Oko

Oko. Jako nejvzácnější a nejvýraznější orgán člověka, který prostředkuje jeho styk s vnějším světem a prozrazuje často i jeho smýšlení, bývá o. synonymem člověka [Dt 19,13.21; Jb 7,7; Ž 54,9; sr. Mt 21,42; L 19,42; Ř 3,18; Ga 3,1]. Také výraz „najíti milost před očima“ = najíti u někoho milost [o člověku Gn 33,8; o Bohu Sd 6,17]. „Oči Hospodinovy patří“ = Bůh patří, všímá si, pozorně sleduje buď s přízní nebo s odporem [Dt 11,12; Ž 33,18; 34,16; Př 15,3; Am 9,8]. Přitom je si SZ vědom toho, že toto patření Hospodinovo je jiného rázu než vidění člověka [Jb 10,4]. „Skrývati oči“ = odvraceti se, nedbáti [Iz 1,15]. Praví-li člověk, že jeho oči patří k Hospodinu, chce říci, že očekává na Hospodina, vyhlíží pomoc od něho, touží po něm [Ž 25,15; 119,82.123; 123,2; 141,8; 145,15]. Někdy je o. výrazem duchovního chápání, poznávací schopnosti [Nu 14,14; Ž 115,5; Kaz 2,14; Iz 6,10; 43,8; 44,18; 59,10]. Jb 42,5 praví, že o Bohu jen slýchal od druhých, nyní však bylo otevřeno jeho duchovní o., takže plně chápe moc a moudrost Boží i ze stvoření, na druhé straně i svou bezmocnost a nerozum [sr. Ž 13,4; 19,9; Př 29,13]. O. prozrazuje pýchu [„oči vysoké“ Ž 18,28; 101,5; Př 6,17; 21,4; 30,13; Iz 2,11; 5,15], záludnost [„mhourati o-m“ Př 10,10; sr. Ž 10,8; Př 16,30], posměch [Př 30,17], lakotu [Př 23,5; 28,27; Jr 22,17], smyslovou žádostivost [Gn 39,7; Jb 31,1.7; Př 23,33; Iz 3,16 sr. Ez 24,16.21.25], závist [doslovně: „zlé oko“ Př 23,6; 28,22], ale i dobrotivost [doslovně: „dobré oko“ Př 22,9]. Někdy je o. totéž jako pohled, pohledění [Pís 4,9]. „Pohleďme sobě v oči“ = pohleďme si do tváře, postavme se k boji [2Kr 14,8.11], zlořečiti v oči = tváří v tvář, do očí [Jb 1,11; 2,5]. „Pozdvihnouti očí“ = pozorně, upřeně se dívati [Gn 13,10; 18,2; 22,4; Dt 24,2; 1S 6,13; Iz 51,6; Ez 8,5; L 6,20; 16,23; J 4,35; 6,5], někdy s dávkou drzosti [Iz 37,23] a smělosti [L 18,13]. „Pozdvihnouti očí vzhůru“ = modliti se [J 11,41].

NZ označuje o. za *svíci těla [Mt 6,22 nn], t. j. za zprostředkovatele světla pro člověka. Myslí se tu na světlo poznání, jež se ve SZ přisuzuje srdci. Jestliže o. ztratilo svou vnímací schopnost, není-li „*sprostné“ [opak „nešlechetného“, „zlého“, sr. Př 22,9; 23,6; Mt 20,15; Mk 7,22, nejde-li tu jen o protiklad: zdravý-nemocný], pak se celý člověk po mravní a náboženské stránce octne ve tmě [sr. Ř 1,18nn; 1J 2,11]. Proto Ježíš vyzývá L 11,35 učedníky, aby si uchovali „světlo v sobě“, t. j. aby své vnitřní oko upírali k pokladu v nebi [Mt 6,19nn sr. Ko 3,1n]. 1J 2,16 ví, že o. dráždí a svádí ke hříchu [sr. 2Pt 2,13; Mt 5,29; 18,9; Mk 9,47]. „Otevříti oči“ [Sk 26,18] může znamenat také „dát duchovní porozumění, duchovní poznání“ [Ef 1,18], ne zrakové vidění v tělesném slova smyslu [L 24,16.31]. Člověk může tělesně vidět, a přece nechápat, nerozumět [Mt 13,15; Mk 8,18; J 12,40; Sk 28,27; Ř 11,8.11 sr. Dt 29,2-4; Ž 69,24; Iz 29,10]; mohou mu chybět náboženská i mravní měřítka [sr. Zj 3,18].

Na rozdíl od SZ se velmi málo mluví v NZ o očích Božích [1Pt 3,12; Žd 4,13]. Jde při tom o citáty ze SZ [Ž 34,16]. *Viděti.