Naříkání, naříkati

Naříkání, naříkati Kvílení, kvíliti. Ve SZ je naříkáním označen pohřební zpěv, jejž obstarávali především příslušníci rodiny nejprve doma u mrtvoly, potom i v pohřebním průvodu a na hřbitově. Při úmrtí význačných osob se n. proměnilo v „národní smutek“ [sr. 2S 1,17 – 2S 1,27] a ozývalo se i se střech [Iz 15,3; Jr 48,38] a na „místech vysokých“, t. j. na holých pahorcích [Jr 7,29]. Záhy se objevili naříkači z povolání [Jr 9,17, Jr 9,20; Am 5,16], zvláště ženy [Ez 32,16]. Toto n. má formální obdobu v kultických pohřebních zvyklostech starého Orientu, ale ve SZ nejde o oplakávání umírajícího božstva [Ez 8,14n je spíše příkladem zvrhlé ohavnosti, která se dostala do Izraele, než dokladem obvyklého n. nad mrtvým; ani Sd 11,40 není dokladem], nýbrž o výraz zármutku, který v době prorocké nabyl pevných forem a obsahu. Bůh sám vyzývá proroky k n. nad zavržením lidu Božího [Jr 4,8; Jr 9,10; Mi 1,8] nebo nad hrozícím zničením jiných národů [Ez 32,18], a tuto výzvu Boží vyřizují proroci všemu lidu [Jl 1,13n; Jr 9,17 – Jr 9,19; Am 5,16] na znamení pokání. I sz n. bývá totiž zarámováno poselstvím spásy [Jr 38,15n, Jr 38,20]. Jaký byl obsah n., je patrné z Pl; 2S 1,19 – 2S 1,27; Jr 9,18 – Jr 9,20; Am 5,1nn. V době mezi S a NZ se rozeznávalo mezi společným ním a ním, při němž se střídaly skupiny účastníků truchlozpěvu. O určitých svátcích bylo n. s pískáním na flétny zakázáno i doma, ale společné naříkání zakázáno nebylo leda až po pohřbu. N. zahajovali flétnisté a ženy následovaly zpěvem smutečních písní, do nichž vpadali mužové výkřiky chvály. Na hřbitově placený řečník měl smuteční řeč. V NZ máme narážku na tyto pohřební zvyky ve výroku Ježíšově u Mt 11,17; L 7,32. „Pokolení toto“ je podobno dětem, jež se domnívají, že všichni musí tancovat podle jejich noty. Od asketického kazatele pokání žádá laskavou shovívavost vůči světu [sr. Mt 11,8] a od nositele radostné zvěsti askesi [Mt 11,19; Mk 2,18nn]. Chce Bohu předpisovat, co má skrze své posly zvěstovat [sr. 2Kr 22,8nn]. Proto nazývá Jana Křtitele ďábelníkem [Mt 11,18] a Ježíše hříšníkem [Mt 11,19 sr. Mk 3,22] a tím se vyhýbá nároku Božímu [Mk 3,29n]. Kdo od Ježíše očekával a žádal n., stál proti vůli Boží. Ježíš byl a je zvěstovatelem radosti přesto, že L 23,27 vyzývá k pláči nad blížícím se soudem Božím. Předvídá, že i jeho učedníci budou plakati a kvíliti, ale že jejich pláč se obrátí v radost [J 16,20, J 16,22].