Týden

Týden [stč. genitiv téhodne]. Starověcí národové rozdělovali čas velmi různě. Tak na př. staří Římané měli osmidenní t., Řekové rozdělovali měsíc na tři období, Egypťané v době pyramid měli t-y desítidenní. Nakonec však u všech národů rozhodly měsíční čtvrti jako nejpřirozenější rozdělení času. Dio Cassius, římský dějepisec, píšící ve 2. stol. po Kr., tvrdil, že Římané převzali sedmidenní t. od Egypťanů, při čemž každý den byl podle římských představ spravován jednotlivými planetami. V Cháranu v Mesopotamii byl nalezen seznam dní, nepochybně babylonského původu, který se ujal také na západě prostřednictvím Římanů: Šamaš [slunce], Sin [měsíc], Nergal [Mars], Nabu [Merkur], Marduk nebo Bél [Jupiter], Ištar [Venuše] a Ninib [Saturn] Jednotliví evropští národové pak nahradili jména římských božstev svými božstvy a tak vznikla konečně různá jména dnů t-e.

Podle biblického podání souvisí rozdělení t-e na sedm dní s ustanovením soboty [Gn 2,1–3]. Židovské i babylonské zprávy o *potopě mluví o sedmidenních obdobích [Gn 7,4.10; 8,10.12]. Sedm dní trvaly slavnosti svatební v Sýrii v době Lábanově a Jákobově [Gn 29,27n] i u Filištínců v době Samsonově [Sd 14,12.17]. Rovněž pohřební obřady trvaly sedm dní [Gn 50,10; 1S 31,13]. Kultické zákony počítají se sedmidenními obdobími [Ex 12,15; 13,6n; 22,30; 29,30.35.37; Lv 12,2; 13,5; 14,8 a j.]. Staří Izraelci měli jméno jen pro sobotu. Ostatní dny byly počítány od soboty [Mt 28,1; Sk 20,7]. V době NZ měl své zvláštní jméno i den před sobotou [předvečer soboty, den připravování Mk 15,42], ježto byl v pátek připravován pokrm na sobotu. Hebr. jméno pro t. je šábúa‘. Sedmý rok je t. zv. t. roků, padesátý rok je sedm t-ů let [Lv 25,2n.8n; sr. Dn 9,24-27].

Slavnost t-ů [Kral. ‚téhodnů‘], druhá ze tří výročních slavností, při nichž se musel každý mužský Izraelec ukázat před Hospodinem ve svatyni. Byla to výroční zemědělská slavnost, dožínky [Ex 34,22n; 2Pa 8,12n]. Název ‚slavnost t-ů‘ pochází ze skutečnosti, že muselo k jejímu zahájení uplynout sedm plných t-ů po obětování prvního snopku uzrálého ječmene [Lv 23,11.15n; sr. Dt 16,9n], což se stalo prvního dne svátku přesnic, prvního dne po normální sobotě. Tento první den po sobotě byl svěcen pracovním klidem a slavnostním shromážděním právě tak jako sobota [Lv 23,32]. Po uplynutí sedmi plných t-ů, tedy v den padesátý, byla zahájena slavnost t-ů [sr. Sk 2,1], nazývaná též slavností žně, protože v této době uzrála už pšenice [Ex 23,16; 34,22; Nu 28,26]. Všední práce byla zastavena, aby se lid mohl zúčastnit svatého shromáždění [Lv 23,21; Nu 28,26]. Byly obětovány dva kvašené bochníky chleba z bělné mouky jako prvotiny Hospodinu [Lv 23,17.20, sr. Dt 16,10] spolu se sedmi ročními beránky, jedním volkem a dvěma skopci [Lv 23,18n]. Při tom byly oběti rozděleny na dvě části: především byli obětováni dva beránci v oběť ohnivou tak jako každého dne [Nu 28,3.31]. Pak teprve byly obětovány oběti předepsané pro tento zvláštní den [Nu 28,27nn]. Konečně pak byly přinášeny oběti, spojené s obětováním dvou chlebů a dvou beránků [Lv 23,17-19]. Lidu byla při této slavnosti připomínána nutnost péče o chudé a potřebné [Dt 16,11n]. V době Ježíšově byla slavnost t-ů spojována s památkou vydání Zákona na Sínaji, ačkoli ve SZ-ě není pro to žádného podkladu.