Hřích

Hřích je jedním z nejdůležitějších bibl. pojmů, jehož obsah se prohluboval podle toho, jak rostlo povědomí svrchovanosti, svatosti a lásky Boží a závaznosti smlouvy s Bohem. Vždycky však byl hřích výrazem neposlušnosti vůči Bohu a tudíž něčím nenormálním, urážkou a porušením Boží normy [Ž 51,6].

Starý Zákon

1. Terminologie

Český čtenář bible těžko postřehne jemné odstíny, jež tkví za obraznými a tudíž názornými hebr. výrazy pro h. H. je nejčastěji překladem hebr. slova chattá' užívaného jak v profánním, tak v právnickém významu a značícího sejití s pravé cesty [určené zákonem nebo Bohem], chybiti se [prakem Sd 20,16], šlápnouti vedle [Př 19,2n], minouti se cíle, nenajíti [Př 8,35n], být nevěrný [2Kr 18,14], nesplniti slib [Gn 43,9; 44,32], závazek [Lv 5,7]. Ten, který se dopouští těchto činů, je nazýván Kral. hříšníkem [Gn 13,13; Nu 32,14; 1S 15,18; Iz 13,9; 33,14; Am 9,10; Ž 1,1.5], ač na př. v Ž 25,8 v hebr. textu je výslovně „vyučuje ty, kteří sešli s cesty, cestě své“. Sejíti s cesty ovšem lze také z omylu [Kral. poblouzení, nedopatření Lv 4,2.27; Nu 15,22-29; Joz 20,3 sr. Nu 35,11].

Pro úmyslné sejití s cesty má hebr. jiný výraz, ’ávón, který označuje něco zkřiveného, tedy pokažené nitro, smýšlení, jež není v souladu s vůlí Boží; je to h. svévolný [= rukou vztaženou, Nu 15,30-31], nepravost [Iz 65,7; Mi 7,19; Ž 65,4; 69,28; Ez 7,19; Oz 4,8; 12,8], provinění [Ezd 9,6; Lv 22,16].

Jiným SZ výrazem pro h. je přestoupení [normy příkazu], jednání proti povinnosti, nepravost, převrácenost, réša´ [1Pa 9,1; 2Pa 36,14; Lv 5,15.19; 6,2; Ez 14,13; 15,8; 18,24; 39,23; Dn 9,7; Neh 1,8 sr. 2Pa 26,16; 28,19.22; 30,7]. Zrcadlo tohoto jednání nastavuje Lv 26,21-41, kde je též obsaženo několik dalších názvů pro různé stupně a druhy h. [v. 14-40].

Nejhlubšího pojmu pro h. užívají proroci a prorocká literatura [péša´]. Je to označení vzpoury, odmítnutí, zpronevěření, zrady, odpadnutí, odstoupení, nevěrnosti vůči Bohu [Ex 34,7; Iz 1,2; 59,13; 66,24; Jr 2,8.29; 3,13; Ez 2,3; 20,38; Oz 7,13; 8,1; Mi 1,5 sr. 2Kr 8,20.28; 2Pa 21,8.10, kde se mluví o vzpouře proti pozemským vládcům týmž výrazem jako o vzpouře proti Bohu], pocházející z pýchy [Iz 5,19; Sof 1,12; Ž 73,11]. Odtud není daleko k nenávisti [sr. Ř 1,30; Ex 20,5; Dt 5,9] Všecky tři výrazy [hřích, nepravost, přestoupení] jsou obsaženy v Ž 32,5; v obráceném pořádku v Ex 34,7. Hřích je krátce nedostatek bázně před Bohem, lásky k Bohu a zapomenutí na Boha [Iz 1,2nn; Jr 2,19.31; 7,28; 15,6; 17,23; 25,8n; 29,19nn; 32,33; Oz 8,14; 11,3].

