež pak redaktoři sestavovali. Avšak nebylo by asi též výstižné, nazývat je vrstvami, neboť toto slovo budí představu nějakých vodorovných celků, které se postupně na sebe ukládají. Uvedené čtyři základní „prameny“ vznikly sice v různé době, avšak byly souběžně tradovány a zpracovávány. Konečná redakce je spojila tak, aby se ze žádného žádná cenná část neztratila. [Podobně jsou zpracovávány t. zv. harmonie čtyř evangelií, počínaje Tatianovým Diatessarónem z 2. stol. přes harmonii Komenského až do nynější doby].

Uvedené „prameny“ byly patrně dlouhou dobu tradovány ústně, a teprve později písemně zachyceny. Avšak ústní tradice ve starověku, kdy lidé tolik nespoléhali na psané záznamy, byla velice spolehlivá, takže můžeme počítati i v době ústní tradice s určitými „prameny“.

Nelze ovšem rozlišit celý P. na uvedené „prameny“, jak se činilo v dřívější generaci s přesností až na verše a půlverše, avšak přece jen s přesností na kapitoly nebo na několikaveršové oddíly je možno tuto práci se zdarem provést. Rozlišení je provedeno podle měřítek jak jazykových a slohových, tak i obsahových a theologických. Filologie vykonala svou práci již dosti důkladně; theologickému výkladu jednotlivých „pramenů“ a jejich skloubení bude nutno věnovat ještě mnoho úsilí. V následujícím přehledu podáváme nástin těchto hlavních výsledků, ovšem i tam je nutno míti na paměti, že je to konstrukce sice poměrně spolehlivá, avšak přece ne naprosto jistá.

Jahvistický „pramen“ pochází prý z Judstva, neboť v něm hraje významnou roli postava Judova, svatyně Hebronská a jiné osoby a místa judská. Tento „pramen“ pochází asi z 10.-8. stol. př. Kr. Užívá pro horu Zákona jména Sinai, praotce Jákoba nazývá počínaje Gn 32,29 Izraelem. Má určité oblíbené výrazy, jako na př. „nalézti milost“. Oběti podle něho byly již od nepaměti, rovněž rozlišení živočichů čistých a nečistých. Nikterak se nepozastavuje líčit Boha výrazy zcela lidskými. Vyprávění jeho je živé, názorné a bezprostřední. Někteří badatelé rozlišují v tomto „prameni“ ještě „pramen“ starší, původu laického [Eissfeldt], po př. dokonce mimoizraelského, seírského [Pfeiffer].

Gn: 2,4b-4,26; 6,1-8; [7-11]; 12-13; [15-16; 18; 21]; 26; [27-34; 37]; 38-39; [40-42]; 43-44; [45-48]; 49-50. Ex: [1-5; 7-16; 19; 24; 32-34]. Nu: [10; 11; 13; 14; 16]; [20-22]; 24. Dt:.

Pozdější knihy SZ se celkem na tento „pramen“ neodvolávají, proroci jeho tradic neužívají. Avšak právě ty části, které se vykládají ve vyučování náboženství a v bohoslužbách pro děti a které jsou dětem nejsrozumitelnější a nejbližší, náležejí většinou k tomuto „prameni“.

