Zlořečení, zlořečenství, zlořečiti

Zlořečení, zlořečenství, zlořečiti. *Klatba, kletba. *Proklatý. *Zakletí. Z-ení patří mezi praktiky, s nimiž se shledáváme u všech starověkých národů. Jde o vyslovené nebo napsané slovo, o němž se věří, že přináší neštěstí tomu, proti komu bylo vysloveno nebo napsáno. Z-í ovšem může účinně pronášet pouze ten, kdo má mimořádné schopnosti, jako kněz, kouzelník, náčelník kmene, anebo umírající, ne spravedlivě pronásledovaný a pod. Z-ení se psalo na olověné destičky a ukládalo ve svatyni nebo na jiném posvátném místě, takže je zřejmo, že jeho účinnost byla spojována s vůlí božstva nebo démonů nebo jiných nadpřirozených sil. Také ve SZ-ě se setkáváme s obdobnými názory, ovšem očištěnými monotheismem. Tak jako *požehnání jménu Hospodinovu, přinášelo jeho milostivou přízeň se všemi doprovodnými zjevy [zdravím, silou, moudrostí, prospěchem a především *pokojem], tak z-nství ve jménu Hospodinovu [2Kr 2,24, sr. 1S 17,43] zahrnuje vše, co vychází z Božího *hněvu [nemoci, nezdar, zkázu, zpustošení, smrt a pod.].Je možno z-iti člověku, ale i Bohu. Je však příznačné, že tam, kde jde o z-ení Bohu, užívá hebrejština nejčastěji výrazu b-r-k [= žehnati], na př. 1Kr 21,10.13; Jb 1,5.11; 2,5.9. Obyčejně se to vykládá tak, že b-r-k znamená přeneseně rozloučiti se [při loučení se lidé navzájem žehnali] a tím odděliti se, nemíti nic společného; nejspíše však tu jde o náhradu slovesa k-l-l [viz níže, sr. Iz 8,21] nebo jiného slovesa, protože se Izraelec hrozil takového činu jako z-ení Bohu. Většinou však jde o překlad hebr. kořene -r-r. Je ho užito při slavnostním pronášení z-enství s hory Hébal nad všemi, kdo nebudou zachovávat Boží příkazy [Dt 27,15-26, sr. J 7,49]. V čem toto z-enství záleží, je jasně popsáno v Dt 28,15-68. Ve 2Kr 9,34 je Jezábel nazvána z-enou pro slovo Hospodinovo, jež pronesl Eliáš proti domu Achabovu [1Kr 21,21nn]. Z-enství bylo vysloveno nad každým, kdo neposlechne slov smlouvy Hospodinovy [Jr 11,3], kdo svým srdcem odstupuje od Hospodina a doufá v člověka [Jr 17,5, sr. v. 7]. Sloveso k-l-l [= býti nepatrný, bezvýznamný; zlehčovati, pohrdati, proklínati] je přeloženo výrazem z-iti v Gn 8,21; Dt 23,5; Joz 24,9; Jr 15,10 a j. Bylo zakázáno z-iti otci a matce [Ex 21,17; Lv 20,9; Dt 27,16; Př 20,20; sr. Ez 22,7; Mt 15,4; Mk 7,10], knížeti [Ex 22,28, sr. 2S 16,5.9.11; 19,21; Př 10,20; Sk 23,4n], Bohu a králi, jenž byl Božím representantem na zemi [Iz 8,21], hluchému [Lv 19,14] a ovšem Bohu [Lv 24,15n], jeho jménu [Lv 24,11.16]. Podle Dt 21,22n je každý, kdo visí na dřevě jako oběšenec, z-ý.

