Válčení, válčiti, válečník, válečný

Válčení, válčiti, válečník, válečný.

1. Válčení v starém Izraeli

Ve starém Orientě a zvláště u Izraelců jako později u mohamedánů bylo válčení náboženskou záležitostí. Izraelci vedli ‚boje Hospodinovy‘ [Nu 21,14], Hospodin zástupů byl ‚Bohem vojsk Izraelských‘ [1S 17,45], jeho přítomnost v boji byla někdy symbolisována truhlou úmluvy [2S 11,11, sr. 1S 4,3nn]. Proto se nehodil k boji každý. Jen ten, kdo se posvětil [Joz 3,5] a prošel očistnými obřady, stal se ‚posvěceným [t. j. zasvěcencem] Hospodinovým‘ [Iz 13,3], aby se mohl zúčastnit boje. Bojovníkům byl zakázán i styk s ženami [1S 21,5, sr. 2S 11,11], aby si uchovali kultickou čistotu k boji. Každé tažení bylo připraveno modlitbou a obětí [1S 7,8n; 13,9n; 2Pa 20,5-12], takže ‚vyzdvihnout válku‘, vyhlásit boj je vyjádřeno v hebrejštině slovy ‚zasvětit válku‘ [Jr 6,4; Jl 3,9]. Možná, že i mazání štítů olejem bylo víc kultickým počínáním než jen zvláčněním a vyhlazením kůže, aby nepřátelské šípy snadněji odskakovaly [Iz 21,5, sr. 2S 1,21]. I vojenský tábor byl podroben přísným požadavkům kultické čistoty [Dt 23,14]. K zajištění pravého okamžiku k zahájení boje bylo třeba ‚dotazovat se Hospodina‘ ať skrze los [Sd 1,1; 20,23.27n; 1S 14,37; 23,2; 28,6; 30,8] nebo skrze proroka [1Kr 22,5nn, sr. 2Pa 18,5nn; Ez 21,21]. Také v době Makkabejské bylo tažení zahájeno modlitbou a posty [1Mk 3,47nn]. Vypovídat formálně válku nebývalo obyčejem. Vojsko bylo zásobováno jednak dobrovolnými potravinovými dary [2S 17,27nn], jednak rekvisicemi [Sd 20,10]. Vyzvědači zjišťovali postavení, početnost, popřípadě připravenost či nepřipravenost nepřátel [Joz 2,1; Sd 1,24; 7,10n; 1S 26,4]. Také zajatci byli v tom směru vyslýcháni [Sd 8,14; 1S 30,11-15]. Vojsko bylo ubytováno ve *stanech delším obléhání [2S 11,11; 1Kr 20,12-16]. V 1S 26,5.7 čteme o vozových hradbách [*Šance]. Krátce před bitvou kněz nebo vojevůdce povzbuzoval lid ujištěním Boží přítomnosti a pomoci. Ti, kteří byli bázliví nebo si právě vystavěli dům a ještě se do něho nenastěhovali, ti, kdo založili vinici a ještě z ní nesklízeli, dále ti, kteří se zasnoubili a ještě nedošlo ke sňatku, byli odesláni domů [Dt 20,2-9; 2Pa 20,14-20; sr. Sd 7,3]. Sr. Bič I., 320, který tato nařízení spojuje s prastarými náboženskými představami, podle nichž každý, kdo podnikal něco z uvedených případů, byl ve vztahu k jiným božstvům nebo k démonům a tak se stával pro Hospodina nečistým. Rovněž v ustrašenosti byl viděn protibožský prvek.