Elohistický pramen

Elohistický „pramen“ užívá v Gn a Ex 1-2 pro Boha výrazu „elóhím“, pro horu Zákona jména Oréb, jména Jákob užívá i po Gn 32. Má se za to, že je původu severoizraelského, neboť velikou roli v něm hrají Josef, Jozue, svatyně Bételská, město Sichem. Je pravděpodobné, že pochází z doby královské a že se v něm obrážejí zápasy proroků o čistotu bohoslužby v 9. a 8. stol. př. Kr. Je na něm patrno že byl stále znovu zpracováván. Proroci, pokud se odvolávají na vyprávění o praotcích, uvádějí údaje buď shodné nebo podobné jako Elohista, avšak odlišné od Jahvisty. Tato určitá nejednotnost „pramene“ elohistického vedla některé badatele k závěru, že to nebyla samostatná vyprávěcí nit, nýbrž jen úprava starší látky jahvistické, při čemž byly některé věci upraveny. I Mojžíš má za prostředníky Arona a Marii. Tak v tomto „prameni“ se nikdy nezjevuje Bůh přímo, nýbrž skrze sny a proroky. Zatím co Jahvista klidně se zmiňuje o různých činech praotců, které jsou rázu poněkud pohanského, Elohista tato vyprávění nepodává, a jeho souvislá dějová nit začíná teprve v Gn 15 a pokračuje pak: Gn 20; [21; 22; 24; 27-36]; [37; 39-45; 46; 48; 50]. Ex [1-5]; [10; 13,14]; [17-19]; 20,1 až 24,18; 32. Nu; 12; [13-14]; [20-22]; 23. Dt; 33.

Zatím co jahvistický „pramen“ nenalézal v kruzích prorockých dosti ohlasu, lze říci, že pramen elohistický byl v prorockém hnutí rozvíjen, a že právě na jeho základě a v prodloužení jeho linií vznikly pak „pramen“ deuteronomistický a t. zv. Kněžský kodex.

Pramen deuteronomistický

„Pramen“ deuteronomistický. Již r. 1805 poznal de Wette, že požadavky, které klade Dt na sjednocení a úpravu bohoslužby, souhlasí s opatřeními, která provedl na základě knihy nalezené v chrámu jerusalemském r. 622 judský král Joziáš [viz 2Kr 22,3-23,24]. Zákony obsažené v Dt pocházejí asi z doby nedlouho před jeho nalezením, projevují se v nich sociální tendence podobné jako v současném proroctví Sofoniášově. Soustředění bohoslužby na jedno místo je důsledkem jedinosti Boží. Bylo pak nutno postarat se o levity, kteří touto úpravou ztratili své povolání a příjmy, nahradit asyly ve zrušených svatyních městy útočištnými a pod. Zákony [kap. 12-26] jsou zarámovány do Mojžíšovy řeči na rozloučenou, jež opakuje příkazy orébské [kap. 5-11; též 27-38]. Kap. 1-4 a 29-34 tvoří dějový rámec této řeči. I Dt má své zvláštní výrazy a sloh, které se pak výrazně projevují v rámcích dalších t. zv. dějepravných knih [Joz, Sd, 1.2S, 1.2Kr].

Soudí se, že Dt mělo vlastně nahradit t. zv. Knihu smlouvy [viz dále, Ex 20,23 až 23,19]. Projevují se v něm snahy prorocké a je v něm zdůrazněna láska Boží i láska k Bohu [6,5; 7,9]. Avšak celý rámec spíše ještě utužuje zákonické zaměření. „Pramen“ deuteronomistický zahrňuje celé Dt s výjimkou některých částí v kap. 32-34.

Kněžský kodex

Kněžský kodex [značí se v odborné literatuře písmenou P podle něm. Priesterkodex]. Pokračuje v linii Elohisty a Deuteronomisty, jako celek jej můžeme odvoditi až z doby zajetí babylonského či ještě o něco pozdější [6.-5. stol. př. Kr.], ale přitom obsahuje tento „pramen“ velmi mnoho materiálu starého.

Jeho vyprávění je souvislé, je přesně rozděleno [„rodové“, t. j. děje nebes a země Gn 2,4, synů Noé Gn 10,1, podobně Gn 11,10.27; 25,12.19; 36,1], je zařazeno do chronologického rámce počínajíc stvořením světa. [Židé dosud užívají tohoto základu pro svůj letopočet.] I Kněžský kodex má své zvláštnosti v uvádění jména Božího [viz výše str. 618], v užívání určitých výrazů [na př. stvořiti] a obratů. Jména krajin uvádí vždy ve spojení se slovem „země“ [na př. země Egyptská Gn 47,11-28]. Styl Kněžského kodexu je formulkový, rád uvádí seznamy, rodokmeny a čísla. S velkým zájmem vypráví o věcech bohoslužebných, ovšem teprve od doby Mojžíšovy, předtím nikoliv.

