Zavrci, zavrhnouti, zavržen, -í

Zavrci, zavrhnouti, zavržen, -í, -ý. Tak je ve SZ-ě překládáno nejméně 15 různých hebr. kořenů, nejčastěji š-l-k = hodit, odhodit, zahodit [1Kr 14,9; Neh 9,26; Ž 2,3; 50,17; Iz 2,20; 38,17; Ez 20,7n; 23,35 a j.], m-’- s =pohrdat, mít odpor [Lv 26,15; 1S 15,23; Ž 118,22; Iz 7,15n; 31,7] a z-n-ch = zapáchat; zapudit jako něco odporného [2Pa 11,14; Ž 60,3.12; 89,39; 108,12; Pl 2,7].

1. Zavržení Boží

Důležité jsou tyto výrazy tam, kde se mluví o zavržení Božím.

U Jr 6,30 se praví, že Hospodin zavrhl [hebr. m-’- s] svůj lid. Ze souvislosti je patrno, že jde o obraz ze zlatnického života. Bůh zkoušel lid tak, jako zlatník zkouší drahé kovy ohněm, aby oddělil stříbro a zlato od olova a jiných příměsků. Poněvadž se Izrael ukázal jako ‚stříbro falešné‘, Bůh jej s odporem zamítl, odhodil [sr. Iz 1,22]. Odtud je třeba chápat ostatní místa SZ-a, kde se v českém překladu mluví o zavržení. Bůh zavrhl Saula, protože tento král předtím pohrdl rozkazy Božími [1S 15,23; 16,1]; zamítl Eliába, protože neshledal jeho srdce v pořádku [1S 16,7]. Bůh od své tváře odstraní [hebr. s-v-r] i Judu pro modlářství Manassesovo tak, jako dříve odstranil Izraele [2Kr 23,27, sr. Jr 7,15.29]. Opustí-li Šalomoun Hospodina, bude na věky zapuzen jako něco odporného [hebr. z-n-ch, 1Pa 28,9]. Bůh opustil své dědictví a vzdal se ho [hebr. n-t-š], protože se mu vzepřelo [Jr 12,7n, sr. 23,39]. Bůh opustí, vydá na pospas [hebr. n-t-n] Sedechiáše a ostatní, protože mu byli jako zlé fíky, jež nelze jíst pro trpkost [Jr 24,8]. Pohrdl [hebr. m-'-s] králem i kněžími, svým oltářem i svatyní v prchlivosti svého hněvu [Pl 2,6n]. Žalmistům se zdá, že si Bůh zprotivil [hebr. z-n-ck] svůj lid [Ž 60,3; 89,39; 108,12], že i jednotlivce zapudil, odřízl [hebr. g-r-z] od svých očí [Ž 31,23]. Podle Ez 22,16 se praví o vyvoleném lidu, že bude znesvěcen [hebr. ch-l-l] před očima pohanů, aby poznal, že Bůh je Hospodinem.

Tato výrazová rozmanitost vybízí k opatrnosti, abychom v českém výrazu zavržení neviděli vždy hned naprosté zatracení. Ani tehdy, kdy Bůh zavrhuje, nezapomíná na svou smlouvu s Izraelem [Lv 26,44; Pl 5,2 1n]. Jeho zavržení nemusí být jeho posledním slovem a nemusí být všeobecné. Proto se odvažují proroci dotírat na Hospodina otázkami po zavržení lidu Božího [Jr 14,19]. Stejně Pavel, když se ptá: „Zdaliž Bůh zavrhl lid svůj?“ [Ř 11,1n]. Je tu užito řeckého slovesa apótheisthai [= odstrčiti, odehnat, zamítat]. Izrael je Boží lid, Boží dědictví, a proto jej Bůh nemůže zavrhnout s konečnou platností [sr. 1S 12,22; Ž 94,14]. Zavržení Izraelovo [řecky apobolé = odhození, odmítnutí] mělo spasitelný význam, protože evangelium zasáhlo svou smírčí zvěstí pohany [Ř 11,15], ale Pavel hned připomíná, že Židé budou znovu přijati, což se ovšem bude podobat vzkříšení z mrtvých.

