Roucho

Roucho. *Oděv, kde je popis nejdůležitějších druhů oděvu. Zde si všimneme podrobněji pouze oděvu levitského a kněžského, při čemž nutno míti na paměti, že jednotnost v kněžském oděvu nastala nejspíše až v době centralisace kultu. Zdá se, že bohoslužebným rem obecně byl t. zv. nárameník [’éfód, *Efod]. Jenže nevíme přesně, co tento výraz označoval. Velmi pravděpodobně měl dvojí význam. Jednak jej nosili kněží [1S 22,18], ale snad i levité [1S 2,18] a výjimečně i „laici“ [2S 6,14; sr. Sd 8,27; 17,5. Nesmíme ovšem zapomínat, že král svým nárokem na zastupování Boha si často činil nárok i na funkci velekněžskou]. Vedle toho pak efod levitů, na rozdíl od kněžského a velekněžského efodu [*Nárameník] byl zhotoven pouze z obyčejného plátna. Tak se zdá aspoň ze zprávy Josefa Flavia, že za Heroda Agrippy II. žádali levité s úspěchem, aby směli nositi lněný efod, jaký byl dříve zřejmě výsadou kněží.

Kněží měli oděv složitější. Především nosili jakési „lněné košilky“ [hebr. miknᵉsajim = sukénka, připomínající spodky] ze lněného plátna [Ex 28,42; 39,28; Lv 16,4; Ez 44,18], jež zakrývaly tělo „od beder až po stehna“. Na holém těle nosili dále „sukni z hedvábí bílého, vázanou s oky“ [Ex 28,4.39]. Nevíme, co znamená výraz „vázanou s oky“. Snad šlo o řízu, tuniku [hebr. kᵉtónet *Oděv] s kostkovaným vzorkem anebo zvláštního způsobu tkaní. Sahala od krku až po kotníky a měla rukávy. Dále nosili pás [hebr. ’abnét Ex 28,4 39n; 29,9; 39,29; Lv 8,7.13; 16,4], utkaný z různobarevného kmentu. Jeho šíře byla prý 24 cm a délka až 14 m, takže objímal několikrát tělo. Oba konce visely až ke kotníkům. Ze široké stuhy z bílého kmentu, ovinutého několikrát kolem hlavy, byl zhotoven jakýsi turban [hebr. migbá‘á, Kral. *klobouk, Ex 28,40; 39,28; Lv 8,13; čepička Ex 29,9]. Tento oděv směli kněží nosit pouze ve svatyni [Ez 42,14]. Po bohoslužbách museli oblékati všední šat.

Velekněžské r. bylo dvojí: obyčejné kněžské r., v němž konal obřad v den smíření [Lv 16,4], a slavnostní r., v němž sám obětoval. Skládalo se především z modrého pláště [řízy, tuniky, přehozu; hebr. mᵉ’íl *Oděv 3.], tkaného vcelku, jenž se oblékal na kněžskou tuniku, kᵉtónet, neměl rukávy a sahal jen po kolena [Ex 28,4.31; 39,23-26]. Na dolním okraji byla vyšita[?] granátová jablka, jež se střídala se zlatými zvonečky [Ex 28,33n]. Jejich zvuk měl upozorniti lid na příchod velekněze [Ex 28,35; Jezus Sirach 45,13n]. Těchto zvonečků prý bylo 72 [Hieronymus]; někteří však udávají jen 50 nebo 12, jiní však 360 [Kliment Alexandrinský].

Na tuto řízu oblékal velekněz nárameník, skládající se ze dvou kusů látky, volně splývajících na prsou a na zádech [*Efod; *Náramenník], z modrého a červeného purpuru, ze šarlatu dvakrát barveného, přesukovaného kmentu a ozdobeného zlatými nitěmi [Ex 39,2n] – Podle Josefa Flavia měl prý tento nárameník rukávy, sahal až pod pás. Na ramenou byl spjat šlemi, na nichž byly upevněny dva drahokamy se jmény kmenů izraelských, vždy po šesti na jednom kameni [Ex 28,9nn]. Kdykoliv se velekněz objevil ve svatyni, těmito kameny připomínal Hospodinu Izraele [Ex 28,12]. Celý efod byl opásán pruhem látky, z jaké byl setkán.

