Proklatý, prokletý, proklínaní, proklíti

Proklatý, prokletý, proklínaní, proklíti. *Kletba. Ve SZ jde u všech těchto výrazů o hebr. kořen chrm, jenž je společný všem semitským jazykům a znamená něco zasvěceného, oddaného božstvu, takže je to vyňato buď úplně nebo částečně z lidského užívání. Tak Arabové pokládají posvátné území v Mekce a Medině za charam. Je zajímavé, že i slovo harém [arabsky harím] souvisí s tímto kořenem a označuje místo přístupné pouze jeho pánu a jeho eunuchům. Ostatním mužům bylo zakázáno. Zatím co u jiných Semitů kořen chrm označoval něco zasvěceného, posvátného anebo vyňatého z obecného užívání a tudíž nečistého [čeho se nikdo nesměl dotýkat], u Izraelců [a Moabanů] kořen chrm znamenal převážně naprosté zničení. Dt 20,17 překládají Kral. : vyhladiti, 2Pa 20,23: zmordovati. To, co bylo chérem [= proklaté], muselo být zničeno, neboť bylo ohavností Hospodinu a mohlo nakazit všechen lid nejen prokletím [*Kletba], nýbrž, pokud se týče lidí, i bezbožností [Dt 7,25n; 20,15-18].

Nejčastěji bylo chérem praktikováno ve válce, kde lze rozeznávati tři jeho stupně. Prvním bylo úplné zničení všeho a všech ohněm a mečem [Dt 7,1nn; 13,15-17; sr. 1S 15,3nn. 18]. Uchování něčeho z toho, co bylo takto proklaté, znamenalo, že prokletí bylo uvedeno na všechny „stany Izraelské“ [Joz 6,18; 7,11n; sr. Dt 7,26]. Tak bylo vyhubeno Jábes Galád [Sd 21,10n], Jericho [Joz 6,26]; jako prokletí byli pobiti mečem Amalechitští [1S 15], potomci Chámovi a Gedorovi [1Pa 4,41]. Původní smysl tohoto počínání se snad zrcadlí v Nu 21,2n, kde vyhlazení Kananejských je vysvětlováno jako děkovná oběť Hospodinu za pomoc ve válce. Neboť i války byly „boji Hospodinovými“ [Nu 21,14] a vyhlazení nepřátel Izraelových bylo vyhlazením nepřátel Božích. Druhým mírnějším stupněm prokletí bylo, když mu propadli pouze muži, částečně též ženy a děti, zatím co dobytek a jiná kořist se stala majetkem vítězů [Dt 2,34n; 3,6n; 7,2; Joz 11,14]. Nejmírnější stupeň válečného prokletí je popsán na př. v Dt 20,10nn, kde jde pouze o vyhubení mužů [sr. Nu 31,17n; Sd 21,11n]. Poněvadž zlato, stříbro a jiná kovy jsou ohněm nezničitelné, měly být uloženy ve svatyni jako propadlé Bohu [Joz 6,24].

V právně-náboženském životě starého Izraele bylo chérem [= vyhlazení] trestem za odpadlictví od Hospodina [Ex 22,20 sr. Lv 20,2nn]. Tento trest je v Dt 13,12nn rozšířen i na osady a města, jež se provinily modlářstvím. Zdá se však, že později tento příkaz byl chápán jako příkaz k vyloučení z pospolitosti izraelského lidu. Jen majetek vyloučených propadl prokletí [Ezd 10,8].

Určitým druhem chérem bylo soukromé zasvěcení určitých věcí [nebo i lidí?] Bohu. Kral. v tomto případě překládají chérem výrazy „posvětiti“ [Lv 27,28; Mi 4,13] nebo „oddati“ [Hospodinu Nu 18,14]. Co bylo takto oddáno Bohu, nesmělo být prodáno ani vyplaceno, neboť se stalo „věcí nejsvětější Hospodinu“. Odtud se vyvinulo to, co bylo pojato pod pojem *korban [Mk 7,11]. Někteří vykladači se ovšem domnívají, že zmínka v Lv 27,28n o lidech, takto „oddaných“ Hospodinu, vztahuje se pouze na ty, kteří se provinili proti Zákonu, anebo že Lv 27,28n je jen zlomkem nějakého obšírnějšího ustanovení. Podle Nu 18,14 a Ez 44,29 věci „oddané Hospodinu“ patří kněžím.

Izrael se ničeho tolik nebál jako toho, aby na sebe neuvedl kletbu Hospodinovu. Neboť to, co bylo Bohem prohlášeno za proklaté, propadlo jeho odsouzení a zničujícímu trestu [Nu 5,21; Iz 34,2n; 43,28; Jr 25,9; 44,12; 49; 13; Za 14,11; Mal 4,6]. V době Ježíšově patřilo prokletí k druhému ze tří stupňů vyloučení z pospolitosti izraelské: prvním stupněm bylo vyloučení na 30 dní. Mohl je uložit každý kněz, zastávající soudcovský úřad. Provinilec sice směl do chrámu, ale musel zůstat pouze v nádvoří pro pohany a nikdo se mu nesměl přiblížit více než na 2 m. Druhým stupněm bylo chérem, t. j. vyloučení z náboženské pospolitosti navždy. Toto prokletí mohl vysloviti pouze desítičlenný soudní sbor, jmenovaný nejspíše nejvyšší radou židovskou. Bylo provázeno *zlořečením [Dt 28,16-46] a vyhlašováno za zvuku trub. Takto prokletý člověk se stal nábožensky i společensky bezprávným [sr. 1K 5,11; 2J 1,10 n]. Třetím stupněm bylo zavržení [*Zavrhnouti], jež vyhlásila nejvyšší rada. Bylo to vymazání ze seznamu náboženské obce. Jméno postiženého smělo být vysloveno jen s hrůzou a kletbou. Mělo být úplně zapomenuto [sr. Ex 32,32n; Ž 9,6].

To nám pomůže pochopiti některá místa NZ, kde se mluví o prokletí [řecky anathema, sloveso anathematizein], Pavel v 1K 16,22; Ga 1,8n vydává Božímu prokletí ty, kteří káží jiné evangelium a nemilují Pána Ježíše. Snad tu navazuje na synagogální zvyk židovský, o němž jsme se svrchu zmínili. Určité světlo snad na toto místo vrhá Ř 9,3, kde Pavel [podle Žilkova překladu] by si přál „sám býti prokletím vzdálen od Krista místo svých bratří, svých pokrevních příbuzných“ [sr. Ex 32,32]. Pavel tu myslí na odloučení od Krista a vydání Božímu soudu. *Zlořečiti, *zlořečení. Praví-li se ve Sk 23,14, že se čtyřicet Židů „prokletím proklelo, že neokusí ničeho, dokudž nezabijí Pavla“, znamená to, že se tito lidé chtěli dát na pospas Boží klatbě, Božímu odsouzení, nesplní-li své předsevzetí [sr. Sk 23,12.21], že tedy na sebe svolávali Boží soud. Téhož řeckého slovesa je užito u Mt 26,74 a Mk 14,71. Petr tu proklíná, t. j. svolává Boží soud na sebe a na ty, kteří ho prohlašují za jednoho z Ježíšových učedníků. U Mt 5,44 a L 6,28 je užito slovesa katarásthai = *zlořečiti [sr. Mk 11,21; Ř 12,14; Jk 3,9].