Ke Kněžskému kodexu přibližně náleží: Gn 1,1-2,4 a; 5; 6,9nn; [7-9]; [10; 11]; 17; 23; [25; 27]; [34-35]; 36; [46; 48; 49]. Ex [1]; [6]; 8; [9; 11]; 12; [14; 16]; 25-31; 34,29-40,38. Lv celý. Nu 1-10; 13; 15; 17,1-20,13; 25,6-31,54; 33-36. Dt něco málo v kapitolách 32 a 34.

Kněžský kodex tvoří rámec a základ P-u, jak jej my známe, je z jeho „pramenů“ nejpozdější, ale vlastně nejvýznamnější a rozhodující.

Starší zákonné části Pentateuchu

V P-u jsou obsaženy i různé oddíly, zvláště zákonodárné, které jsou starší než jednotlivé „prameny“ a které byly možná částečně teprve dodatečně zapojeny do některého z nich.

K těmto důležitým zákonným částem náležejí: *Desatero, Ex 20,1-17 zařazeno do „pramene“ elohistického, poněkud odlišně v Dt 5,6-18, zařazeno do „pramene“ deuteronomistického.

T. zv. jahvistické desatero Ex 34,10-27 není možná jednotného původu, takže počet deseti přikázání může zde být náhodný. T. zv. dvanáctero sichemské Dt 27,15-26 bylo asi liturgií při uzavírání smlouvy. Kniha smlouvy [Ex 20,23-23,19] je zařazena do „pramene“ elohistického. Obsahuje mnohá velmi stará ustanovení jednak ve formě t. zv. kasuistické, t. j. ve větách podmínečných [na př. Ex 21,22-22,20] nebo ve formě kategorické, t. j. příkazem [na př. Ex 22,18.21n.28n; 23,1-3 a p.]. V Knize smlouvy jsou zachyceny zákony z doby předkrálovské, počítá se v ní s bohoslužbou na různých místech. Srovnání se zákoníky sumerskými, babylonskými a assyrskými ukazuje, že poměry hospodářské a kulturní ve starém Izraeli byly sice primitivnější, ale přitom se kladl poměrně větší důraz na stránku mravní.

Zákon svatosti tvoří kap. 17-26 knihy Lv, v nichž se často opakuje příkaz „svatí buďte, nebo svatý jsem, já Hospodin Bůh váš“ Lv 19,2; 20,7n; 21,6 a d. Tento soubor byl asi uspořádán v době zajetí babylonského, avšak s použitím materiálu velmi starého.

Poetické části a závěr

V „pramenech“ P-u, zvláště v jahvistickém a elohistickém, jsou zařazeny též části poetické, písně, výroky ve formě básnické, věštby a p. Tyto části patří zcela jistě k nejstarším. Neboť právě v době ústního podání se většinou věci hodné pamatování upravovaly do veršů, aby se lépe pamatovaly.

Takové kratší básnické části jsou: píseň Lámechova Gn 4,23n, výroky Noémovy 9,25-27, další viz *Píseň Balámovy Nu 23,7-16.18-24; 24,3-9.16-19. Většími celky jsou píseň o Rudém moři Ex 15,1-18 a patrně dosti pozdní píseň Mojžíšova Dt 32. Kromě aronského požehnání Nu 6,24-27 je v P-u dvojí požehnání dvanácti pokolením izraelským, Jákobovo [Gn 49 asi z doby soudců], a Mojžíšovo [Dt 33 z konce doby soudců nebo z rané doby královské, které má rámec na způsob žalmů].