Taktika boje byla jednoduchá. Vojsko stálo proti vojsku v souvislé linii, takže nakonec muž stál proti muži. Někdy k bitvě ani nedošlo: obě strany si vybraly zápasníky, kteří vzájemnou potyčkou měli boj rozhodnout [1S 17; 2S 2,14]. Na dané znamení posvátnými polnicemi [Nu 10,9] spustili vojáci válečný pokřik [Joz 6,5; 1S 17,52] a vrhli se na nepřítele [Sd 7,20n; sr. Iz 42,13; Jr 4,19; Ez 21,22; Am 1,14]. Juda Makkabejský místo divokého křiku zavedl zpěv žalmu [2Mak 12,37, sr. 2Pa 20,21n]. Hlavně šlo o to překvapit nepřítele nepřipraveného [Gn 14,15]. Bývalo zvykem rozdělit vojsko ve tři skupiny, jež se snažily obklíčit nepřítele [Sd 7,16.20; 1S 11,11; 2S 18,2], jindy na dvě [1Kr 20,27] nebo i čtyři [Sd 9,34]. Někdy byl takticky předstírán útěk, zatím co zálohy zůstaly ukryty, aby nic netušícího nepřítele, jenž se dal vylákat k pronásledování, napadly ze zadu [Joz 8,2-7.15 nn; Sd 20,36n]. Složitější taktika je líčena ve 2S 10,9-11; 1Kr 22,31. V pozdější době vyniklo zvláště taktické umění Judy Makkabejského. Při pronásledování nepřítele se neznalo slitování. Jeho zničení bylo výrazem prokletí Hospodinova [*Proklatý]. Vše muselo být spáleno. Byla to vlastně oběť, při níž vše připadlo Hospodinu [1S 15,9nn; Joz 7,24nn], i zajatci. Ležení poraženého nepřítele bylo zničeno a oloupeno, dopadení vojáci pobiti nebo zmrzačeni [Joz 8,23-29; 10,22-27; Sd 1,6; 1S 11,2] a oloupeni [Sd 8,21nn; 9,45; 1S 31,9; 2S 12,31; 2Kr 15,16; 2Pa 20,25]. Není divu, že se bitevní vřava stala přímo i obrazem dne Hospodinova [Sof 1,14nn], dne soudu. Dt 20,13n však nařizuje, aby byly uchovány ženy a děti. Ty byly prodány do otroctví. Někdy bylo dovoleno, aby se válečná kořist rozdělila mezi bojovníky, při čemž velitelé obdrželi větší a lepší část [Sd 8,24nn; 1S 20,26nn]. Také ti, kteří museli hlídat ležení a nemohli se zúčastnit boje, byli poděleni stejným dílem jako bojující [1S 30,24n; sr. Nu 31,27]. Ale i při tom aspoň část kořisti byla donesena do svatyně [Nu 31,50nn], jiná část byla rozdělena kněžím a levitům [Nu 31,26-30]. Konec boje i pronásledování a drancování byl vyhlášen válečným rohem [2S 2,28; 18,16; 20,22]. Na poražený ‚národ‘ byly uvaleny těžké poplatky [2Kr 3,4]. Vracející se bojovníci byli vítáni tancujícími a zpívajícími ženami [Ex 15,20nn; Sd 5,1nn; 11,34; 1S 18,6; 2Pa 20,26nn]. Některé žalmy, které později byly zpívány při novoroční slavnosti nastolení Hospodinova, vznikly asi při takových příležitostech [2S 22,1nn]. Zvláště v době Makkabejců se stalo zvykem zpívati žalmy při návratu z boje [1Mak 4,24]. Rozumí se, že navrátivší se bojovníci se museli podrobit novému kultickému očišťování spolu se svými rouchy i zbrojí [Nu 31,19nn].

O obléhání města viz heslo *Obléhati.

V nejstarších dobách nebylo stálého vojska ani velitelů z povolání. Došlo-li k válce, byl velitelem ten, kdo stál v čele lidu v době míru [Gn 14,14n]. V době nebezpečí se spojovalo několik kmenů ke společné akci. Teprve v době královské se začalo s organisací vojska [1S 13,2; 14,52]. David si vytvořil svou tělesnou stráž [1S 22,2; 23,13; 2S 8,18], Šalomoun zřídil vojenské posádky po celé zemi [1Kr 10,26], takže staří náčelníci kmenů byli zatlačeni do pozadí a vojevůdci se stali nejspolehlivější příbuzní královi [1S 14,50; 2S 2,18; 19,13]. Vojenské povinnosti pak podléhal každý schopný muž od dvacíti let výše [Nu 1,3]. Kněží byli od vojenské služby osvobozeni [Nu 1,47]. Ex 18,25 naznačuje vojenskou organisaci. Jednotlivé oddíly měly své korouhve [*Korouhev]. Pokud se týče zbraní, čteme o meči a *praku [1S 17,40; 1Pa 12,2], o *lučištích [2Pa 26,11nn], *pavézách, štítech, kopích a oštěpech [2Pa 14,8]; některé izraelské kmeny vynikaly v ovládání určitého druhu zbraní [na př. Sd 20,16]. Jisto je, že v době královské se vyskytuje už i válečná jízda, ač v hornaté Palestině měla menší význam [2S 8,4; 15,1; 1Kr 9,19]. Brnění a kovové krunýře se ujaly patrně až za krále Uziáše [2Pa 26,14]. Viz o tom podrobněji u Biče I., 323n. Na vojenský výcvik naráží Iz 2,4.

