Babylon

Babylon [akkadsky, t. j. babylonsko-assyrsky, Bab-ilu = brána Boží].

1. Hlavní město říše, označené v Gn 10,10; 11,2; Iz 11,11 jménem Sinear, v pozdějších knihách SZ jménem Kaldea nebo země Kaldejská [Chaldejská Jr 24,5; 25,12; Ez 12,13]. Podle Gn 10,6-10 založil město Nimrod, vnuk Chámův. Město velmi vzrůstalo, bylo však při povstání proti Assyrii r. 683 př. Kr. úplně zničeno. Teprve Nabuchodonozor [605–562 př. Kr.] je ve velkých rozměrech a s velkou nádherou znovu vybudoval na obou březích Eufratu v podobě čtverce, jehož každá strana byla 120 stadií, t. j. 22 km dlouhá [podle Herodota. Podle jiných byly jeho rozměry menší]. Krylo tedy plochu 490 čtv. km[!], čtyřikrát větší než Londýn. Celá tato plocha nebyla ovšem zastavěna; mezi domy rozkládaly se zahrady, háje a rozsáhlá pole. Město bylo ohrazeno vysokou zdí s 250 věžemi a 100 bronzovými branami, po 25 na každé straně [Jr 51,58]. Na ohradní zdi mohlo jeti 6 vozů vedle sebe. Vedle ohradních zdí táhly se městem ještě dvě zdi vnitřní. Město bylo chráněno na západní straně močálovitým jezerem, na třech ostatních stranách hlubokými rameny Eufratu. Nádherný kamenný most spojoval oba břehy Eufratu, kde proti sobě ležely královské hrady [Akropolis], spojené nejen mostem, nýbrž i tunelem pod řekou. Nedaleko odtud byly proslulé visuté zahrady, které Nabuchodonozor [= Nebukadnezar] založil pro svou manželku, královskou dceru médskou. Byl to terasovitý palác na sloupech s olověnými stropy, na nichž bylo dostatečné množství hlíny i pro největší stromy. Severně od královského paláce byla pověstná *babylonská věž [Gn 11,3]. Byl to ve skutečnosti chrám boha Baala [Marduka], jeden ze sedmi divů světa. V jeho nejhořejším patře byla svatyně se zlatým stolem a lůžkem pro božstvo, kde panenské kněžky trávily noc. Babylonské ulice byly přímé, lemované třípatrovými až čtyřpatrovými domy. Křižovaly se v pravých úhlech. Toto obrovské město, které v době slávy mělo 2 miliony obyvatel, leží již přes 2000 let v rozvalinách nedaleko nynějšího města Hillehu jižně od Bagdadu. Tak se splnila proroctví SZ [Iz 14,1-23; 21,1-10; 46,1-3; Jr 51,37]. Bylo vystavěno dílem z pálených, dílem z nepálených cihel a tvárnic. Je pohřebištěm Alexandra Velikého.

Babylon [*Babylonie] byl dědicem slavné kultury sumerské [šumerské]. V příslovečně žírné krajině se stal křižovatkou cest obchodních a předmětem, jímž se vzněcovala obrazotvornost současníků. Izraelité jej pokládali za východisko rozptýlení národů po potopě [Gn 11,1-9].

Z nejvýznačnějších panovníků v starém B. byl král Hammurabi [Chammurabi]. Jeho dynastie se tam udržela až do r. 1595 př. Kr. [podle Hrozného]. Zatím vzrostla totiž říše assyrská. Assyrský Tiglatfalasar I. [1115-1002] podmanil si Babylon. Senacherib [705-681] jej vyvrátil. Nabopolasar, místodržitel babylonský, se však spojil s Kyaxarem, králem médským, a dobyli Ninive. Jeho pádem vznikla pak říše novobabylonská [až do r. 539] a východní samostatná říše médská. V Babyloně pak nejznamenitějším panovníkem byl Nabuchodonozor II. [605-562 př. Kr.], který bitvou u Karchemiše odrazil útoky egyptské, vyvrátil říši Judskou a odvedl její obyvatele do zajetí. Po jeho smrti Babylonie klesala a za krále Nabonida [556-539] perský král Cyrus [Kyros] učinil z Babylonie provincii své říše. Tak zašla sláva Babylonu. Seleucus Nicator r. 312 př. Kr. použil kamene rozbořeného města ke stavbě Seleucie, nového hlavního města na Tigridu. V 10. stol. po Kr. se vědělo už jen, že tam, kde stál kdysi Babylon, stojí malá vesnička Babel.

2. Babylon ve Zjevení Janově jest symbolické jméno pro Řím. Jde zřejmě o navázání na SZ proroctví. Jméno samo znamenalo SZ prorokům protibožskou moc, typ Bohu nepřátelské, svět ovládající moci, jejíž lokalisace podle okolností může býti různá. Jde o démonickou sílu, která v posledních dnech se vzepře proti Bohu. „Babylon veliký“, „to město veliké“ [Zj 14,8; 16,19; 17,5; 18,2.10.21; 17,18; 18,10. 16.18-19.21] jsou symbolisovány podobou veliké nevěstky [17,1; 19,2], matky smilstva a ohavností země [17,5]. I tento obraz odpovídá SZ představám [Iz 23,15n Tyrus, Na 3,4 Ninive]. Tato nevěstka sedí na šelmě brunátné o sedmi hlavách a desíti rozích [sr. Dn 7 a obrazy pohanských bohyň sedících na zvířatech], je nápadně oblečená a ozdobená a na čele po způsobu římských nevěstek má napsané jméno: Tajemství. Je opilá krví svatých, kteří byli v jejím městě zabiti [Zj 17,3-6]. Zvířetem je míněn Antikrist [Zj 13], který ve spojení s desíti králi zničí město a spálí ohněm [Zj 17,16] z ponuknutí Božího [17,17; 18,8; 19,2]. Nad zničením Babylona, který je protikladem nového Jerusalema, sestupujícího s nebe na zem [Zj 21,2], ozývá se radost v nebi a nářek obyvatel země [Zj 18,9]. Ale křesťané budou zachráněni, protože dostanou rozkaz k vyjití z Babylona [Zj 18,4, sr. Iz 48,20; 52,11; Jr 50,8; 51,6; Mt 24,15n]. Zj. Janovo má zřejmě na mysli tehdejší Řím. „Město na sedmi pahorcích“ bylo tehdy okřídleným označením Říma. I v pozdním Židovstvu byla Bohu nepřátelská moc lokalisována v Římě, i když šlo v podstatě o démonické, satanské síly. Vidoucí i v politických událostech viděl při práci satanskou moc. Snad také první křesťané ve svých písemnostech s ohledem na římskou censuru v době pronásledování dávali přednost tajemnému Babylonu před výslovným jmenováním Říma. Podobně i 1Pt 5,13 Babylon je patrně označením Říma.