Hrob

Hrob. Židovská pohřebiště vynikala stejně jako židovské hroby zvláštní jednoduchostí právě tak jako ostatní jejich náboženská zřízení. [K důkladnějšímu poučení o formách hrobů viz Bič I. 255nn; II. 244 a j.] Hroby byly obyčejně vtesány do skály [Iz 22,16, pokud to nebyly přírodní jeskyně.] Měly hlavně tři tvary: a. Tvar neckovitý, nejčastěji se vyskytující. Ve stěně hrobní jeskyňky byl výklenek a v něm do hloubky ve skále neckovitý hrob.

b) Často v téže jeskyňce se shledáme s jiným tvarem hrobu: ve výklenku je to jednoduchá plocha, lavice, která má někdy trochu vyvýšený okraj a pod hlavou zvýšený šikmý výstupek jako polštář.

c) Tvar zasouvací, kde kolmo do stěn hrobní jeskyňky byly vyhloubeny úzké chodbovité dutiny pro zasouvání mrtvol. V každé ze tří stěn bylo možno vyhloubiti tři až čtyři hroby, dohromady 9, někdy i 12 hrobů. Hroby bývaly i ve dvou řadách nad sebou.

Při všech třech tvarech mívala hrobní jeskyňka dobře dva metry ve čtverci i do výšky. Vstupní otvor býval malý, asi 85 cm široký a vysoký, uzavřený těžkou kamennou plotnou nebo balvanem, do drážky zapadajícím [J 11,39].

Při hrobech královských, jež pochopitelně bývaly daleko rozsáhlejší, bývaly takové kameny na válečcích, aby jimi bylo snadněji pohybováno. Celé oddělení těchto hrobů bylo na pahorku poblíž jerusalemského chrámu [Neh 3,16; Ez 43,7-9]. Významné jsou údaje 2Kr 21,18.26 o pohřbech královských „v zahradě domu jejich“, zatím co jindy čteme o hrobu králově v městě Davidově [2Pa 16,14] a u malomocného Uziáše o pohřbu „na poli hrobů královských“ [2Pa 26,23]. Uspokojivé vysvětlení rozdílů v pohřbech dosud nebylo dáno, ale ve všech případech je pozoruhodné, že mrtví zůstávají ve svém majetku nebo majetku svých otců, tvoříce tak jednotu s mrtvými i živými příslušníky rodu – a navíc dlí i po smrti v blízkosti chrámu! [Je snad v líčení pohřbu Ježíšova obsažena vzpomínka na uvedená místa SZ?].

Máme-li správně pochopiti zmínky o hrobech a pohřbívání, musíme si uvědomit dvojí. Především to, že starý Izraelec viděl naplnění svého životního poslání zde na zemi, a proto toužil po životě dlouhém a klidném. Posmrtný život byl jen stínovým pokračováním toho, co dělal zde na zemi. Proto král bude mít i na onom světě odznaky své důstojnosti a knížata znamení své moci [Ez 32,29nn], válečník nebude odloučen od svého meče [v. 27] a proroka pozná každý po jeho plášti [1S 28,14]. Navíc pak se člověk vrací k otcům. Rodové pojítko nemohlo být rozrušeno ani smrtí. Ovšem nebylo by jistě správné klást důraz jen na svazky pokrevní. Více šlo o pouta duchovní, jakož rodina byla především svazkem duchovním. Odtud přání už otců, aby jejich kosti byly uloženy do společného hrobu jejich předků [na př. Gn 49,29nn; 50,25]. – Na druhé straně hrob či podsvětí [oboje spolu souvisí a mnohdy splývá] znamenal přímo místo odloučení od Hospodina. Zlé bylo, když byl někdo vyrván ze života v rozkvětu let, dříve nežli mohl splnit všechny úkoly. Smrt byla trestem za hřích [Ž 9,18; Př 7,27; 5,5n] a zoufalý byl úděl toho, koho Bůh opustil. Odtud rozumíme volání žalmístovu, aby jej Hospodin vyrval z pekla nebo jámy [= hrobu; Ž 88, Jon 2 a častěji]. Není to jen strach ze smrti, nýbrž hrůza před opuštěností od Nejvyššího. Život je jen v Bohu a s Bohem, bez něho je smrt, a to věčná. Té se žalmista bojí. Z toho se též vysvětlí, že pojmy hrob [keber], případně jáma [bór] a peklo [še'ól] splývají někdy téměř synonymně. Smrt časná není hrozná. Spravedlivý odchází klidně [Jb 42,17], v víře, že Vykupitel jeho se postaví nad jeho prachem v den nejposlednější [Jb 19,25]. Ale vidíme z toho, že záleželo na pohřbu, aby byl řádně proveden, tudíž i na hrobu, aby byl v pořádku.

