Heslo
Lučiště
Lučiště, luk. Nástroj, vyrobený z pružného dřeva nebo z kovu [2S 22,35; Jb 20,24], opatřený tětivou [Ž 11,2] k vymršťování šípů [1Pa 12,2] k lovu zvěře i ve válce [Gn 27,3; 48,22]. Původně to byla zbraň knížecí [1S 18,4], ale záhy byla přidělována pěším bojovníkům [1S 31,3; 1Kr 22,34; Jr 46,9; 49,36]. Assyřané a po nich Syřané měli sevřené útvary lučištníků. Podle 1Pa 5,18; 2Pa 14,8 a Ž 78,9 příslušníci kmenů Rubenova, Gádova, Manassesova a Efraimova vynikali lučištnictvím. 2Pa 26,14 připomíná Uziášovy oddíly lučištníků. Byli to lehkooděnci, opatření nadto malým štítem a mečem [1Pa 5,18]. L. bylo drženo v levé ruce [Ez 39,3], šípy, zhotovené z leštěného dřeva [Iz 49,2] nebo z rákosu a opatřené kovovým hrotem, byly ukládány v toulci. Někdy bylo užíváno hrotů otrávených [Jb 6,4] nebo zápalných [Ž 7,14 v hebr. textu: „své šípy učiní hořícími“]. SZ přirovnává bezbožníky k lučištníkům, kteří ze zálohy střílejí na „upřímé srdcem“ [Ž 11,2] anebo užívají jazyka jako lučiště k vystřelování lží [Jr 9,3]. Ale Hospodin láme l. [Ž 46,10; Jr 49,35; Oz 1,5], vyráží je z ruky [Ez 39,3] a sám natahuje l., proti jehož střelám se nikdo neubrání [Ž 7,12-17; sr. Zj 6,2].