Je-li pozornost obrácena nikoli k vlastnímu hříšnému aktu, nýbrž k následku, který hřích s sebou nese, k vnitřnímu stavu, který vznikl po hříšném činu, mluví se o vině, provinění, ’ášám, z něhož vyrůstá každé další jednání [Gn 26,10; 2Pa 28,13; Ezd 9,7.13; 10,19; Jr 51,5]. Vinou se stává člověk kulticky nečistý [Lv 5,2]. Kral. někde překládají i tento výraz „hřích“ [2Pa 24,18; Ž 68,22], jindy „výstupek“ [Ž 69,6], jindy „ohavnost“ [Am 8,14], „pokléska“ [1Pa 21,3].

Vedle těchto výrazů má hebr. ještě mnoho jiných, ale už tyto čtyři základní ukazují, jak mnohotvárně myslil SZ o h.

2. Podstata a následky hříchu

Jádrem h-u je porušení smlouvy v nejširším slova smyslu. Lidská pospolitost stojí totiž na určitých Božích zákonech. Kdo porušuje smlouvu bratrskou, hřeší proti bratru a uvaluje na sebe jeho krev [Gn 42,22; 50,17; Am 1,9.11]. Totéž platí o smlouvě manželské [Gn 39,9; Dt 22,24], o smlouvě s dělníky [Dt 24,15] nebo ustanovení o sedmém roce [Dt 15,7-9], o smlouvě příbuzenské [Gn 31,36; 1S 19,4; 20,1; 24,12; 26,21], o nedostatku poslušnosti u podřízených [Gn 40,1; 41,9]. H-em je porušení míru mezi národy [Sd 11,27], neplnění vasalských povinností [2Kr 18,14 sr. 2Kr 3,5.7; 8,20.22, kde sloveso „hřešiti“ je překládáno „zprotiviti se“, „odstoupiti“], neplnění slibů [1Kr 1,21]. Hříšníkem je každý, kdo jedná nespravedlivě vůči Božímu lidu [Ex 9,27].

Poněvadž pak Bůh sám je ochráncem smluv, je každé porušení smlouvy hříchem proti Bohu [Gn 39,9; Am 1,9; 2S 12,13]. Proto Bůh „navštěvuje“ nepravosti [Ex 20,5; 34,7; Nu 14,18; Iz 13,11; 26,21], „rozpomíná se“ na nepravost [Iz 64,9; Jr 14,10; Oz 8,13; 9,9; Ž 25,7], trestá ji [Jr 25,12; Am 3,2] a „vyhledává“ [Jb 10,6 sr. 14,16; 1Kr 17,18]. H. totiž narušuje pospolitost, a to nejen mezi lidmi navzájem, nýbrž – a to je horší – mezi lidem na jedné a Bohem na druhé straně, a tím přináší kletbu na celou společnost. Proto mají být hříšníci vyloučeni a dokonce trestáni i smrtí [Ex 21,15.17; Lv 20,9; Dt 21,18-21], protože se prohřešili proti Svatému Izraelskému! Srovnej též Lv 20,10nn; Nu 15,30. Achán musel být odstraněn i s rodinou a jejich majetkem [Joz 7]. Lid Boží tvoří nerozlučnou pospolitost a h. jednoho je h-em všech. Proto je Ezechiel vyzýván, aby nesl nepravost Izraelovu [Ez 4,4nn], a Izrael nese nepravosti otců [Ez 16; 20,30.34-36; sr. Ž 106,6; Jr 14,20]. Člověk může na sebe vzít provinění druhých [Pl 5,7; Ex 28,38; Nu 30,16; Iz 53,11]. Tak lze vysvětliti i kultické předpisy, jejichž přestoupení je pokládáno za hřích [Lv 17,10-14; 20,2.6; Ex 12,15.19; Nu 9,13; Ex 31,14; Nu 15,32-36 a j.]. Neboť porušování těchto předpisů podkopává sílu lidu Božího, jenž má s Bohem smlouvu [Ex 19,1-6], jejímž základem je Desatero [Ex 20]. Rozumí se, že pod pojem h. spadá přijímání cizích kultů [1Kr 12,28-30; 14,16; 15,34], protože porušovalo smlouvu. Těžkým hříchem bylo kouzelnictví, protože očekávalo pomoc od něčeho jiného než od Boha [2Kr 9,22; Na 3,4; sr. Dt 18,10; Ex 22,18; Lv 20,27], který se smlouvou zavázal k opatrování svého lidu, a přímo obcházelo jeho vůli.

