Jan

Jan [řecky Ióannes a hebr. Jóchánán – Hospodin je milostiv]. 1. Jan Křtitel pocházel z kněžského rodu. Otec Zachariáš byl knězem z třídy Abiášovy, matka Alžběta z dcer Aronových [1Pa 24,10; L 1,15], sestřenice Marie, matky Ježíšovy. Bydleli v „městě Judově“ [L 1,39]. J. K. byl o půl roku starší než Ježíš. Zachovával předpisy nazirejské od svého mládí [L 1,15]. Vystoupil jako prorok asi r. 26, pobyv nějaký čas v pusté krajině na záp. straně Mrtvého moře [L 1,80]. Již jeho zevní zjev byl naučením pro ty, kdož k němu přišli. Za oděv mu sloužil plášť ze srstí velbloudích [2Kr 1,8 sr. Za 13,4], přepásaný koženým pasem. Pokrmem mu byly kobylky [Lv 11,21n] a med lesní [Ž 81,17]. Přísně asketický život, pověst o jeho svatosti a jeho vystoupení přilákaly k němu, ač žádného divu nečinil [J 10,41], „Jerusalem a všecko Judstvo i všecku okolní krajinu Jordánskou“ [Mt 3,5]. Základním rysem jeho kázání bylo ohlašování příchodu Božího království a tím zároveň i Božího soudu nad Izraelem. Před tímto soudem nezachrání příslušnost k potomstvu Abrahamovu, nýbrž odvrácení od cest zlých a křest pokání jako vnější znamení vnitřního rozhodnutí [Mt 3,2.11]. Že křest tvořil význačnou část jeho působení, je patrno z pojmenování „Křtitel“ [Mk 1,4; 6,25; 8,28; Mt 3,1; 11,11n; 14,2; 17,13; L 7,20.23]. Bylo to něco jedinečného, že J. K. nekřtil sebe, ale druhé. U Židů totiž bylo zvykem, že učitel vstoupil s proselytou do vody, předčítal mu závazky, ale sám neponořoval do vody. Herodes Antipas usoudil, že hnutí, jež Křtitel vyvolal, je nebezpečné i politicky. Proto se rozhodl, že jej odstraní. Předtím vsak i Ježíš se dal od J. pokřtít [Mt 3,5-17] a byl označen jako Mesiáš [J 1,32n]. Zdá se, že při té příležitosti v J. uzrálo přesvědčení, že budoucí Mesiáš musí naplniti Iz 53. Odtud věta z J 1,29.36: „Beránek Boží, kterýž snímá hříchy světa“, jež jinak není srozumitelná právě v ústech J. K. Možná také, že Ježíš u J. K. dostal první podnět k tomu, aby se zabýval obrazem Mesiáše v Iz 53. Na otázku farizeů J. K. odmítl, aby byl ztotožňován s Eliášem [J 1,21], a své poslání popsal slovy Iz 40,3. Působil však v duchu a moci Eliášově [L 1,17 sr. Mal 3,1; 4,5], aby připravil cestu Páně [Mk 1,2; Mt 11,10.14; 17,12n]. Uvěznění J. K. bylo Ježíšovi znamením, že má sám vystoupiti [Mk 1,14] a pokračovati v kázání Janově. Není divu, že Herodes Antipas považoval Ježíše za znovu se objevivšího J. K. [Mk 6,14]. Konec J. uspíšila zápletka s Herodiadou [Mk 6,17n; Mt 14,3]. Že Herodes Antipas uvěznil a popravil Jana, svědčí o tom, že činnost Janova byla ve druhé části jeho působení přenesena i do Perey, území Heroda Antipy. J. byl vězněn na hradě Machaeru při Mrtvém moři, kdež byl také popraven. Ještě před svou smrtí poslal své dva učedníky k Ježíšovi s otázkou, zda je skutečně zaslíbeným Mesiášem [Mt 11,2-15]. Ježíš mu při této příležitosti vydal vysvědčení, že je největším z proroků. Po smrti J. K. se mnozí z jeho učedníků přidali k Ježíšovi [Mt 14,3-12; Mk 6,16-29; L 3,19n], mnozí však žili dál jako učedníci Janovi [Mt 9,14; Sk 19,3].

