Potopa

Potopa. *Noe. Tradice o p-ě většího nebo menšího rozsahu je zachována téměř u všech staroorientálních, ale i jiných národů, kteří si vypravovali o katastrofě, jež postihla lidstvo, pokud bylo těmto národům známo. Nejstarší sumersko-akkadská tradice ví o p-ě, jež trvala 7 dní a 7 nocí. Zná jména osmi až desíti předpotopních králů, i jméno zachráněného v korábu, jenž byl nakonec obdarován bohy nesmrtelností.

Podobné vypravování zachoval nám církevní dějepisec Eusebius, který cituje doslova záznamy Berossovy o tradici, běžné v Babyloně za časů Alexandra Velikého [336–323 př. Kr.].

Nejúplnější tradice babylonská byla nalezena v knihovně Asurbanipa-lově [669-626 př. Kr.]. Je to t. zv. Gilgamešův epos, zachovaný na 12 hliněných tabulkách, z nichž jedenáctá je věnována p-ě. Způsobili ji bohové, kteří tím chtěli dokázat svou moc a sílu. Ale božstvo moudrosti, Ea, prozradilo tento plán Utnapištimovi, sídlícímu v Šuruppaku na Eufratu, který si vystavěl krychlový koráb o 6 poschodích. P. trvala 7 dní. Nakonec bohové vyčítali božstvu, odpovědnému za tuto spoušť, nerozum, jímž zahubil spravedlivého s nespravedlivým, a Ea osobním zásahem vyvedl Utnapištima a jeho ženu z korábu a propustil je s požehnáním, jež mu propůjčilo nesmrtelnost. Jiná tradice, t. zv. churrijská, jmenuje hrdinu p-y Nachmolel a připomíná bibl. zprávu nejen tímto jménem [Nach, Noe], ale i tím, že nositele tohoto jména činí zakladatelem vinařství [sr. Gn 9,20]. Sluší též připomenouti, že archeologické vykopávky potvrzují jak sumérskou, tak gilgamešskou tradici. Města Kiš [u Babylona], Šuruppak a mnohem dříve i Ur byla kdysi zaplavena a s nimi pochována prastará kultura, jejíž zbytky nyní objevují archeologové.

Avšak žádnou z těchto pohrom nelze ztotožňovati s vypravováním v Gn, jež sice užívá obrazů a výrazů tehdy běžných, ale s docela jiným zaměřením. Rozsah bibl. p-y nelze ovšem z textu určit. Praví-li se, že „přikryty byly všecky hory nejvyšší, kteréž byly pode vším nebem“ [Gn 7,19], nezapomínejme, že je to psáno s hlediska toho, který byl v korábě [sr. Ko 1,23, kde se mluví podobně o tom, že evangelium jest kázání všemu stvoření, kteréž jest pod nebem]. Účelem p-y bylo zničit zkažené lidské pokolení [Gn 6,7.13.17; 7,21-23] se vším tvorstvem, závislým na suché zemi. Byl to Boží soud nad bezbožností [Gn 6,5-13]. Oceán i liják, trvající 40 dní a 40 nocí [Gn 7,11n], byly nástroji tohoto soudu. Nad nejvyššími horami bylo ještě 15 loktů vody, takže vše bylo zatopeno. Jen Noé se všemi a vším, co měl v korábu, byli zachráněni [Gn 7,17-23]. Zátopa trvala 150 dní, až konečně koráb stanul na horách Ararat. Teprve za půltřetího měsíce se objevily vrcholky hor [Gn 8,3-5]. Za další tři měsíce prvního dne prvního měsíce Noe sňal střechu korábu, ale teprve po dalších 8 týdnech dostal rozkaz od Boha, aby koráb opustil [Gn 8,13-15]. Současně Bůh vyslovuje rozhodnutí, že takovým způsobem už nebude zlořečiti zemi pro člověka [Gn 8,21n; sr. Iz 54,9].

Rozdíl mezi staroorientálními tradicemi a bibl. vypravováním je zřejmý. Staroorientální tradice jsou polytheistické, bible zná Boha, Stvořitele nebe i země, který má svrchovanou moc nade vším, co stvořil; Bůh nenávidí hřích, přesto však je milosrdný a spravedlivý. Lidstvu, o němž platilo Ježíšovo povědění u Mt 24,38, dává lhůtu 120 let [Gn 6,3] a „kazatele spravedlnosti“, Noé [2Pt 2,5], aby přiměl jeho současníky k pokání. Uznává Noémovu poslušnost, sám za ním zavírá dveře korábu a rozpomíná se na něj, když soud byl vykonán [Gn 8,1].

Ježíš srovnává dny před potopou s těmi, které bude předcházet jeho druhý příchod [Mt 24,37]. Na neposlušnost pokolení doby p-y i na záchranu Noéma a jeho rodiny v korábu vzpomíná a k vodě křtu tento prostředek záchrany typologicky přirovnává obtížný oddíl 1Pt 3,20n. V 2Pt 3,6n.10 se pak naznačuje, že jako první svět zahynul p-ou, tak nynější svět zahyne ohněm. Bude to „den soudu a zatracení bezbožných lidí“, jimiž nepohne ani dlouhoshovívavost Boží [2Pt 3,9].