Hněv Boží

Hněv Boží v bibli není náhodným a libovolným projevem Boží nálady a vášně, nýbrž reakcí Boží svatosti, spravedlnosti a lásky proti hříchu. Bůh je svatý a čistý; musí tedy reagovati na všelikou nesvatost. Bůh je spravedlivý zákonodárce, který bdí nad dodržováním svých ustanovení. A Bůh je láska, která odstraňuje vše, co této lásce překáží. Jeho h. je projevem jeho svatosti, spravedlnosti a lásky. H. B. není opakem lásky, nýbrž opakem slitování, milosrdenství, lítosti, odpuštění [sr. Mt 23,23, kde soud, milosrdenství a věrnost jsou vlastnostmi lásky; Iz 60,10; 63,6n; Dt 13,17; 2Pa 30,8; Ex 32,12; Ž 78,38; 85,3n]. Je to odvrácení tváře [= přítomnosti] Boží od člověka [sr. Ž 80,5.8], zbavení Boží blízkosti, přenechání člověka sobě samému [Dt 31,17; 2Kr 24,20; Jr 33,5], takže upadá v ruce nepřátel a zlých mocí [2Kr 13,3; sr. Mt 18,34-35].

1. Ve SZ-ě je příčinou hněvu Božího modlářství [Dt 6,14n; 7,4; 32,21], pohrdnutí zákonem Hospodinovým [Iz 5,24n; 42,24n], nedůvěra v Hospodina, jež se projevuje reptáním a stýskáním [Nu 11,1]; neposlušnost [Joz 7,26; 2S 24,1], zlehčování Božího jména [Ex 20,7], poskvrňování soboty [Neh 13,18], nelaskavost k vdovám a sirotkům [Ex 22,23n], jedním slovem: hřích [Iz 13,9; Jb 19,29], na nějž Bůh musí reagovat. Neboť Bůh je „horlivý“ [Nah 1,2 = žárlivý na svou svatost; Dt 4,24; 6,15; Ez 5,13; 16,42; 23,25; Sof 1,18] a trestá i náhodnou neúctu vůči sobě [1S 6,19-20; 2S 6,7]. Následky h. B-o mají svůj kořen v tom, že Bůh nepřikrývá hřích, nechá jej volnému průběhu [Jr 18,23; Lv 26,28], takže se rychle dostavují náhlá, nápadná neštěstí, válečné porážky, mor a hlad [Ž 78,17-64; 88,17; Lv 26,28n; Dt 32,15-43; Iz 66,15; Ez 7,8; 25,14-17]. Zvláště zkrácení života a smrt byly pokládány za následek h. B. [Ž 90,7; 102,11n.24n]. H. B. je universální. Nepostihuje pouze vyvolený lid, ale i pohany, a to nejen ty, kteří se nepřátelsky dotýkají Izraele [Sof 3,8; Iz 42,13; 59,17; Ez 36,5n; 38,19; Za 1,14; 8,2 a j.], ale i ty, kteří s Izraelem neměli přímo co dělat [Nu 22,22; Iz 13,3; 63,3; Dt 29,22n; Jon 3,9], ale setrvávali v odporu proti Bohu a nedbali jeho zákonů [sr. Ř 1,18]. Odpor proti svaté vůli Boží musí být do základů vyvrácen jak u Izraele [Ez 16,42; 24,13], tak u pohanů. Neboť Bůh je Pánem člověka i světa. Odvrácení anebo zastavení účinků h. B. je možné, neboť jeho hněv netrvá na věky [Ž 30,6; 103,8n; Iz 12,1; Jr 3,5.12; Mi 7,18; Jl 2,13; Jon 4,2]. Usmířiti h. B. lze pokáním, obnovením smlouvy [Lv 10,6; Nu 16,46; 2Pa 29,8.10], obrácením [Dt 6,15-18; 2Pa 30,8; 12,12; 29,10; Sof 2,2n], přímluvou muže Božího [Ex 32,12n sr. Gn 18,16-33], potrestáním vinníků [Nu 25,4.11; Joz 7,26; Dt 13,17n], podrobením se Hospodinovým soudům [2S 24,17n; Mi 7,9]. Výrazem pokání byl izraelský kult, jehož úkolem bylo nejen udržovati lid Boží ve smlouvě, ale také předejít Boží hněv [Nu 18,5]. Důležitou úlohu při tom měla *oběť smíření. Když kult už přestal být výrazem pokání, proroci ovšem ukazovali na jeho neúčinnost [Mi 6,6-8]. Všichni však vyhlíželi mesiášskou dobu, kdy h. B. ustane [Ž 85,6-8; Iz 1,18-20; 10,25; 44,22n; 54,8]. Neboť milosrdenství Boží stojí výš než jeho hněv [Ž 103,8-13]. Ale trvale zatvrzelí neujdou konečnému hněvu [Iz 66,15n; Ez 6,12n].