Další součástí veleknězova oděvu byl *náprsník [hebr. chóšen] podoby kapsy, ozdobený dvanácti drahokamy po třech ve čtyřech řadách, zasazenými do zlata. Do každého z nich bylo vyryto jméno jednoho kmene izraelského. Byl nazýván náprsník soudu, protože původně v něm byly asi posvátné losy *urim a thumim, jimiž bývala rozhodována sporná otázka v důležitějších případech [Ex 28,30].

I velekněz nosil turban [hebr. misnefet, Kral. *čepice Ex 28,36-38; 39,29n], podobný kněžské čepici, ale o něco vyšší, protože nahoře měl svinutou modrou stuhu. Ozdoben byl zlatou čelenkou [Ex 29,6: koruna svatosti]. V době Josefa Flavia byla prý tato čelenka trojitá [*Koruna].

Také oděvu velekněžského smělo být užíváno jen při bohoslužbách. Proto byl uložen ve zvláštním chrámovém pokojíku pod ochranou „strážného nad rouchem“ [2Kr 22,14, sr. 10,22]. Bylo velkým ponížením pro Židy, když Římané vzali r. veleknězovo do své správy [od r. 6. po Kr.] a vydávali je jen v den smíření nebo při nastoupení nového velekněze. Teprve r. 45 bylo trvale vráceno k úschově v chrámě.

Všimněme si některých větných obratů, spojených s výrazem r. „Vzíti v základ r.“ = zabaviti zevní oděv, skládající se ze čtyřrohého přehozu, který v noci nahrazoval přikrývku [Ex 22,26n, hebr. simlá *Oděv 4. Sr. 1S 21,9]. R. roztržené bylo výrazem ponížení a hanby [2S 13,19], vyloučení z náboženské pospolitosti [Lv 13,45n], hlubokého zármutku, lítosti, pokání [Gn 37,29.34; Nu 14,6; Joz 7,6; 1S 4,12; 2S 1,2.11; 1Kr 21,27; 2Kr 19,1; Est 4,1; Jb 1,20; Jr 41,5] a rozhořčení [2Kr 11,14; Sk 14,14]. Jl 2,13 varuje, aby se kající nespokojovali s roztržením roucha, ale aby roztrhli srdce. V Lv 21,10 je nejvyššímu knězi zapovězeno roztržení roucha. Nejspíše tu jde o nějakou praktiku magického rázu při pohřbech a pod. Avšak podle Mt 26,65 velekněz roztrhl svá roucha. Šlo tu „o pevně ustálenou složku řízení při obžalobě z rouhání, jejímž smyslem bylo dáti zřetelný výraz pohoršení“ [J. B. Souček, Utrpení Páně, str. 129]. R. proměnné [stč.], proměnlivé, proměnitelné, na vyměňování [Sd 14,12; 2Kr 5,5.22n; Za 3,4]. R. krumpované = vyšívané [Ž 45,15; Ez 16,10.18; 26,16 *Krumpéř]. Stláti r-a na cestu [Mt 21,8; Mk 11,8; L 19,36] je starý orientální způsob, jak vyjádřiti úctu k přicházejícímu panovníkovi. R. bílé je symbolem čistoty a svatosti [Kaz 9,8; Dn 7,9; Mt 17,2; 28,3; Mk 9,3; 16,5; L 23,11; J 20,12; Sk 1,10; 10,30; Zj 3,4n. 18; 6,11]. Vyraziti prach z r-a [Sk 18,6] *Prach. R. svatební [Mt 22,11n]. Vykladači tvrdí, že bylo zvykem ve starověkém Orientě, aby král svým pozvaným hostům propůjčil nebo daroval slavnostní úbor, v němž se měli objevit u tabule [sr. Gn 45,22; Sd 14,12; 2Kr 10,22]. Staří Římané nazývali tato roucha cenatoria. U Mt 22,11n by to znamenalo, že pozvaný buď poslané r. promarnil nebo nepokládal za nutné, aby se převlékl. Snad tu Ježíš navazuje na Iz 61,10 a Sof 1,7n.