H. však nejen narušuje pospolitost, ať už s Bohem [Iz 59,2] nebo s člověkem, nýbrž působí zhoubně i na srdce hříšníka. Člověk je ve své jednotě rozložen [Ž 12,3 „dvojité srdce“], je jako rozbouřené moře [Iz 57,20n; sr. Iz 48,22]. Obšírný popis tohoto stavu hříšníka podává Jb 18,5-21; 20,4-29. „Bezbožní ve tmě umlknou“ [1S 2,9], „cesta hříšníků zahyne“ [Ž 1,6; 112,10]. Hříšník musí nést svůj hřích [Nu 14,34; Dt 15,9; 23,22; 24,15; 1Kr 8,32; Ž 7,17; Ez 33,10]. Prospívání hříšníků je proto jen dočasné [Jr 12,1-3; Ž 37; 49; 73; Ez 18,2-4.20; Jr 31,29-30]. Nakonec se stane „*bláznem“ [Ž 14,2], člověkem „*hovadným“ [Ž 92,7], „nesmyslným“ [Jb 11,12; sr. Jr 4,22; 5,21].

3. Původ a všeobecnost hříchu

Gn 3 podává ve SZ ojedinělý výklad o původu a kořeni každého h. Ať už rozumíme jednotlivostem jakkoli, vypravování je soustředěno na dvě formule: „býti jako Bůh“ a „věděti dobré a zlé“. Člověk, naslouchající svůdci [had je personifikací této démonické síly], upadá v pokušení zasahovat do Božích řádů [zde Boží zákaz, doprovázený výstrahou o následcích neposlušnosti] a sám se svého stanoviska rozhodovati o tom, co je dobré a zlé. Člověk se chce vymknout z oblasti Boží autority. Tak se stávají Adam a Eva prototypem každého člověka ve snaze setřást se sebe stvořenostní charakter, kritisovat řády Boží a být jen sobě odpovědný. Pisatel Gn 3 zdůrazňuje náboženské přesvědčení, že být člověkem znamená být hříšníkem. Neřeší však otázku, proč Bůh dopustil, že se člověk smí rozhodovat buď pro nebo proti, nýbrž prostě vykládá skutečnost obecnosti hříchu z první neposlušnosti prvních lidí. H. přistoupil k člověku z vnějška; jakmile však mu člověk podlehl, není návratu. H. se stal strhujícím proudem, zachvacujícím pokolení za pokolením [Gn 6,5; 8,21].

