Pohřeb

Pohřeb je odevzdání mrtvých lidských těl do *hrobu nebo ke zpopelnění, spojené s náboženskými obřady. U Izraelců byly mrtvoly spalovány jen ve výjimečných případech, hlavně z trestu [Lv 20,14; 21,9; Joz 7,25; 1S 31,11–13]. Hroby byly na východě vykopávány v zemi nebo vytesávány ve skalách. I jeskyně, patřičně upravené, sloužily za skalní hrob. U starých Izraelců bylo mrtvé tělo pokládáno za nečisté. Proto se kněží měli svědomitěji než ostatní chrániti doteku mrtvoly. Směli pochovávati jen svého otce, matku, syna, dceru, bratra, svobodnou sestru a pokrevního přítele [Lv 21,1-4; sr. Nu 19,11]. Ježto dotyk mrtvoly znečišťoval na sedm dní, spěchalo se s p-y co nejvíce. Konaly se hned v den úmrtí na pohřebiště, pokud možno vzdálené lidských obydlí [Ez 39,15] nebo v zahradách při domech [2Kr 21,18] nebo u veřejných cest [Gn 35,19] nebo na horách [2Kr 23,16]. Jen hroby králů a jiných význačných osob bývaly uvnitř města [1Kr 2,10; 16,6.28; 2Kr 10,35; 13,9; 2Pa 16,14; 28,27; 1S 25,1; 28,3; Neh 2,3], ano i ve chrámě [Ez 43,7]. Hroby vůdců a proroků byly chovány ve velké úctě: Mojžíš zemřel na hoře Nebo [Dt 34,5n], Aron na hoře Hor [Dt 32,50], Abrahamovo dědičné pohřebiště bylo v jeskyni Machpelah u Hebronu [Gn 23]. Pro bezejmenný dav musily stačit hromadné hroby. Význačné osoby bývaly pochovávány poblíž památných stromů [Gn 35,8]. Izraelci kladli na řádné pohřbení velikou váhu [Gn 49,29; 50,5; 2S 2,4; Mt 8,21]. Jen těla odsouzenců a poražených ve válce nebývala pohřbívána [1Kr 14,11; 16,4; 2S 21,9-14; Iz 14,18nn; Jr 16,4; Zj 11,8n] a kosti už pohřbených úhlavních nepřátel [přesněji: nepřátel Hospodinových!] bývaly dodatečně rozmetány [2Kr 23,16; Jr 8,1n], aby se tak naznačilo jejich věčné zavržení. Jinak však Zákon zajišťoval i zločinci p. [Dt 21,23]. Izraelci zpravidla nebalzamovali těla mrtvých. U Jákoba a Josefa rozhodoval egyptský zvyk [Gn 50,2.26]. Nebožtíci bývali nejprve umyti [sr. Sk 9,37], pomazáni vonnými mastmi [Mk 16,1; J 12,7; 19,39] a obvinuti plátnem [Mt 27,59; J 11,44]. Rakve byly jen výjimečným zjevem už proto, že hroby nebyly zasypávány po našem způsobu [sr. 2Kr 13,21]. Do hrobu bylo dáváno koření, myrrha a aloe [2Pa 16,13n]. Část koření byla k uctění zesnulého spálena při p-u [Jr 34,5]. Mrtvola byla nesena k pohřebišti na márách [2S 3,31; L 7,14]. Dt 26,14 snad naznačuje, že při p-ech byly přinášeny i oběti [sr. 2S 3,35; Oz 9,4], ale proroci prohlašovali pohřební hostiny [„chléb kvílících“] za znečišťující, snad proto, že šlo o vliv cizích kultů. Apokryfní knihy mluví o zvyku dávat dary na hrob spravedlivého [Tob 4,17n], což Sír 30,18n zavrhuje.

Zármutek nad úmrtím byl projevován dvojím způsobem: vůči Bohu pokorným umlknutím, jež bylo symbolisováno položením ruky na ústa [Jb 1,20n; Ž 39,10]; vůči příbuzným hlasitým nářkem, jenž byl stupňován umělým pláčem [*Naříkání] najatých truchličů. Čím těchto truchličů bylo více, tím byl p. slavnostnější. Bylo zvykem odívat se žíněným rouchem a posypávat hlavu popelem nebo hlínou [2S 1,2; 15,30; Iz 15,3]. O tlučení v prsa, trhání oděvu, postu, posypávání hlavy popelem, nošení pytloviny jako výrazu zármutku čteme u Iz 32,12; 2S 3,31; 1S 31,13; 2S 3,35; 12,20. Zakázáno bylo sebezraňování, stříhání vlasů a holení brady, zvl. kněžím [Lv 19,28; 21,5; Dt 14,1], nejspíše proto, že to byly složky pohanských kultů. O pohřebním naříkání čteme ve 2S 1,17-27; 3,33n; Mi 1,8; Mk 5,38; o kondolenci přátel Jb 2,11nn. Výkřiky, o nichž čteme v 1Kr 13,20; Jr 22,18, jsou doposud zvykem na východě. Jejich původ jest hledati nejspíše v kultu Adonisově [v pláči nad umírajícím božstvem]. O najatých truchličích jsou zmínky u Jr 9,17n; Am 5,16. Smutek nad smrtí příbuzného trval obyčejně týden [Gn 50,10], u vynikajících osob 30 dní [Nu 20,30; Dt 34,8]. Ježíš varuje před okázalým truchlením, spojeným s postem [Mt 6,16nn]. Stejně ap. Pavel [1Te 4,13].

Křesťané již z oposice k pohanům pohřbívali do hrobů, ovšem ne proto, že věřili ve zmrtvýchvstání, jež je stejným zázrakem jak při pohřbu do země nebo žehem, ale proto, že pochovávání do hrobů považovali za starší a tradicí osvědčený zvyk. Při jejich pohřbech byly zpívány písně a žalmy a byly dávány dary ve prospěch sborů a církve. Reformace odstranila modlitby za mrtvé. K p–ům od dob reformačních přistoupila pohřební kázání.