Chléb

Chléb – 1. Byl znám v domácnostech jako nejobvyklejší pokrm již od nejstarších dob [Gn 18,6]. K vyrobení chleba se užívalo různých druhů mouky, nejraději pšeničné [Sd 6,19; 1S 1,24; 1Kr 4,22; 17,12.14]. Zvláštního druhu mouky, běli [Ex 29,2.40], užívalo se většinou k posvátným obětem [Lv 2,1; Ez 46,14] a od bohatých ke zhotovování moučníků [1Kr 4,22; 2Kr 7,1; Ez 16,13.19; Zj 18,13]. Ječmene užívali jen chudí [J 6,9.13], zřídka bohatí [Rt 3,15]. „Špalda“ [druh pšenice] byla pěstována už v Egyptě a v Palestině a mleta na mouku k pečení chleba [Ex 9,32; Iz 28,25; Ez 4,9]. Na cesty brávali Izraelité jakýsi druh sucharů [Gn 45,23; Joz 9,12].

Chléb se upravoval takto: Mouka se nejprve smísila s vodou nebo s mlékem; směs byla hnětena rukou [v Egyptě i nohama], čímž vzniklo těsto [Ex 12,34.39; 2S 13,8; Jr 7,18; Oz 7,4]. Když bylo těsto dokonale promíšeno, byl přidán obyčejně kvas. Bylo-li však málo času k přípravě, pojídán byl i chléb nekvašený, jak je to dosud zvykem u beduinů [Gn 18,6; 19,3; Ex 12,39; Sd 6,19; 1S 28,24]. Kvašené těsto bylo ponecháno nějakou dobu v klidu [Mt 13,33; L 13,21], potom se rozdělilo na kulaté placky [Ex 29,23; Sd 7,13; 8,5; 1S 10,3; Př 6,26], asi 17 cm v průměru a asi na prst silné, a bylo pečeno. V nejstarších dobách se užívalo k pečení horkých kamenů [1Kr 19,6], rozpálených dřívím. Když byly kameny dostatečně žhavé, byl na ně položen chléb a zahrabán do popela. Po nějaké chvíli byl popel opět rozhrnut, chléb obrácen a znovu zahrabán [Oz 7,8]. Beduini v dnešní Sýrii a Arabii užívají k pečení chleba prohnutého plechu, který je rozpalován nad ohništěm [Lv 2,5; 7,9 „pánvice“].

Pekaři v městech [Jr 37,21] užívali k pečení chleba pecí podobných tvarem i velikostí pecím našim, avšak obyčejně umístěných v zemi. V domácnostech byly obvyklé přenosné pece kamenné nebo kovové [„pánvice“], v nichž se topilo dřívím [1Kr 17,12; Iz 44,15; Jr 7,18], suchou trávou nebo lodyhami květin. Pečení chleba v domácnostech stejně jako mletí obilí bylo úkolem žen. *Hůl chleba.

2. Nekvašený, přesný chléb [Ex 12,1-26; Ez 45,21-24; Lv 23,5-14; Nu 28,16-25], *Přesnice.

3. Chleby předložení [t. j. chleby předložené před tvář Boží], o nichž se mluví v 1S 21,1-6 [sr. Mk 2,26], byly starověkou formou oběti, obvyklou mezi primitivními národy: božstvo mělo být příznivě nakloněno předložením posvátného chleba. Byl to chléb obyčejně nekvašený, který v počtu dvanácti nebo násobku dvanácti [u Babyloňanů] byl kladen na oltář rozmanitých božstev. Počet dvanácti u Babyloňanů měl patrně význam astrologický [Původně snad značil tento počet dvanáct měsíců v roce podle počtu obrazů zvířetníku]. V Izraeli navíc znamenal i počet pokolení.

Podle Ex 25,30; 35,13; 39,36 [sr. Žd 9,2] byl uvnitř stánku stůl z dříví setim [akátové?] dva lokte dlouhý, jeden loket široký, jeden a půl lokte vysoký [Ex 25,23-25], obložený čistým zlatem se zlatým okolkem s kruhy na nošení. Na tento stůl bylo kladeno každou sobotu dvanáct nekvašených chlebů z běli ve dvou řadách po šesti na znamení vděčnosti dvanáctera pokolení izraelského za šťastné uniknutí z Egypta. Podle 1Kr 6,20 stál tento stůl [oltář cedrový] ve svatyni před vchodem do svatyně svatých [sr. 1Kr 7,48; Ez 41,22; sr. 44,16]. Chleby předložení stály tu ve dvou sloupích po šesti. Na nejvrchnějším chlebu bylo kadidlo [symbol modlitby]. Každé soboty při vyměňování chlebů bylo zapáleno i kadidlo. Staré chleby připadly kněžím. O přípravě těchto chlebů čteme v 1Pa 9,32 a Lv 24,5-9.

4. Chléb vezdejší [Mt 6,11] Kraličtí vykládají slovo „vezdejší“ = každodenní [L 11,3], na němž máme přestat a nepečovat nezřízeně o zítřejší den [Mt 6,25; F 4,6.11; 1Tm 6,8]. Jiní v původním řeckém slovu, jinak řídce doloženém a nedosti jasného smyslu, vidí význam „potřebný“ [Př 30,8]. Schlatter překládá „Chléb náš zítřejší dej nám dnes“, odvolávaje se na aramejsky mluvící křesťany, kteří se modlili: Dej nám chléb pro zítřejší den. Zajímavý je výklad A. Schweitzera, který má za to, že se všecky prosby Otčenáše vztahují na království Boží a na jeho statky. Z toho soudí, že i prosba za chléb se vztahuje na budoucí [eschatologické] království Boží: Dej nám už dnes pokrm království Božího, t. j. způsob, aby už dnes přišlo království Tvé [sr. Mt 26,29]. Vztah k pozemskému chlebu, jímž se sytí naše těla pro tento život, nelze však z této prosby vyloučit už vzhledem k Mt 6,32.

5. U Jana je Kristus líčen jako pravý ch., účinností převyšující mannu [J 6,31nn], protože dává věčný život [J 6,35.48.51]. Tato perikopa se vztahuje pravděpodobně na Večeři Páně, v níž věřící přijímají chléb k věčnému životu [sr. L 14,15].