Jak bylo ukázáno v heslech *Klatba, *Proklatý Izraelec přesvědčen o účinnosti z-ství [Př 30,10]. Proto vynášení z-ství se dalo vždy slavnostním obřadním způsobem, ano dokonce i při bohoslužbě, při níž se svolávalo z-ství na všecky Boží nepřátele a odpůrce jeho vůle [sr. Ž 69; 109 a j.]. Přece však znal Izraelec výjimky. Z-ení pronesené bez příčiny nedojde cíle. Je podobno ptáku, který létá sem a tam [Př 26,2]. Nadto Bůh má v moci obrátit lidské z-ení v požehnání [Dt 23,5; Neh 13,2; Ž 109,28; Za 8,13] právě tak, jako kněžské žehnání nemusí potvrdit, ano, může je změnit ve z-enství [Mal 2,2].

V NZ-ě je nejdůležitější místo, jež jedná o z-enství, spojeno s křížem Ježíše Krista [Ga 3,8-14]. Když se Kaifáš rozhodl ukřižovati Ježíše, měl na mysli Dt 21,22n. Nešlo mu jen o to, aby odstranil Ježíše – to mohl učinit jednodušším způsobem a bez zatahování římských úřadů do celé záležitosti –, nýbrž o to, aby jej odstranil tak, aby lidu bylo zřejmo, že Ježíš není ‚ten požehnaný, který se bére ve jménu Páně, nýbrž právě naopak: zlořečený ruhač, propadlý Boží kletbě. Tak o tom soudili všichni farizeové. Není divu, že se Pavel, bývalý farizeus, musel s tímto názorem vyrovnat. Vychází z přesvědčení, že v Abrahamovi dojdou požehnání všichni pohané [v. 8]. Ale Boží z-enství spočinulo na všech, kteří neplní všechna ustanovení Zákona Božího [v. 10; sr. Dt 27,26; Ř 3,9nn.14]. Kristus však vzal toto z-enství na sebe jako ten, který nesl hřích světa. Učiněn byl pro nás z-enstvím a byl pověšen na dřevo [v. 13; Dt 21,22n]. Právě na kříži Kristově se vybilo, můžeme-li to tak říci, Boží z-enství. Svou smrtí nás Kristus vykoupil ze z-enství Zákona; neboť jeho zmrtvýchvstání dokázalo, že se Bůh ke svému Synu přiznal. Zmrtvýchvstáním Kristovým bylo požehnání Abrahamovo zachráněno pro všecky národy a stalo se skutečností ve vylití Ducha sv. [v. 14]. Z-ení mívá v NZ-ě právě tak jako ve SZ-ě smysl Božího soudu. Země, která nevydává patřičnou úrodu přes mnohé deště, je odsouzena ke z-enství a k spálení právě tak jako věřící, jenž nenese ovoce víry [Žd 6,7n], a bludař, který opustil přímou cestu [2Pt 2,14]. Sr. Mk 11,12nn.20n, kde máme nejspíše ozvěnu podobenství Ježíšova o neplatném fíkovníku z L 13,6nn. ‚Z-eni‘ u Mt 25,41 jsou ti, kteří propadli Božímu soudu a odsouzení. Ovšem, teprve v novém Jerusalemě nebude nic, co by mohlo být předmětem Božího soudu [prokletí]. To, co bylo pokaženo v ráji [Gn 3,17nn], bude odstraněno [Zj 22,3, sr. Za 14,11].

V duchu Mt 5,11.44; L 6,28 zakazuje NZ z-ení [Ř 12,14; Ko 3,8; Jk 3,9n; 1Pt 3,9.23]. V 1K 12,3 je užito řec. výrazu anathema [= buď proklet], jenž odpovídá hebr. chérem [*Proklatý] = vydaný, propadlý Božímu soudu a odsouzení, zničený. Pavel dává korintskému sboru měřítko pro rozeznání projevů Božího Ducha od duchů lidských nebo zlých. Kdo v t. zv. vytržení ducha, jež je neovladatelné bdělým vědomím člověka, zvolá „Ježíš buď proklet“, podává neklamný důkaz, že je ovládán zlým duchem [sr. Mk 9,39].