Je příznačné, že toto vypravování stojí ojediněle v SZ, který nikde ani slůvkem na ně nenavazuje. Teprve poexilní židovská literatura snad pod vlivem řeckého a perského myšlení a NZ odvozují hříšnost člověka z pádu prvních rodičů. Při tom had nabyl vysloveně démonického charakteru. Jinak ovšem SZ obecnou hříšnost člověka prostě předpokládá [1Kr 8,46; Př 20,9; Ž 130,3 sr. 14,3; 53,2-4; 143,2]. Zvláště Job zdůrazňuje, že čistý se nemůže zrodit z nečistého [14,4], že ani andělé nejsou bez nedostatku v očích Božích [4,17-21 sr. 15,14-16]. O hříších ideálních postav vyvoleného lidu se mluví docela otevřeně [Gn 26,7; 27,8-23; Ex 2,11; Nu 20,10-12; 2S 11,2n; 12,1nn; Oz 12,4nn; Iz 43,27]. Přes některé náznaky, že hříšnost souvisí se stvořením člověka, s jeho původem z prachu [Gn 6,5; 8,21; Jb 4,17-21; Ž 58,4; 78,38-39; 103,14], přece převládá názor, že hříšnost sídlí nikoli v těle, ale v *srdci člověka [1S 16,7; Ž 17,3; 139,23n], jež se zatvrdilo nebo bylo zatvrzeno vůči Bohu [Ž 81,13; Iz 6,10; Jr 3,17; 4,4; Oz 11,2]. Jedinou pomocí je proměna nebo výměna srdce [Dt 10,16; 30,6; 1S 10,9; Ž 51,12; Ez 11,19; 18,31; 36,26]. Podle 2S 24,1 je původcem h. vlastně Bůh [v Kral. textu je sice vsunut satan, ale odlišný tisk (kursivou) ukazuje, že v hebr. textu není; teprve 1Pa 21,1 má v hebr. textu satana]. Souvisí to s myšlenkou, že Bůh zatvrzuje srdce těch, kteří propadli jeho soudu [Ex 4,21; 7,3; 14,4.8; Sd 9,23; 1S 16,14; 18,10; 19,9 sr. Jk 1,13.17!].

Přes učení, že srdce člověka je zlé od mladosti, mluví SZ také o lidech „spravedlivých“, nikoli však pro vlastní zásluhy, nýbrž milostí Boží. Byli to především jedinci z dávnověku [Gn 5,21nn; 6,9; 7,1; Ez 14,14.20.23; Jb 1,1.8; 2,3]; dále pak ti, kteří zachovávají Boží přikázání [Ez 3,20nn; 33,12n; Iz 57,1; Ž 1,2.6; 34,22; 37,12.25; 69,29; 92,13; 118,15.20]. V judaismu silně vystupňovaný důraz na Zákon a mravní optimismus nakonec vedl k fariseismu. Nepřehlédněme též, že SZ mluví také o Spravedlivém, jemuž Bůh sám propůjčí svou spravedlnost [Ž 72,1n; Iz 11,1-5; 53,9. 11; Jr 23,5n]. *Spravedlivý.

Nový Zákon

1. Terminologie

NZ navazuje na SZ, zvl. v jeho řeckém překladu LXX. I zde jde o celou stupnici pojmů od zblouditi v myšlení i činech, proviniti se v zlém úmyslu až k vědomému odpadnutí od Boha. Při tom rozeznává NZ jednotlivé hříšné činy [J 8,24; 9,34; Sk 2,38; 3,19; 7,60; 1Tm 5,22.24; Žd 1,3; 2,17; Zj 1,5; Jk 2,9 aj.], hříšnost jako protibožské zaměření lidské podstaty [míti h. J 9,41; 15,22.24; 19,11; zemříti v h. 8,21; naroditi se v h. J 9,34; býti v h. 1K 15,17; poznání h. Ř 3,20; tělo h. Ř 8,3; Kristus byl učiněn h. 2K 5,21] a h. jako osobní démonická moc [Ř 3,9; 5,12; 6,16.20; 7,14], jehož působištěm je tělo [Ř. 6,12]. Je těžko rozhodnout, kdy tu jde o básnický obraz a kdy o reální bytost [J 8,34].

2. Synoptická evangelia a Skutky

Jsou soustředěny na zvěst o Mesiáši, království Božím a o odpuštění hříchů [Mt 1,21]. Tyto tři pojmy spolu úzce souvisí. Jan Křtitel začíná výzvou k pokání [Mt 3,6] a hlásá možnost odpuštění [L 1,77]. Ježíš neúprosně vystupuje proti názorům zákoníků na h. [Mt 23,4-28; Mk 7,9n] a dává pravý smysl Zákonu na Sinai [Mt 5,21-48; 19,16-21; 22,36-40]. V souhlase s proroky ukazuje, že h. nemá sídlo v těle, ale v srdci člověka [L 11,38-44; Mt 15,8-20]. Jsou-li kořeny špatné, je celý strom špatný [Mt 7,18n; 12,33]. Mezi h-y farizeů počítá i touhu po tom, aby bylo vzbuzeno zdání pobožnosti [Mt 23,5-7; Mk 12,38n; L 20,45n; Mt 6,1-16 sr. 5,20] a zvláštní pozornost věnuje h. „opominutí“ [Mt 25,1-30.45]. H. je mu vzdálení z Otcova domu [L 15,11-32], přerušení obecenství s Bohem.

