Nesmrtelnost

Nesmrtelnost. Už nahlédnutí do české konkordance ukazuje, že pojmy n., nesmrtelný jsou omezeny na dobu NZ. Jen Př 12,28 mluví v českém překladu o stezce spravedlnosti jako o cestě nesmrtelné. Hebr. doslovně: „Chození její stezkou je ne-smrt“ [= nesmrtelnost]. Je to jediné místo ve SZ, kde se přímo mluví tímto způsobem o n-i, a ani zde nejde o n. v pojetí řecké nebo pozdně židovské filosofie, mluvící o vybavení člověka nesmrtelnou duší, jež se smrtí odděluje od těla jako svého vězení a žije dál bez překážek tělesného života.

Ne, že by staří Izraelci s celým Orientem nevěřili v nějakou existenci člověka po smrti. Hebr. še'ól, jež Kral. překládají hrob [Gn 37,35; 42,38], peklo [Nu 16,30.33] nebo jáma [Ž 86,13], označuje říši mrtvých, kteří vedou jakýsi stínový odlesk pozemského života, ale v úplné zamlklosti [duchové zemřelých jen „šepcí a šveholí“ Iz 8,19; 24,9] a v jakémsi polospánku [Na 3,18] a v naprosté nevědomosti o událostech na světě [Jb 14,21; Kaz 9,5]. V še'ólu ovšem nežije pouze duše, nýbrž celý *člověk. Izraelec si nedovedl představit život, třebas jen v podsvětí, bez těla. Celý člověk po smrti, t. j. když mu bude odňato „dchnutí života“ [Gn 2,7; Jb 34,14n; Kaz 12,7], živoří v podsvětí. Mluví-li žalmísté o duši v pekle [= podsvětí], nemíní tím část své bývalé existence, nýbrž „duše“ je tu náhradou za osobní zájmeno já, mne a p. [Ž 16,10; 30,4; 49,16; 86,13; 89,49]. Vyvolávání mrtvých je ve SZ zakázáno [1S 28,3.9; Iz 8,19]. Tak jako jsou mrtví odloučeni od pozemského života, tak jsou zbaveni i pro Izraelce nejdůležitějšího: obecenství s Bohem [Ž 6,6; 88,11; 115,17; Iz 38,18]. Zkrátka: „život“ v še'ólu není život.

Neboť život pro Izraelce souvisí těsně s Bohem, nikoli s nějakou vrozenou [inherentní] vlastností nesmrtelné duše. Život je závislý na naprosté svrchovanosti Boha, jenž je jediným pramenem života a vládcem člověka v životě i při smrti; jen obecenství s ním zaručuje život [Dt 30,20; Ž 36,10; 104,29n; Jr 2,13; 17,3]. Život je Boží propůjčený dar, jenž ukládá určité úkoly. Život je závislý na Božím oslovení a na pokorném přijímání tohoto oslovení [Ez 20,11.13.21; Ab 2,4]. Kde toho není, nastává smrt [Dt 8,3; 30,15nn; 32,47]. Izrael zná tedy život vyššího druhu než jen život animální; je to život, závislý na oslovení Božím. Zvláště žalmísté vyzdvihují tuto myšlenku [Ž 17,14n; 23; 36,10; 63,4; 73,23nn]. Na čem záleží, je tedy obecenství s Bohem pravá životní moudrost [Př 8,35n; 10,2.11; 11,4; 13,14; 14,27.32] v naprosté svázanosti s Bohem. To umožňuje SZ pisatelům přijímat smrt stejně jako život z ruky Boží v naprosté důvěře [Gn 15,15; 25,8; 35,29; Sd 8,32; Jb 42,17] a odevzdanosti, i když často u vědomí, že smrt je následkem hříchu.