Zvláštní místo zaujímá 14. kap. Gn. Její některé výrazy upomínají na pozdní kněžský kodex, avšak přitom některá jména a zmínky mají ráz velmi starobylý. Lze předpokládati, že je to pozdní vyprávění, které však použilo velmi staré, asi ještě předizraelské tradice o králi *Melchisedechovi. Ž 110 a p.

Doposud nejrozšířenější pojetí o konečné úpravě P-u je asi takovéto: Někdy v době před zajetím babylonským byl „pramen“ jahvistický rozšířen o vyprávění elohistická; asi kolem r. 500 př. Kr. do tohoto souboru bylo zařazeno Dt a někdy asi v době Ezdrášově pisatel Kněžského kodexu zároveň uspořádal s použitím předcházejících tří „pramenů“ P.

Avšak „prameny“ pozdější chtěly patrně vytlačit z užívání „prameny“ starší, nikoli je doplnit. Za každým „pramenem“ byla určitá skupina lidí, možná po př. soustředěná kolem některé svatyně, a snažila se, aby její podání ovládlo. Avšak podání jahvistické bylo v době prorockého boje proti pohanství zatlačeno dalšími podáními, která ostřeji bojovala proti pohanství, vtírajícímu se do náboženství izraelského, a přesněji vytyčovala obsah víry i závazky z něho plynoucí. Teprve po zajetí babylonském, když zdecimovaný i duchovně oslabený Izrael budoval svou novou existenci, použil k tomu všeho starého náboženského podání, které se zachovalo, a utřídil je v jeden celek.

Má se za to, že kniha zákona Mojžíšova, kterou četl Ezdráš v Jerusalemě asi r. 444 př. Kr. [v. Neh k. 8], byl již Pentateuch zhruba v té podobě, kterou máme dnes. Při nálezu hebrejských rukopisů v jeskyni u Mrtvého moře r. 1947 se přišlo též na malé útržky z Lv 19 a 20, které jsou psány písmem užívaným v Palestině v době před zajetím babylonským. Avšak v náboženských spisech se často používá písma staršího, než je obvyklé [na př. Tranoscius tištěný švabachem], takže tyto nálezy nepomáhají určit dobu vzniku Pentateuchu, neboť pocházejí snad až ze IV. stol. př. Kr., tedy z doby, kdy i podle jiných hledisek můžeme již počítat s hotovým celkem.

Židé vždy velmi zřetelně odlišovali Pentateuch od dalších knih SZ, můžeme však sledovat, jak některé rysy přecházejí i do t. zv. dějepravných knih. Rámec knih Joz, Sd, 1-2S, 1-2Kr je výrazně deuteronomistický. I v těchto knihách se jeví rozdílné prameny [na př. dvojí podání o ustanovení Saule králem: 1S 8,1-22; 10,17-27, na rozdíl od 9,1-10,16; k. 11], avšak je otázkou, zda a do jaké míry souvisí s „prameny“ Pentateuchu. Doba Mojžíšova byla směrodatná, zaslíbení této doby zachycené v P. jsou pak naplněna, a svědectví o tom je v uvedených dějepravných knihách.

P., Zákon Mojžíšův, byl a je základem židovství. Na něm a podle něho se budovalo společenství židovské po návratu ze zajetí babylonského, i ti, kteří zůstali daleko od chrámu, měli v něm pevný základ náboženského života, který obstál i ve všech pozdějších otřesech. Samaritáni mají dosud jen P., ostatní knihy SZ nepřevzali. Zákoníci dále rozvíjejí příkazy a zákazy tohoto Zákona; svodem této práce je Mišna z II. stol. po Kr., jež rozhojněna o diskuse zákonické i jiné tvoří základ palestinského i babylonského talmudu. Později byly z tohoto velkého souboru pořizovány výtahy k praktické potřebě, na př. v XV. století „Šulchan aruch“ [= „prostřený stůl“].

Pro křesťany není P. poměrně tak významný; spolu s knihami prorockými, žalmy a j. je jednou z rovnocenných částí SZ. [*Zákon, *Starý Zákon].