Prokázati, prokazovati

Prokázati, prokazovati, doklady dokázati skutečnost něčeho [Ezd 2,62; Neh 7,61; Sk 24,13; sr. Ž 17,7; Žd 11,14], projevovati [Ž 31,22; L 10,37; 1K 7,3; Žd 6,11]. Obrat v Ž 10,4 „pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic“ překládá Zeman doslovně: „ohrnuje svůj nos: nebude mstít“, t. j. Bůh nebude pátrat.

Ř 1,4 tak překládají Kral. řecké horizein [= určiti, ustanoviti] a v Poznámkách dodávají: „Prokázáno jest, že byl Syn Boží, tím: 1. že mocně svou mocí z mrtvých vstal, J 2,19; 10,17; 2. že vylil a vylévá na své věrné Ducha posvěcujícího“. Dnešní vykladači kolísají mezi názorem, zda řecké sloveso označuje vyhlášení, deklaraci Krista za Syna Božího, anebo jeho jmenování, dosažení do určité funkce. Zdá se, že nejpravděpodobnější výklad podává Zahn: Kristus, narozený jako syn Davidův, byl ve svém pozemském životě Synem Božím en astheneia [= v slabosti; Kral. nemocný 2K 13,4, sr. Žd 5,2], byl však určen [některé řecké texty mají: předurčen] k tomu, aby se stal Synem Božím en dynamei [= v moci; Kral. : mocně] a to skrze zmrtvýchvstání. Vzkříšením Ježíše Krista uskutečnil Bůh také své určení. Toto synovství Boží v moci odpovídá postavení Ducha, jenž působí svatost [posvěcení, sr. Ř 8,15; 11,8; 2K 4,13; Ef 1,17 a j., kde všude jde o ducha, jenž něco působí]. Již dříve měl sice Ježíš Kristus tohoto Ducha, ale to, čím se projevovala Ježíšova existence, bylo „tělo“. Proto byl Synem Božím „v slabosti“. Nyní však došel Syn Boží té slávy, jež mu jako Synu příslušela. Až do zmrtvýchvstání trval u Ježíše Krista rozpor mezi jeho podstatou a zjevem [sr. F 2,8], který zmrtvýchvstáním zmizel. Tak skutečně, podle Kral., byl Ježíš Kristus, syn Davidův, „prokázán“ mocným Synem Božím. *Uložiti. *Ustanoviti. *Vystaviti.