Smrt ovšem pro Izraelce, jenž věřil v naprostou moc Boží a zjevení jeho konečné slávy, nemohla být posledním slovem Božího řádu. Smrt bude přemožena. Mrtví oživnou [Iz 26,19], procítí [Dn 12,2], aby vstoupili opět do plného obecenství s Bohem. Zvláště Job, který odmítá všecky analogie se znovuožívající přírodou [Jb 14,7-20], odvažuje se doufat v nové oslovení Bohem [Jb 19,23nn je, žel, textově nejistý] a tedy v nový život. Podobně skladatel Ž 73 je přesvědčen, že jeho spojení s Bohem je takového rázu, že je nic nemůže narušit. Bůh je na věky jeho podílem, byť jeho tělo i srdce hynuly ve smrti. Bůh jej přijme ve svou slávu [Ž 73,24]. Zase tu nejde o nějakou nesmrtelnou součástku člověka, jež by se odloučila od těla a tělo přežila, nýbrž o Boží svrchovanou moc, která připravuje věřícím jiný osud než bezbožníkům [Ž 73,18-20; sr. 49,16-21]. Podobně je tomu v Ž 16. To, co tento žalmista prožíval v obecenství s Bohem na této zemi [v. 6-8], zůstane podle jeho přesvědčení jeho podílem i v budoucnosti [v. 9-11]. Nad touto skutečností a jistotou plesá jeho srdce, ledví [Kral. sláva] i tělo, tedy celý člověk. Še'ól jej neděsí; zná cestu života. Na podrobnostech posmrtného života mu nezáleží. Jde mu jen o život před tváří Páně, který se mu stal jistotou v přítomnosti. Neporušitelnost života je mu založena na aktu Božího oslovení. Pěkně to vyjádřil Luther [W. A. 43. 481]: „Kde však a s kým Bůh mluví, ať je to v hněvu nebo v milosti, ten je vpravdě nesmrtelný. Osobnost Boží, jež tu mluví, a slovo Boží ukazují, že jsme taková stvoření, s nimiž Bůh chce mluvit na věky, a to nesmrtelným způsobem.“

Ovšem, že tato víra v n. není ve všech SZ vrstvách vyjádřena stejně. *Život. *Smrt. *Zmrtvýchvstání. V době mezi Starým a NZ byla namnoze porušena hellenistickou filosofií [duše nesmrtelná sama o sobě], ale byla oživena NZ nadějí, vázanou na Boží čin v Kristu. V Kristově smrti a zmrtvýchvstání byla smrt zbavena své moci [2Tm 1,10] a spojení věřícího s Bohem, zjeveným v Kristu, už nyní přenáší ze smrti do života [J 5,24; 6,50; 11,25n sr. 2Tm 2,18, kde je zřejmo, že jistota přítomné účasti na životě věčném vedla některé až k scestnému popírání budoucího vzkříšení.] Toto spojení se uskutečňuje vírou, jež život i umírání staví do služby Boží [Ř 6,11nn; 8,2-4; 14,7-9]. Nejde tu o nějakou statickou veličinu, nýbrž o stálé odumírání starému člověku a obnovování vnitřního člověka [Ř 8,13; 2K 4,7-12.16; 5,14n], jež naplňuje bezpečnou nadějí slávy [Ř 5,2; 8,24n; Ko 1,27; Tt 3,7; 1J 3,3]. Je nasnadě, že NZ, který všechen důraz klade na vzkříšení z mrtvých, nezabývá se příliš mezidobím mezi smrtí jednotlivých křesťanů a všeobecným vzkříšením. U Pavla se shledáváme dokonce s rozporem mezi dvěma představami: na jedné straně mluví o mezistavu jako o „nahotě“, tedy o něčem naprosto nežádoucím [2K 5,3n], na druhé straně je přesvědčen, že i tento mezistav bude pobytem u Pána [2K 5,6-9 sr. F 1,23]. Ať je tomu jakkoli, to nejdůležitější pro Pavla je jistota, že buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme [Ř 14,8].

Pokud se týče terminologie, překládají Kral. výrazem n. dva řecké pojmy: athanasia [= nesmrtelnost 1K 15,53; 1Tm 6,16] a aftharsia [= nezničitelnost, nepomíjitelnost, neporušitelnost Ř 2,7; 2Tm 1,10; afthartos v 1Tm 1,17]. Jen Bůh jediný má n. [1Tm 6,16] a nepomíjejícnost [1Tm 1,17, Kral. : nesmrtelnost], ale i ti, kteří budou vzkříšeni, budou oblečeni v nepomíjejícnost [Kral. neporušitelnost] a nesmrtelnost, při čemž se myslí nejen na věčné trvání, ale na protiklad těla, krve, tedy to, co zahrnuje NZ pojem slávy [1K 15,50-54]. Podle Ř 2,7 odplatí Bůh věčným životem těm, kteří usilují ve vytrvalém konání dobra po slávě, cti a nepomíjejícnosti [sr. Mt 5,6; 6,33]. Zahn připomíná, že „sláva, čest, nepomíjejícnost“ záleží především v obecenství s Bohem, jež zahrnuje sjednocení vůle a činů s vůlí Boží a musí se osvědčit v každodenním životě [Ř 8,2-33; 2K 4,8-11; 6,9; 1Tm 6,12].