2. Hospodin jako válečník a eschatologický boj

Představa Hospodina jako válečníka [Ž 24,8] stojí v pozadí téměř všech válek starého Izraele. Hospodin [válečných] zástupů učinil z Izraelců svůj lid tím, že porazil Egypťany [Ex 15,1-18; Dt 4,34]; udržuje tento lid tím, že bojuje za něj a učí ho boji [2S 22,35; Ž 144,1], Izrael je jeho vojsko [Ex 12,41], vítězství Izraelova jsou vítězství Hospodinova, takže někdy to vypadá tak, jako by nebylo rozdílu mezi nepřáteli Izraelovými a nepřáteli Božími [Dt 7; Sd 5]. Ale už 1S 4,3nn varuje před tímto ztotožňováním. Ale teprve proroci táhli jasnou linii mezi nepřáteli Izraelců a Božími. Odpadne-li Izrael od Hospodina, stává se Bůh sám jeho nepřítelem a bojuje proti němu [Iz 63,10; Jr 21,5] buď skrze proroky [Jr 1,10-19] nebo prostřednictvím cizích národů, kterých užívá jako metly [Iz 10,5n; Jr 25,1-9.27; Ez 21,2-23]. Tak se válka stává trestem za neposlušnost a nevěrnost a ti proroci, kteří v takových okolnostech předpovídají bezpečnost a vítězství, jsou prohlašováni za falešné proroky [Jr 28; Ez 13,8-16]. Válka je prorokům zlo [Jr 4,19n], zvláště jde-li o boj mezi Izraelem a Judou. Krásným příkladem je vypravování o proroku Odedovi [2Pa 28,9nn]. Proroci vyhlížejí dobu Božího kralování, kdy lidé „zkují meče své v motyky a oštípy své v srpy“, „kdy nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji“ [Iz 2,2-4; Mi 4,1-4], kdy budou vypleněny válečné vozy a i válečná lučiště [Za 9,9n], kdy budou i nástroje Božího hněvu pokořeny [Iz 10,12-15; Jr 51; Ez 38-39] a lid Boží vysvobozen od všech nepřátel [Iz 49,22-26; 59,17n]. Konečná spása, dosažená vítězství Hospodina a jeho Mesiáše, bude dobou pokoje a vlády Boží nad pravým Izraelem [Ž 110; Iz 9,1-8; Dn 7-12; Za 14]. Dokonce i v přírodě nastane pokoj [Iz 11,6-9; 65,25]. Někdy je líčen konečný boj Hospodinův s nepřátelskými silami barvami mythologickými, jako boj s chaosem, Ž 104,6nn; Iz 27,1 nebo světla s temnotou [Jb 26,10-13]. Válečné konflikty na zemi jsou líčeny jako předzvěst tohoto konečného kosmického boje Hospodinova.

NZ dovršuje prorockou linii SZ-a tím, že Ježíš Kristus dobyl rozhodujícího vítězství svou smrtí a vzkříšením, a proto lid Boží již nepotřebuje a nemá zápasit pro Boží pravdu pozemskými zbraněmi. Válka není prostředkem k utvrzení království Božího [Mt 26,52; sr. J 18,36], nanejvýš znamením posledních časů. Zničení Jerusalema je chápáno jako soud Boží nad nevěrným Izraelem, který zavrhl Mesiáše [Mk 13,3-13; L 21,10-24; 13,34n; 19,41nn; 23,28nn]. Boj věřícího je duchovním bojem proti zlu všeho druhu [Mt 10,34nn; Ef 6,12-20]. Vždyť právě Ježíš sama sebe prohlašuje za bojovníka proti ďáblu [Mt 12,22nn; Mk 3,20nn; L 11,14nn, sr. Iz 49,24n; L 10,18; 13,16]. Tento boj vyvrcholil na kříži, kde se Ježíš utkal s plnou mocí hříchu a smrti. Proto prohlašuje radu Petrovu, aby se vyhnul kříži, za satanské pokušení [Mk 8,33]. Teprve na kříži a vzkříšením proměnil svůj odpor proti zlu v konečné vítězství nad ním [J 12,31; 16,33; Sk 26,18; Ef 2,2nn; Ko 1,13; 2,15]. Satan byl vítězstvím Kristovým svržen s nebe, aby na omezený čas bojoval proti svatým [Zj 12,7-12]. Je tedy i život věřícího bojem [*Bojování. 1Tm 1,18], ale bojem víry [1Tm 6,12; 2Tm 2,3nn; 4,7] nikoli proti tělesnému nepříteli, ale proti duchovním silám zla [Ef 6,12nn, sr. 1K 2,6nn]; v tomto boji má věřící jistotu vítězství, protože sdílí vítězství Ježíše Krista [1J 2,13n; 5,4n; 1K 15,57; Ř 8,37; Ef 6,10-20; 1Pt 4,1; 2K 10,3nn], který stojí za bojem svého lidu [Zj 19,11-16] až do konečného vítězství [Zj 17,14; 20,7-10; 2Te 2,8nn].