A právě pro tyto vzdálené od Otce přišel Kristus [Mt 9,13] a zvěstoval jim Boha jako Otce, který je hledá a očekává na jejich návrat. Jako Syn Boží, který přinesl království Boží, přemáhá h. tím, že uvádí hříšníky do obecenství s sebou [Mt 9,10n; L 15,1n; 19,7 sr. Mt 11,19; L 7,34], stoluje s nimi, odpouští jim, a tak ruší přehradu mezi Bohem a hříšníky a uvádí je do obecenství s Otcem právě proto, že je uvádí do pospolitosti s sebou [Mt 9,2; L 7,47nn]. Neboť toto obecenství vyvolává pokání [L 5,8; 7,37nn; 19,1nn]. Je to div divů, který předpovídal Iz 44,22n, vysvětlitelný jen tím, že v Kristu se vlomilo království Boží do tohoto světa, byla uzavřena nová smlouva [Jr 31,31-34; Mt 26,28; Iz 53,5n.12].

Ježíšovým příchodem, smrtí a zmrtvýchvstáním byl přemožen hřích a tím položen základ k novému Božímu světu. Kdo to poznal skrze Ducha svatého a přece se tomu prakticky vzepřel, dopouští se h-u proti Duchu svatému, který nemůže být odpuštěn [Mt 12,31n; Mk 3,29]. Apoštolové se lišili od Ježíše tím, že vyzývali k přijetí odpuštění h., které Ježíš svým obecenstvím s hříšníky bezprostředně dával [Sk 2,38; 3,19; 5,31; 10,43; 13,38; 22,16; 26,18].

3. Janovská literatura

a) Podle epištol Janových je h. přestoupením Zákona [1J 3,4]. Obsahem Zákona je láska, jež má být odleskem lásky Boží k lidem [1J 4,7-21]. Každé porušení této lásky [i opominutí přímluvné modlitby za hřešící bratry] je nepravostí [1J 5,16n], kterou se člověk zaprodává ďáblu [1J 3,8 sr. J 8,34.44] a tím přerušuje obecenství s Bohem.

Ježíš přišel proto, aby tuto zaprodanost ďáblu zrušil, „aby hříchy naše sňal“ [1J 3,5-8 sr. J 1,29]. Stalo se to jeho obětí na kříži [1J 1,7; 2,2; 4,10], jež má universální charakter [„za hříchy všeho světa“]. „Zůstávání v něm“ [v církvi?] je jediným zabezpečením proti hříchu [1J 3,6; sr. J 15,4nn] a zárukou plodného života spravedlnosti [1J 3,10-24], Zvláštností Janových epištol je přesvědčení, že ten, kdo zůstává v Kristu, „nemůže hřešiti, nebo z Boha narozen jest“ [1J 3,9; 5,18; 3J 1,11] a „ten zlostník se ho nedotýká“. Prakticky ovšem se člověk přistihuje ustavičně při h-u, ale není to „h. k smrti“ [1J 5,16n], protože máme přímluvce u Otce v Ježíši Kristu [1J 2,1n] a ve svých bratřích [1J 5,16n]. Jen to činí napětí mezi „skutečností hříchu a nemožností hřešit“ snesitelným.

