Nedopatření

Nedopatření. Z n. = omylem, nechtě, neúmyslně [Lv 22,14; Nu 15,24]. SZ velmi pečlivě rozlišoval mezi úmyslným a neúmyslným proviněním, na př. mezi vraždou a zabitím [Nu 35,11.15.23; Dt 4,42; Joz 20,3.9].

Toto rozlišování vyrůstá z právního cítění Izraelcova, jež ovšem svými kořeny tkví plně v jeho náboženské víře. I když právo božské [fas] a lidské [ius] se neodlučitelně prolínají, je přece podstatný rozdíl v tom, sleduje-li člověk svým činem přímo nepřátelský akt namířený proti Bohu a jeho požadavkům, nebo poškodil-li jen člověka bez úmyslu zasáhnout do výsostných práv Hospodinových. Úmyslná vražda znamená takovýto zásah do práv Boha, který jediný je dárcem života a tudíž i pánem života a smrti. Vinník nemá naděje na milost. Tvrdě podle zásady „oko za oko…“ [Ex 21,23-25, sr. Lv 24,20 a Dt 19,21] zní trest: „smrtí umře“. Zabil-li však někdo druhého nechtě, řekli bychom nešťastnou náhodou, nedopatřením, nebude pykat vlastním životem, protože naprosto nechtěl zasáhnouti do Božích práv. Odtud teprve také správně zhodnotíme volání žalmistovo po zničení nepřátel. Nejde jen o soukromé účtování a lidskou mstivost, nýbrž o Boží svatost a bezpodmínečnou úctu k jeho Zákonu. Nepřátelé, o nichž čteme v žalmech [*Nepřítel], jsou právě oni různí „činitelé nepravosti“, kteří stojí proti Bohu a tím i proti jeho věrným, snažíce se je zničit. Odtud trest podle zásady odvety: co jsi chtěl způsobiti druhému, stihne tebe. Ještě i v Ježíšových slovech se s touto zásadou setkáváme, sr. *Blázen 3.