2. Jan apoštol, syn Zebedeův [sr. 1Pa 8,17; 12,7; 26,2], bratr *Jakubův Petra jeden z nejužšího kroužku učedníků Ježíšových. Tradice jej ztotožňuje s „tím, jehož miloval Ježíš“ J 13,23; 21,7.20. O povolání obou Zebedeovců Ježíšem vypravují všichni synoptičtí evangelisté [Mk 1,19-20; Mt 4,21-22; L 5,10], podle nichž byli rybáři stejně jako Šimon a Ondřej, a byli od Ježíše ustanoveni za rybáře lidí. Nejmenovaný učedník J 1,35–40 bývá též ztotožňován s Janem Zebedeovcem. Ve všech seznamech Dvanácti mají Zebedeovci přední místo, někdy hned po Šimonovi Petrovi. V Mk 3,17 mají oba Zebedeovci název Boanerges [synové hromu], snad pro svou přílišnou horlivost [L 9,49–56], která toužila i po předních místech v budoucím království [Mk 10,35; Mt 20,20]. Na druhé straně však projevili ochotu zemříti s Ježíšem [Mt 20,20-24; Mk 10,35-41] a patřili k nejužšímu kruhu učedníků při vzkříšení dcery Jairovy [Mk 5,37; L 8,51], při proměnění [Mt. 17,1;. Mk 9,2; L 9,28] a v Getsemane [Mt 26,37; Mk 14,33]. Má-li postava „milovaného učedníka“ ve čtvrtém evangeliu opravdu představovati Jana Zebedeovce, vypravuje se o něm, že seděl po boku Páně při poslední večeři [J 13,24-25] a že mu umírající Ježíš svěřil do péče svou matku [J 19,26n]. Je ovšem možné, že tajemná postava „milovaného učedníka“ má vlastně jiný význam, že na př. má představovati církev vskutku věřící a Ježíšovi naslouchající. Z tajemné narážky vj 21,20–23 vyrostla domněnka, že J. nezemře, dokud se nedočká druhého příchodu Kristova. Pak vidíme J. opět v Jerusalémě na vrchní síni [Sk 1,13] a po svátcích svatodušních v misijní práci po boku Petrově [Sk 3,1]. Oba byli uvězněni [Sk 4,13-19], oba byli vysláni do Samaří, aby podepřeli dílo Filipovo [Sk 8,14]. Zdá se, že v době pronásledování zůstal v Jerusalemě [Sk 12,1n], kde se s ním setkal Pavel po návratu z první misijní cesty [Ga 2,9]. Stará církevní tradice o něm vypravuje mnoho podrobností, které nejsou zaznamenány v NZ a jejichž kořen a původní spolehlivý smysl nelze snadno zjistit. Podle těchto tradic se Jan nakonec usadil v Efesu [před vyvrácením Jerusalema], kde jeho žáky byli Polykarp, Papias a Ignatius. Polykarpův žák Irenaeus tvrdí, že J. zůstal v Efesu – s výjimkou svého ročního uvěznění na ostrově Patmos – až do své smrti za Trajana [98–117]. Polykarp o něm vypravuje, že se každoročně o slavnosti pascha. [Kral. fáze]. postil. Jeho nenávist k bludu [sr. 2J 1,10 n] byla prý tak veliká, že raději opustil lázně, aniž vzal koupel, když se dověděl, že v lázních je i kacíř Kerinth. Stejně však horlivý byl v lásce, jež hledá a zachraňuje zbloudilé. Jeroným [Hieronymus] vypravuje, že se stařičký J., neschopný pohybů i delší řeči, dával nosit do shromáždění a zdravil věřící vždy jen jednou větou: „Synáčkové, milujte se vespolek!“ Na dotaz, proč stále opakuje totéž, odpověděl: „Je to příkaz Páně, a je-li ten skutečně dodržován, úplně to stačí.“ Podle starokřesťanské tradice byl J. autorem čtvrtého evangelia, tří epištol a Zjevení.

3. Jan, otec Petrův [J 1,42; 21,15-17 v Žilkově překladu a v revidovaných překladech zahraničních], nazývaný Mt 16,17 *Jonášem.

4. Jan Marek, při čemž Marek je příjmení, J. jméno. Autor druhého evangelia [Sk 12,12. 25], *Marek.

5. Židovský hodnostář, který spolu s Annášem, Kaifášem a Alexandrem vyslýchal Petra a Jana [Sk 4,6].