b) Janovo evangelium se podrobněji zabývá „hříchem k smrti“, i když tohoto výrazu neužívá. Je to h. proti Duchu sv., jak jej popisují první tři evangelia [Mk 3,29; Mt 12,31n; L 12,10]. Ježíš totiž staví člověka před rozhodnutí. Kdo se rozhodne proti němu, uráží svatého spravedlivého a milujícího Otce [J 1,11; 8,42; 15,24; 16,8n; sr. 1J 5,9.10], který v Kristu seslal jediný lék proti h-u [J 1,29; 8,34nn]. Tak se Kristus sám stává nejsilnějším usvědčovatelem z hříchu [J 15,22.24].

c) Zj vyhlíží dobu, v níž bude všeobecná moc h-u nad světem, z níž jsou věřící vyňati smrtí Kristovou [Zj 1,5-6], zničena spolu se smrtí. Než se tak stane, mají se křesťané vystříhat jakéhokoli společenství s touto ďábelskou mocí [Zj 18,4n].

4. Pavlovy listy

Pavel ve svých listech rozvíjí a výslovně promýšlí myšlenkové základy křesťanské zvěsti, které jsou v ostatních spisech NZ jen nesoustavně naznačovány. Zamýšlí se takto i nad původem, příčinou, rozsahem a dosahem h-u. Má na mysli hříšnost člověka, z níž jednotlivé h-y vyplývají. Vychází z vlastní zkušenosti, kterou učinil v osobním setkání s Kristem jako „člověk pod Zákonem bez úhony“ [F 3,6; sr. Ga 1,14]. Tu poznal svou hříšnost, jež plynula z falešné „horlivosti“ pro Zákon Boží. Chtěl něco znamenat vůči Bohu a stal se ruhačem, ukrutníkem a protivníkem církve Boží [1K 15,9; Ga 1,23; 1Tm 1,13]. H. je mu aktivním nepřátelstvím proti Bohu a jeho vůli; touha po uplatnění sebe vůči Bohu, hledání vlastní cesty spásy a tak kladení nároků na Boha.

Původ h-u vidí Pavel v h-u [nikoli těle] Adamově [Ř 5,12], jenž otevřel dveře hříšnosti, z níž plyne každý jednotlivý h. H. však není osudem, nýbrž odpovědným činem člověka. S h-em Adamovým vstoupila do světa i smrt; neboť h. – tato démonická, objektivní moc [Ř 7,15-20] – nedovede svým otrokům vyplácet jinou mzdu než smrt [Ř 6,23]. Tak vyřkl Bůh svůj soud nad h-em. Ze všeobecnosti smrti vyvozuje Pavel všeobecnost hříšnosti [Ř 5,12.18n] jako stavu lidstva [Ř 3,9. 23; Ga 3,22]. H. má při tom dva spojence: *tělo a *Zákon. Ne že by tělo samo o sobě bylo příčinou hříchu, ale celá naše tělesnost po h-u *Adamově je zaprodána h-u, zkažena h-em [Ř 7,14], živnou půdou pro h. Zákon pak zjevuje tuto zaprodanost h. [Ř 3,20; 7,7-10] a latentní, dřímající h. činí aktuálním ve vzpouře proti nároku Božímu [Ř 5,20]. Jinými slovy: Zákon činí z h-u vinu [subjektivní hřích]. Pohané jsou v tom rovni Židům [Ř 2,17n], protože mají zákon Boží vepsaný na svých srdcích [Ř 1,20-23; 2,15]. V Ř 7 popisuje Pavel situaci nejen Žida, ale každého člověka, jak mu byla otevřena při setkání s Kristem.