2. NZ stojí pevně na půdě SZ. O h. B. se mluví v synopticích výslovně jen v kázání Jana Křtitele [Mt 3,7 = L 3,7] a v předpovědi o zkáze Jerusalema [L 21,23; v paralelách Mt 24,21; Mk 13,19 se mluví o „ssouzení“]. Ježíš v synopticích sice o h. B. přímo nemluví, ale ovšem napomíná, abychom se báli Boha, „který může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni“ [Mt 10,28]. Podle J 3,36 je hlavní příčinou h. B. nevěra v Ježíše Krista. Boží h. se dostavuje všude tam, kde není přijímáno evangelium a kde jsou lidé zatvrdlí k Boží pravdě [Mt 13,13-15].

Zvláštním problémem je otázka, zda NZ chápe hněv Boží převážně eschatologicky, t. j. zda se projeví při posledním soudu, či zda i zde je eschatologie aktualisována, zpřítomňována jako při jiných pojmech jako „království Boží, spravedlnost, soud“ a p. Většina badatelů se kloní k názoru, že jde o přítomný i budoucí h. Ř 1,18 ukazuje, že vedle Boží spravedlnosti [v. 17] se zjevuje také Boží hněv proti každé bezbožnosti už nyní [sr. v. 24.26.28.32]. Židé podle Pavla žijí pod Božím hněvem, protože žijí pod Zákonem [Ř 4,15]. Tak jako Zákon je veličinou současnou, tak i Boží h., který hříšníka vylučuje ze spásy [sr. Žd 3,11; 4,3] a činí z něho „syna hněvu“ [Ef 2,2n]. Tento přítomný hněv však lze odvrátit vírou v Ježíše Krista. [1Te 5,9]. Neboť cílem přítomného Božího h. není zničení, ale slitování [Ř 11,32]. Jednou však přijde „hněv konečný“ [1Te 2,16], „přicházející“ [1Te 1,10], „den hněvu“ [Ř 2,5; sr. Mt 3,7 par; Zj 6,17], který plně zjeví to, co už nyní je pod hněvem. Bude to uskutečnění fáze nyní už stávajícího hněvu Božího [J 3,36]. Od tohoto budoucího hněvu osvobodil věřícího Kristus [1Te 1,10] a tomuto hněvu mají křesťané přenechat soud nad svými nepřáteli [„ponechte průchod Božímu hněvu“ Žilka Ř 12,19].

Na tento konečný hněv myslí Zj 6,17; 11,18, když jej symbolisuje vínem [Zj 14,10; 16,19; 19,15], takže lze mluviti o „koflíku“ [misce] hněvu [Zj 15,7; 16,1]. Jsou to SZ obrazy [Jr 25,15-17.27 n; Ž 60,5; 75,9]. Babylon napájel národy bezbožností „vínem hněvu smilství“ a tak přivodil na ně hněv Boží [Zj 14,8; 18,3].