Docela jiný význam má řecké anathema einai, které Kral. v Ř 9,3 překládají ‚být zavržen‘. Odpovídá SZ-mu chérem = to, co je zasvěceno Bohu a určeno ke zničení; to, co je proklaté [Dt 7,26; 13,17; Za 14,11]. Sr. hesla *Klatba, *Proklatý. Pavel v Ř 9,3 praví, že by žádal být sám odloučen, vyloučen ze spasitelného obecenství Kristova a propadnout Božímu soudu, jen aby Izrael byl zachráněn [sr. Ex 32,32].

V reformační dogmatice se mluví o zavržení jako o protikladu *vyvolení [viz také heslo *Zatvrdit]. Je to logický důsledek pojmu vyvolení. Zavržení v tomto smyslu znamená především to, že Bůh při své spasitelné vyvolující činnosti některé lidi přejde. Reformátoři tu chtějí v souhlasu s Písmem vyzdvihnout svrchovaný majestát Boží, který z lidstva, propadlého pro Adamův pád Božímu hněvu [Ef 2,3], některé lidi vybírá, jiné ponechává v jejich zaviněném stavu. Všecka křesťanská vyznání z doby reformační mluví o zavržení těch, kteří v Krista neuvěřili. Rozdíl mezi křesťanskými církvemi je pouze v tom, že některé odmítají tvrzení, že se zavržení může vztahovat i na křesťanskou církev. Římskokatolická církev odmítla toto tvrzení na koncilu tridentském, lutherská církev r. 1580 v t. zv. Formuli svornosti. Jen stoupenci směru Kalvínova stojí v důsledku učení o předurčení [*Předuložiti] na myšlence zavržení určitých lidí bez ohledu na příslušnost církevní se strany Boží, při čemž však plnou vinu nechávají na straně zatvrzelého člověka. Avšak novější výklad Písma nutí k opatrnosti při dělání příliš snadných a svůdných logických závěrů v tomto bodě, i když svrchovanost Božího majestátu není nikterak popírána.

2. Na ostatních místech NZ-a jde o výraz athetein [= prohlásit za neplatné, zrušit, zničit] v 1K 1,19, kde jde o zmaření rozumu rozumných při zvěsti evangelia, a paraiteisthai [= odmítnout] v 1Tm 4,7, kde jde o odmítnutí, varování se světských a babských povídaček, bájí, mythů. Řecké apodokimazein [= ve zkoušce zavrhnout, shledat bezcenným] a adokimos [= ten, kdo neobstál ve zkoušce] předpokládají někoho, kdo provádí zkoušku, zkoumání a rozhodne se k zamítnutí. Ježíš u L 17,25 vztahuje na sebe výrok Ž 118,22n, kde je užito výrazu m-'-s [viz výše!]. Syn člověka musí být pohrdnut vyvoleným národem tak jako některý kámen je pohrdnut stavitelem, ačkoli se dobře hodil za *kámen úhelný, snad klenák [sr. Mt 21,42; Mk 8,31; L 9,22; 1Pt 2,4.7. *Potupa, potupen]. Ale Boží úsudek o tomto kamenuje rozhodující. Ve 2K 13,5nn jde nikoli o zavržení, nýbrž o osvědčení ve zkoušce [„leda, že jste se snad neosvědčili“… „doufám, že poznáte, že my neosvědčeni nejsme“… „i když bychom se ukázali neosvědčenými“ v překladu Žilkově]. Někteří totiž ze sboru v Korintě tvrdili, že se Pavel neosvědčil. Pavel odpovídá, že mu na tom celkem málo záleží, zdá-li se jim neosvědčený, ale že mu všecko záleží na tom, aby se oni osvědčili v konání dobrého, t. j. v poslušnosti evangelia a v lásce [2K 2,9]. Pak už snadno poznají, zda se i Pavel osvědčil či nikoli. Myšlenku osvědčení vyjadřuje Žd 6,8 jiným způsobem. Přirovnává věřící k půdě, která je bohatě svlažována deštěm. Přináší-li užitek, ukazuje, že má podíl na Božím požehnání. Jestliže však plodí trní a hloží [sr. Gn 3,18], musí být považována za neosvědčenou. Propadá Božímu soudu a kletbě a končí vypálením jako kdysi Sodoma a Gomora.