Svíce

Svíce. Ve SZ-ě tak překládají Kral. hebr. nér, jež však je tlumočeno také výrazy *lampa [Ex 25,37; 27,20; 37,23; Nu 4,9; 8,2; 2Pa 4,20; Za 4,2], lucerna [Jb 18,6; Sof 1,12], *světlo [1S 3,3] a také nesprávně *svícen [Ex 35,14; 39,37; 1Kr 7,49; 1Pa 28,15]; dále hebr. nîr [= světlo, svítidlo] v 1Kr 11,36; 15,4; 2Kr 8,19; 2Pa 21,7. Často je užíváno výrazu s. jako obrazu pro trvání života, životní sílu, možnost působení [2S 21,17; Ž 18,29; 132,17]. Je pozoruhodné, že ve všech těchto případech se obrazu s. užívá o králi, který jako prostředník Boží je předobrazem [či jak Kraličtí říkají: figůrou] toho, který o sobě prohlásil: „Já jsem *světlo světa“ [J 8,12]. – O s-i nepobožných se praví, že hasne [Jb 21,17, sr. 18,5n; Př 24,20]. Jindy je s. obrazem udržující milosti Boží, Boží pomoci [2S 22,29; Jb 29,3] nebo Slova Božího [Ž 119,105] a jeho přikázání [Př 6,23]. V židovských katakombách v Římě na Monteverde jsou na náhrobním nápisu znázorněny dvě olejové lampy, nejspíše jako symbol udržující milosti Boží. V Př 20,27 se praví, že „duše člověka [jest] s. Hospodinova, kteráž zpytuje všecky vnitřnosti srdečné“. Duše je tu překladem hebr. nᵉšámá, jež Kral. překládají také slovem *nadšení [Jb 32,8], dchnutí [Gn 2,7; Jb 33,4]. Jde o označení toho, čím se člověk liší od zvířete. Snad bychom to mohli přirovnat k tomu, co křesťan nazývá *svědomím osvícení od Boha a tak se stává soudcem lidského jednání a rozhodčím ve vnitřních sporech. S-í Boží je duše nazývána proto, že mravní vědomí je tu považováno za přímý dar Boží, jenž umožňuje člověku viděti jeho pravou podobu [sr. Mt 6,23; 1K 2,11]. Mesiášského významu nabývá výraz s. tam, kde je spojován se jménem Davidovým [2S 21,17; 1Kr 11,36; 15,4; 2Kr 8,19; 2Pa 21,7, sr. Ž 132,17]. Chce-li bible vyjádřiti přísnost Božího soudu, ohlašuje, že umlkne hluk žernovu a zhasne světlo s. [Jr 25,10]. Žernov, jehož zvuk při každodenním mletí se ozýval i z nejchudší domácnosti, a lampa, hořící za noci, byly symbolem domáckého, rodinného života [sr. Mt 5,15; L 15,8; 17,35; Zj 18,22n].

Okolnost, že s-i [lampu] v domě nikdo rozumný nestaví pod postel nebo pod nádobu [leda v sobotu, aby bylo světlo tlumeno z kultických důvodů, anebo z ohledu na těžce nemocného], nýbrž na svícen, aby její světlo bylo plně zužitkováno, sloužila Ježíšovi patrně nejednou k osvětlení několika zákonů duchovního života [Mt 5,15n; Mk 4,21; L 8,16; 11,33]: učedníci mají svou službu konat veřejně a nikomu ničím, ani svým chováním, nezadržovat světlo evangelia [Mt 5,14n]. Evangelium samo má právě tak jako světlo snahu zasáhnout všecky [Mk 4,21]; snad už je tu myšleno i na misii mezi pohany. Někteří vykladači myslí při s-i také na Ježíše samotného. Na Ježíše je snad přeneseno královské, t. j. mesiášské užití obrazu s.: Ježíš jest s-í, která nebude a nemůže natrvalo býti ukryta, nýbrž bude svítit všem. Zahn a jiní mají dokonce za to, že „skrýše“ [řecky krypté] u L 11,33 se vztahuje na hrob Ježíšův a jeho smrt, a celý výrok vykládají jako předzvěst zmrtvýchvstání Ježíšova [sr. v. 29, kde se mluví o znamení Jonáše proroka nejspíše se vztahem na Ježíšovo zmrtvýchvstání] a tím i znovuzazáření evangelia. Ze souvislosti jde však spíš o zdůraznění neomluvitelnosti posluchačů Ježíšových: veřejně kázal [postavil svou s-i na svícen], ale oko posluchačů, jež je také označeno za s-i [L 11,34n, *Světlo], bylo zatemněno, takže se uzavřeli světlu evangelia. – L 12,35 užívá hořící s. jako obrazu stálé připravenosti těch, kteří očekávají příchod Kristův [sr. Mt 25,1nn]. – Praví-li se o Janu Křtiteli, že byl s. hořící a svítící [J 5,35], pak je tu zřejmý úmysl označit jej nikoli za světlo [J 1,8], nýbrž za pouhou s-i, jež ovšem vykonala svůj úkol dokonale. Někteří vykladači patrně neprávem chtěli toto místo vykládat jako náznak sebespalující horlivosti, jež sama sebe umenšovala, aby světlo Ježíšovo tím více zářilo [sr. J 3,30]. – Ve Zj 21,23 je za s-i nebeského města označen Beránek [sr. Iz 60,19n], jenž se svou smrtí stal Spasitelem a tak nositelem světla Boží milosti. Snad se tu myslí na udržující a pomáhající milost [sr. J 8,12]. Podle Zj 22,5 osvěcuje nebeské město Pán Bůh, takže nepotřebuje žádné s. – Prorocké slovo je ve 2Pt 1,19 označeno jako s. svítící v temném místě. Žilka překládá: „I máme tím pevnější [v důsledku toho, že Petr na hoře proměnění slyšel Boží svědectví o milovaném Synu] prorocké slovo; dobře činíte, dáváte-li na to pozor, jako na světlo svítící v temném místě, až se zaskví den a jako jitřenka vzejde ve vašich srdcích“. Pisatel 2Pt tu myslí nejspíše na prorocká zaslíbení o Mesiáši, jež jsou lampou do té doby, než Kristus sám vzejde jako jitřenka v srdcích čtenářů, kdy si budou jisti jeho blahoslavenou přítomností. Prorocké slovo je dobré; vrhá světlo jako s. do temnot nevědomosti a srdce, jež nezná ještě plně Krista. Ale je to pouhá s. ve srovnání se světlem, jež vzejde těm, kteří okoušejí přímou Kristovu přítomnost. Někteří vykladači však rozumějí místu tak, že zjevení slávy Kristovy na hoře proměnění [Mt 17,1-5] je pevnou zárukou a nadějí, že při druhém příchodu přijde Pán také s takovou slávou, čemuž nasvědčují i SZ proroctví [sr. 1Pt 1,10]. „Den“ pak chápou jako označení dne druhého příchodu Kristova. Proti tomu však svědčí ta okolnost, že u výrazu „den“ chybí v řečtině určitý člen a že závěr verše ukazuje spíše na osobní okoušení přítomnosti Kristovy.