Proto byla hrobům věnována velká péče. Nebýt řádně pohrben bylo vyvrcholením záhuby a potupy [Ž 79,3, sr. Zj 11,9]. Hroby spravedlivých [Mt 23,29], proroků [L 11,47], králů [Sk 2,29] byly naproti tomu pietně udržovány, i když jistě často tradice o pohřebních místech proslulých osob byly nespolehlivé.

V NZ se o této péči věnované hrobům mluví kriticky. Ježíš ji kontrastuje s vražednou nenávistí, kterou těmto prorokům a spravedlivým za jejich života projevovali současníci, jejichž potomky a následovníky jsou farizeové a zákoníci nyní jejich hroby zdobící [Mt 23,39; L 11,47]. Jejich péče o hroby je tedy pokrytecká při nejmenším ve smyslu sebeklamu. Je zajímavé, že zmínky o hrobech je v téže souvislosti ještě jinak užito k znázornění pokrytectví: farizeové, navenek spravedliví, ale uvnitř plní nepravosti, jsou přirovnáváni k hrobům, za jejichž pěkně nabíleným [Mt 23,27] nebo naopak od okolí nerozeznatelným [L 11,44] povrchem se skrývají mrtvé kosti a všeliká nečistota. V pozadí je tu obecná židovská představa, že hrob jako místo smrti je protikladem pravého života, místem protibožským, a proto rituálně nečistým. Ježíš ovšem na podobné představy, které jinde s jiné arci stránky podrobuje kritice [Mk 7,18-23], neklade důraz, nýbrž jich používá jen k znázornění protikladu zdání a skutečnosti v životě farizeů. Představa o rituální nečistotě hrobů je i v pozadí zprávy, že gadarenští posedlí bydlili v hrobech [Mk 5,2n; Mt 8,28; L 8,17]: tím se právě jasně ukázalo, že jsou propadlí mocnostem tmy a nečistoty. Také Ř 3,13 je citátem ze Ž 5,10 hrob uveden na označení nepravosti a zkázy.

V úzkém spojení s ústřední zvěstí NZ je hrob Ježíšův. Jeho pohřbení [1K 15,4, sr. Sk 13,29] je nejjasnějším výrazem toho, že zemřel skutečnou lidskou, pozemskou smrtí. Proto všechna evangelia dosti obšírně vypravují o jeho pohřbu, při čemž někdy uvádějí rysy naznačující, že tímto vrcholem ponížení prošel pravý Král Izraele [pohřeb v zahradě, přípravy k nákladnému balzamování; viz výše v oddíle o hrobu v SZ]. Skutečnost Ježíšova vítězství nad smrtí, jeho vzkříšení a povýšení se podle všech evangelií projevila tím, že jeho hrob byl v posobotním jitru nalezen prázdný. Není to důkazem pro nevěřící [viz Mt 28,11-15], ale pro víru, opřenou o svědectví povolaných svědků [Sk 10,41], znamením skutečnosti vzkříšení. Prázdný hrob je zároveň naplněním SZ jistoty, že Svatý Hospodinův nebude ponechán v „pekle“, t. j. konkrétně v jámě hrobové [Ž 16,10, cit. Sk 2,31], a že v den milostivého navštívení Hospodinova budou otevřeny hroby [Ez 37,12-13; sr. Oz 13,14]. Toto vítězství Kristovo bylo podle J 11,17nn předjato otevřením hrobu Lazarova a podle Mt 27,52n otevřením hrobů mnohých zesnulých svatých v den smrti Ježíšovy, a bude podle J 5,28 dovršeno obecným otevřením hrobů hlasem Syna člověka v hodině jeho budoucího příchodu.

Za Konstantina Velikého počátkem IV. stol. byl odkryt domnělý hrob Ježíšův a nad vykopávkami postaven t. zv. chrám Božího hrobu, který byl během času všelijak doplňován a pozměňován. Tato stavba posud stojí, v podstatě v té podobě, kterou jí dali ve středověku křižáci.