Kristus, sám bez hříchu [2K 5,21], přišel „v podobě hříšného těla“, aby odsoudil a tím zničil hřích v těle [Ř 8,3]. Vzal na sebe kletbu lidské hříšnosti a tak smířil člověka s Bohem [1K 15,3; Ga 1,4]. Jeho kříž a zmrtvýchvstání je vítězným znamením nad h-em a tím i nad smrtí a démony [Ř 5,21]. A poněvadž lidstvo podle Pavla není souhrn jednotlivců, nýbrž organický celek, mají smrt a zmrtvýchvstání Kristovo význam kosmický [Ř 5,15-19]. Věrou v tohoto Krista se stává člověk novým stvořením, dosahuje ospravedlnění, t. j. odpuštění h. [Ef 1,7], protože s Kristem zemřel h-u [Ř 6,6n.14.18.20.22] a Zákonu v jeho funkci žalobce a má otevřenou možnost nového života [Ř 6,11.13.19; sr. 8,3n; 2K 5,21] z víry [Ř 14,23], jež se projevuje láskou k bratřím [1K 8,12]. Člověk v Kristu má možnost žít Duchem svatým [Ř 8,11], což znamená v posledku i vítězství nad smrtí [Ř 8,18; 1K 15,26]. Křesťan, pokud je v těle, musí neustále zápasit [1K 9,27], aby došel konečného vítězství v království nebeském [Ef 6,11-17; 2K 6,7; 10,4n; Ř 13,12; 1Tm 1,18].

5. Ostatní novozákonní spisy

Epištola Jakubova má v názoru na h. pečeť židovské zbožnosti. Kořenem h-u je žádost [Jk 1,14n], jež sice sama o sobě nemusí být špatná, špatnou se však stává, když jí člověk podlehne proti svému lepšímu přesvědčení. Jk potírá domněnku, že by Bůh byl původcem h-u, protože člověku je dána možnost volby mezi duchovně prospěšným a špatným zužitkováním pokušení. Člověk se může rozhodnout buď pro „korunu života“ nebo smrt [1,12.15]. Ježíšův příchod znamenal proměnění zákona Mojžíšova v „dokonalý zákon svobody“ [1,25; 2,12], v „královský zákon“ lásky [2,8]. Přestoupením zákona lásky jsou zvl. h-y sociální [2,9; 5,1-6]. Jk zdůrazňuje jednotu zákona: Kdo přestoupí jedno přikázání, hřeší proti všem [2,10]. Závěrečné kapitoly povzbuzují k vzájemnému vyznávání hříchů a přímluvným modlitbám, což je jen důsledkem přikázání lásky [5,15nn]. Výzva k přímluvné modlitbě sboru za nemocné je snad podepřena přesvědčením o spojitosti nemoci s h-em. Celou epištolu ovládá názor, že h. kteréhokoli člena sboru přivádí celý sbor do blízkosti smrti.

1Pt se drží v mezích obrazu služebníka Božího z Iz 53,4.5.7.9, když zvěstuje trpícího Krista jako osvoboditele od h-u [2,22-24; 3,18] a nabádá k ochotnému snášení utrpení pro Krista, aby byl zjevný náš „pokoj od h-u“ [Žilka 4, 1n].

Žd mluví o tom, že „nová smlouva“ zbavila věřící „[s]vědomí h-u“ [10,2] prostřednictvím sebeobětování Ježíše Krista [9,12.14], jež jednou provždy otevřelo „cestu novou a živou“ [10,20]. Zvláštní úsilí je věnováno důkazu, že „stará smlouva“ nebyla s to způsobiti snětí [Kral. odnětí] h. [10,11 sr. 9,9]. Obětí Kristovou se vlomil do tohoto věku nový věk [8,12; 10,17], který ovšem věřícím ukládá a zároveň jim umožňuje, aby kladli až do krve odpor v zápase proti h-u [12,1.4]. Kdo dobrovolně hřeší [10,26], nebude mít možnosti pokání [6,6], protože oběť Kristovu vydal v posměch. Epištola má tu pravděpodobně na mysli odpadnutí od Krista a zapření jeho jména, nikoli jakýkoli poklesek. Je to jakási obdoba h-u proti Duchu sv. v synopticích.

Přehlédneme-li obsah NZ s hlediska pojmu h-u, shledáváme, že h. je ve své podstatě vzpoura člověka proti Božím nárokům, že je zjevem bytostně zachvacujícím celé lidstvo a že jedinou cestou z něho je Kristus, přemožitel h-u, protože v něm se vlomil do tohoto „věku“ nový svět, charakterisovaný Božím odpuštěním.