Rouhání, rouhati se

Rouhání, rouhati se. Ve SZ tak překládají Kral. hebr. výrazy, odvozené z kořene n s [= pohrdati, 1S 2,17; sr. Ž 107,11, zavrhnouti Pl 2,6]. Tak David dal svým činem nepřátelům Hospodinovým záminku, aby se rouhali, t. j. pohrdli Hospodinem a zavrhli jej [2S 12,14]. Nepřítel Hospodinův se rouhá jeho jménu [Ž 74,10.18], král assyrský se dopustil rouhání, když popíral spasitelnou moc Boží [2Kr 19,3, sr. 2Kr 18,29nn] právě tak, jako se rouhali [provokovali] Izraelci, když si udělali „tele slité“ a prohlásili je za božstvo, jež vyvedlo lid z Egypta [Neh 9,18]. Jindy tak překládají Kral. hebr. gádaf [= vysmívati se, urážeti, 2Kr 19,6.22; Iz 37,23; Ez 20,27] nebo kálal [= zlořečiti, proklínati Lv 24,11] nebo konečně cháraf [= vydrážditi posměchem 2Pa 32,17]. Ve všech těchto případech jde o popírání záchranné moci Boží nebo o utrhání jeho jménu [sr. Iz 52,5], vůbec pak o mluvení a jednání proti Bohu z nadutosti, neposlušnosti a pýchy. Je to opak pokorného vyznávání jeho jména. *Zlořečiti.

V NZ řecké blasfémein [blasfémia, blasfémos] znamená původně tupiti, pomlouvati, potom označuje popírání a zesměšňování vyvýšenosti a moci Boží [Zj 13,6; 16,11.21; sr. 19,37], jména Božího [Ř 2,24; 1Tm 6,1; Zj 16,9], slova Božího [Tt 2,5], jeho nositelů [Sk 6,11] a všeho, co nějak s Bohem souvisí, tedy podle Ju 1,8-10 a 2Pt 2,10-12 i andělů [*Porouhání]. Podle židovského úsudku se „rouhal“ Ježíš, když si osoboval právo, jež náleží jen Bohu [Mk 2,7], a prohlašoval, že je Synem Božím [J 10,33-36] a Mesiášem [Mt 26,65; Mk 14,64], jenž se posadí po pravici Boží. Neboť pro židovské vykladače i Mesiáš byl jen lidským knížetem a osvoboditelem [sr. Sk 7,55-58].

Na druhé straně však je pro věřící rouháním, jestliže někdo pochybuje nebo popírá či zesměšňuje mesiášský nárok Ježíše Krista [Mt 27,39; Mk 15,29; L 22,64nn; 23,39]. Ale i věřící mohou být v době pronásledování donuceni k rouhání, t. j. k zapření Ježíše Krista [Sk 26,11] a Pavel varuje křesťany, aby porušením příkazu lásky nevydávali v porouhání [= v potupu] své dobro [Ř 14,16; sr. 2Pt 2,2], Boží jméno a učení [1Tm 6,1; sr. Ř 2,24; Jk 2,7], Boží slovo [Tt 2,5].

Je přirozené, že tak, jako se lidé rouhali Ježíši Kristu, tak se budou rouhati i věřícím v něho [1Pt 4,14]. Pavel sama sebe prohlašuje za někdejšího rouhače [1Tm 1,13], ale učí snášet s modlitbou rouhání pro jméno Kristovo [1K 4,13, sr. Mt 5,11]. Sr. 1Pt 4,4: Odpor Židů proti kázání evangelia a ostatních tehdejších současníků proti křesťanskému způsobu života je rouháním, protože zesměšňuje projev moci Boží v Ježíši Kristu [Sk 13,45; 18,6; Zj 2,9; 13,1. 5n; 17,3].

Zatím co podle Mt 12,31n; L 12,10 může být odpuštěno i rouhání a mluvení proti Synu člověka [přes L 10,16], rouhání proti Duchu sv. odpuštěno býti nemůže [Mk 3,28n; L 12,10]. Žilka překládá místo u Marka podle zaručenějších rukopisů: „Synům lidským budou odpuštěny všecky hříchy, i rouhání, ať je jich cokoli, ale kdo by se rouhal proti Duchu svatému, tomu se nedostane odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem“. Toto místo tvoří základ t. zv. učení o hříchu proti Duchu sv. [*Duch svatý]. Ježíš sám nepraví, v čem toto rouhání proti Duchu sv. spočívá. Evangelista však přidává vysvětlivku: „Nebo pravili: Ducha nečistého má“. Ježíš si byl tak vědom přítomnosti nadpřirozené, bezprostřední božské moci ve svých slovech i činech a pokládal je za tak mimořádné zjevení Boží, každému poznatelné, že každé vzepření proti tomuto očividnému svědectví musel posuzovat za opovážlivý posměch vůči Bohu a úmyslné zkrucování pravdy. Viděl v tom zlou vůli a svévolnou zatvrzelost, která se rovná neodpustitelným hříchům „rukou vztaženou“ [Nu 15,30n *Hřích 1. Starý Zákon]. Kdo se dopustí tohoto hříchu, „zaplete se, zamotá se“ [řecky enochos, Žilka: bude vinen] do něho tak, že se z něho nevymotá na věky: bude na něm spočívat věčná vina, věčné odloučení od Boha. Neboť rouhání proti Duchu sv. znemožňuje pokání, jediný předpoklad odpuštění. Zdá se, že toto místo mělo pro Marka zásadní význam v tom smyslu, že naznačovalo, proč Ježíš od nynějška považoval lid izraelský za ztracený: dopustil se ve svých představitelích neodpustitelného hříchu a tak sebe sama vyloučil ze spásy [sr. Mk 4,10nn]. Tak jako pro věřící, kteří prošli vítězně všemi pokušeními, nastane čas odpočinutí, kdy už budou nepřístupni pokušení [Žd 4,9], tak ti, kteří se trvale zatvrzují vůči Božímu volání, ztratí vůbec naslouchací schopnost: prví dosáhnou věčného života, druzí věčného odloučení od Boha, „věčné odsouzení“, jak podle recipovaného textu mají Kraličtí. Podle 1Tm 1,20 byli Hymeneus a Alexander, kteří ztroskotali u víře, vydáni satanu, aby byli pokáráni a nerouhali se. Nevíme přesně, co se tímto trestem myslí. Někteří vykladači se domnívají, že jde o odborný výraz pro církevní klatbu: oba falešní učitelé byli vyňati z přímluvných modliteb křesťanské církve a tak vydáni na pospas vlivu satanovu [Fr. Koehler].

Podle Mt 15,19; Mk 7,22 pramení rouhání spolu s ostatními neřestmi ze srdce, jež se nedalo proměnit Bohem. Snad se na těchto místech nemyslí ani na rouhání v náboženském slova smyslu: spíše na utrhání lidem, jež je proviněním proti příkazu lásky [sr. Tt 3,2], Podobně je tomu v Ef 4,31, kde rouhání je zařazeno mezi mrzutou řeč, hořkost, rozzlobení, hněv a křik. 1Tm 6,4 upozorňuje na to, že „hádky o slova“, t. j. nepovolování zdravým řečem Pána Jezukrista, vedou k závisti, sváru, rouhání [utrhání] a zlým domněním. Avšak i při těchto pojmech na uvedených místech ještě nutno míti na paměti to, co bylo řečeno o rouhání Bohu nebo Ježíši Kristu. Neboť i utrhání lidem zarmucuje [*Rmoutiti, zarmoutiti] Ducha sv. a zbavuje člověka znamení ke dni vykoupení [Ef 4,30].